Kapitola 1. Příchod

Jmenuji se Elisabeth Schwarzstein , ale rodiče mi říkají Lisi, narodila jsem se v Mnichově dva roky před válkou. Bylo mi 8let, když se naše rodina na konci června roku 1945 přestěhovala do Berlína, do města, ze kterého všichni tou dobou utíkali.

Vzpomínám si jak nám tatínek ve vlaku vyprávěl o životě, jenž nás v Berlíně čeká, byl idealista tak alespoň to říkala maminka, jež se tím tak trochu neoficiálně korunovala na hlavu rodiny, neboť byla tak praktická, že jak říkával tatínek mohla být i ministrem. Tatínkovo vyprávění bylo tak působivé, že jsme mu podlehly obě, zvláště u maminky to bylo překvapivé avšak ne příliš trvanlivé, protože hned co jsme vyšli z nádraží polila nás studená sprcha. Nikdy nezapomenu na to jak maminka vztekle mrštila kufry a vrhla po tatínkovi vražedný pohled se slovy:,, Trotle!"

,,Ale Mariechen." uklidňoval ji tatínek

,,Já ti dám Mariechen." hudrovala maminka dál.

,,Je po válce." zakoktal tatínek

,,To vím i bez tebe." Zaštěkala, zlobně se dívají na tatínka.

,,No něco na spaní najdeme." ujišťoval nás.

,,A kde?" křičela maminka, rozhazujíc přitom rukama ,,tady není kámen na kameni," ukazovala na skoro rozbořené město. ,,ale to jsi celý ty, pojedeme do Berlína, hledat štěstí a já blbá ti na to skočím.

To jsem zvědavá co s tou tvou dutou hlavou  vymyslíš?"

Tatínek nic neříkaje vykročil vpřed, maminka se za ním chvíli dívala, ale na konec jej následovala. Bloudili jsme polorozbořeným Berlínem, který ještě nedávno měl být hlavním městem Evropy, tehdy jsem poprvé viděla jak můžou končit bláhové ideje, tenkrát jsem pochopila maminčino láteření nad tatínkovým sněním. Po zdlouhavém hledání jsme našli v zapadlé uličce na konci čtvrti pension ,,Bei Rose Katze – U růžové kočičky,, . Maminka prohlásila, že je to jméno spíš pro bordel než pro hotel a ještě něco čemu jsem nerozuměla, že má tatínek nos na coury, o tom co je coura jsem neměla v té době ani ponětí. Po vstupu dovnitř prohlásila maminka: ,,Bordel."

,,Ale Mariechen." napomenul jí tatínek

,,No jen se podívej, záclonky, koberečky a všechno v červené a ta recepční..."ukázala na podivně nalíčenou, lehce oděnou, rusovlasou paní středního věku stojící u recepce ,,vypadá jak bordelmamá" šeptla

,,Mariechen." sykl tatínek

,,Budete si přát?" přerušila ta podivná recepční rodinnou debatu.

,,Ano..." zablekotal tatínek.,,...máte volný pokoj?" drmolil

,,Ano, jistě, ale jen dvoulůžkové."odvětila ta podivná paní.

,,To nám stačí." Vložila se rázně do rozhovoru maminka, která si všimla svůdných pohledů, jež vysílala ta paní po tatínkovi.

,,Jistě zavedu vás tam." odvětila podivná recepční zdrženlivě

,,Co kufry?" štekla maminka.

,,Bohužel, budete si je muset odnést sami, na to tu nikoho nemám." řekla ta divná žena.

,,A to je mi pěkný pořádek, kde je majitel?" rafala matka dál.

,,To jsem já." odpověděla ta divná paní trochu proloženě. ,,Jmenuji se Ursula Bauer ."dodala otvírajíc dveře od pokoje. ,,vaše apartmá, panstvo ." jako první se do pokoje nahrnula matka, která zkoumavým pohledem celou místnost důkladně prohlédla, pak se z rukama v bok postavila doprostřed místnosti řka: ,,Je to bordel."

,,Bejvávalo milostivá."vzdechla Bauer, maminka hodila po ní pohoršivý pohled ptajíc se:,,Kolik chcete za noc?"

,,50 marek." řekla Frau Bauer klidně.

,,Kolik ?" křikla maminka

,,Padesát marek." zopakovala Frau Bauer bez mrknutí

,,Padesát marek." kvílela maminka .,,to je pěkná vydřidušina!" po chvíli uvažování si uvědomila, že nemá jinou možnost, proto raději kapitulovala s vrčením : ,,Schwarzsteine zaplať!" tatínek velice neochotně sáhl do náprsní kapsy pro peněženku, ze které vyplatil do natažené dlaně Frau Bauer 350 marek, jež si Bauer zasunula do svého hlubokého výstřihu a vrhajíc po otci opět mlsné pohledy opustila pokoj.

,,350 marek!" hudrovala maminka když vybalovala věci z kufrů.

,,Ale ještě je laciná ."odvětil tatínek utěšlivě. ,,jinde tohle zaplatíš za noc." Dodal.

,,A ty pohledy co na tebe vrhala, coura." lála maminka dál .

,,Mariechen, alespoň ne před tou malou." snažil se tatínek mírnit maminčin temperament, zbytečně, neboť byla k neutěšení.

,,Jen ať slyší ať ví jakého má tatínečka." nadávala matka oblíkajíc mi noční košili, pokládajíc mě do široké postele s červenými nebesy láteřila dál. ,, a co tu budeme dělat? A kde tu chceš dělat kavárnu?A kdo ti do ní bude chodit?"

,,Trochu moc otázek." konstatoval tatínek.

,,Ale důležitých Schwarzsteine!" sykla matka. Co si povídali s tatínkem dál nevím, protože jsem mezitím usnula.

Ráno když jsem se probudila, byli už oba vzhůru, tatínek stál u zrcadla a pečlivě si česal své husté kaštanové vlasy.

,,Kam jdeš tati." špitla jsem zpod peřiny.

,,Jdu nám hledat nový dům, abychom měli kde bydlet Lisi" odvětil tatínek.

,,A budeme tam mít taky bordel?" navázala jsem nic netušíc na včerejšek.

,,Tatínek by rád." ozvala se maminka sedící pod ním.

,,Mariechen." napomenul jí. ,,ne  budeme tam mít takovou kavárnu jako v Mnichově ."vysvětloval tatínek . ,, a ty s maminkou půjdeš najít školu kam bys mohla chodit."dodal

,,Já nechci!" protestovala jsem převalujíc se v posteli.

,,Musíš." Sykla maminka. ,,a koukej vstávat!" zavelela, tatínek se jen usmál, nasadil si klobouk a odešel.

Když jsme scházeli s maminkou ze schodů, viděli jsme tatínka opřeného o pult recepce v družném rozhovoru s Frau Bauer, cítila jsem zpevnění maminčina stisku mé ruky, který ji až drtil a jasně jsem slyšela skřípání jejích zubů, rychle jsme se přemístily k recepci.

,,Nechtěl si hledat nový dům Schwarzsteine?" rázně přerušila jejich přátelský rozhovor maminka, tatínek se na chvíli zarazil, už v Mnichově jej maminka pronásledovala, anžto se kolem něho pohybovaly ženy ne zrovna pevných mravů, jak vidno tak se tatínek s tímto problémem setkával i v Berlíně.

,,Už jdu maminko jen jsem se Frau Bauer ptal jestli tu někde není volný dům ke koupi." zakoktal tatínek.

,, A je ?" Burácela maminka.

,,Prý naproti v ulici, po Židech." odvětil tatínek

,,Po Židech?" ušklíbla se maminka

,,Ano, no Mariechen víš, že je po válce." Pravil otec.

,,Já vím, že je po válce ..."rozkřikla se maminka.,,... opakuješ mi to co jsem přijeli, taky podívej kam jsme to dopracovali." ukazovala křičící maminka na blízké, otevřené okno .,, teď  budeme muset dávat zase všechno do kupy" povídala rozrušeně, náhle se rozpomněla: ,,Na školu si se neptal?" tatínek zavrtěl hlavou, maminka mávla rukou obracejíc se na Bauer, ta se na mě podívala skrz svůj skřipec svýma modrýma očima, ledabyle pravíce: ,,Nějaký jsou u centra na náměstí, milostivá, ale dejte pozor na rudoše, furt tam šmejděj."

,,A jak se tam dostaneme?" vyzvídala matka.

,,Musíte pořád na východ ovšem pěšky, od konce války tu nejezdí tramvaj. Máte doklady?" změnila Frau Bauer téma.

,,Ano, mám, proč?" odsekla matka

,,Aby vás nesbalili, rudoši dělaj šťáru, furt hledaj Hitlerovy poskoky, ačkoli jsou všichni buď zavřený a nebo v Jižní Americe. No Sověti nejsou moc chytří, ale řeknu Vám milostivá  voni by stáli za hřích ... ." zasnila se Fr. Bauer

,,No dovolte." ohradila se maminka uraženě.

,,Pardon madam." stáhla se Frau Bauer

,,Děkuji Vám." odvětila matka odebírajíc se se mnou k odchodu, ještě ve dveřích se otočila na tatínka řka:,, A ty Schwarzsteine se nezdržuj, tady ten barák nenajdeš."

Tatínek dívaje se na Bauerovou zhluboka vzdychl, my s maminkou jsme vyrazily hledat novou školu.

Šli jsme po rozbořených uličkách Berlína, plných prachu, suti a lidiček pobíhajících po rozbořeninách jako mravenci po mraveništi, mezi nimiž se jako dozorci procházeli vojáci hovořící buď anglicky nebo rusky, se zbraněmi na zádech či v rukou. Trochu jsem se jich bála, protože jsem slyšela, jak se tito vojáci chovají i k civilnímu obyvatelstvu.

,,Neboj," chlácholila mě maminka, která vycítila mojí obavu.,, těch se bát nemusíš, co by taky chtěli po malé holce a ženě ztrhané manželstvím s tvým otcem."

Cesta na náměstí nám trvala poněkud déle, neboť cihly z rozbořených domů nám zcela zatarasily trasu. ,,Tady vidíš Lisi jak končí blbý nápady, tak to vypadá když chlap zmagoří."Láteřila cestou  maminka. ,,Jestli byl Hitler vůbec chlap."Dodala.

Konečně jsme se dostali na náměstí, kde jsme našli i školu, před kterou stál postarší muž v uniformě, vystrkující svůj zakulacený břich na celé náměstí, jako by chtěl říci :,,Podívejte se jak se mám ." Stál na schodech, tvářeje se jakoby mu to náměstí včetně školy patřilo, vystoupily jsme k němu.

,,Kde najdeme ředitele školy." spustila matka rázně.

,,Záleží na tom co mu chcete ?"odvětil povýšeně

,,Chtěla bych přihlásit dceru do školy." řekla maminka mnohem důrazněji, jelikož jí rozzlobilo školníkovo jednání.

,, Druhé patro , dveře hned naproti schodům." pokračoval školník ve své tónině.

,,Výborně, děkuji." řekla matka dotčeně. .. Dědek pupkatej, stojí tam jak starosta a ani neumí pořádně odpovědět, holt co nemá v hlavě, má v tom pupku." hudrovala si maminka pod vousy když jsme šli po schodech.

Ředitelnu jsme našly snadno, otevřela nám postarší paní dost podobná Frau Bauer jen vlasy byly blond, ihned nás zavedla k řediteli, jenž při našem příchodu předstíral zaneprázdněnost .,,Jsem Marie Schwarzstein, ráda bych přihlásila svou dceru Elisabeth do vaší školy." snažila se ho matka jemně vyrušit z předstírání práce. Kulatý pán s cvikrem shlédl od papíru na nějž čmáral jakési klikyháky, odložil plnící pero a zkoumavým pohledem si nás obě prohlížel přes svůj skřipec pravěje : ,,To jsem rád Frau... Frau..." nemohl si vzpomenout

,,Schwarzstein." doplnila ho.

,,Ano, ano ..., odkud jste? Tedy kde teď bydlíte?" otázal se ředitel

,,Původně jsme z Mnichova, ale nyní bydlíme U nějaké kočičky, na okraji čtvrti." povídá matka zdrženlivě

,,Růžová kočička." povzdechl ředitel zasněně, usmívaje se přitom jak měsíček při úplňku.

,,Ano." odpověděla matka zaraženě

,,Ještě je tam Frau Bauer?" Tázal se dál

,,Jistě." matka byla ředitelovým chováním zmatená

,,Zrzavá Uschi ." vzdechl ředitel ještě zasněněji

,,Co?" Nechápala matka.

,,Nic, nic." řekl ředitel duchapřítomně, skládaje ruce před sebe. ,,tedy jsem Direktor Scheiner a budu rád za Váš výběr. Kam chodila Vaše dcera předtím do školy?" spustil Scheiner úředně.

,, V Mnichově." řka matka

,,Máte nějaké osvědčení o vzdělání?" pokračoval Direktor

,,Bohužel všechno shořelo při náletu." odvětila matka s předstíranou tesknotou.

,,To nic." uklidňoval ji. ,,to však celou situaci poněkud komplikuje."

,,Jak komplikuje?" zarazila se matka.

,,Vaše dcera bude muset buď absolvovat ověřovací test či opakovat třídu znovu." sdělil nám ředitel opatrně, neboť matka již začala brunátnět .

,,Ale to snad ne? Moje dcera je normální, chytré dítě ne idiot." pravila uraženě matka .

,,To nikdo netvrdí., Frau Schwarzstein.  To je standardní postup." obhajoval se.

,,Ano já zapomněla, že standard rovná se chaos." poznamenala .,,Prosím?" zarazil se Direktor. ,,Frau Schwarzstein je po válce, nezapomínejte na to." káral jí ředitel

,,Herr Direktor Scheinere, celou dobu co jsem v tomto zatraceném městě nic jiného neslyším." rozkřikla se matka.

,,A viděla jste, jak město vypadá ?" zvýšil Scheiner hlas

,,Viděla, nejsem slepá, město je na cimpr campr jeden se tu může přerazit, když někam jdeme a ti co ho rozmašírovali se tu teď roztahují." štěkala maminka dál.

,, To je bohužel daň, kterou musíme platit za prohru, madame. Berlín je teď rozdělen, jednu část mají Sověti ti zabrali skoro půl města o druhou půlku se dělí Francouzi, Britové, Američani, je to daň." kázal ředitel.

,,Daň, kterou máme díky tomu mrzákovi s knírkem, kdyby raději zůstal u malování pokojů."

Poznámka o Hitlerovi vyvolala v Scheinerově tváři výraz předstíraného pohoršení projevující se podivným kroucením očí a úst, které přešlo v křečovitý úsměv. ,,tak vraťme se k Vaší dceři ... ." navrátil se k thematu, na chvíli zaváhal, neboť se nemohl rozpomenout na mé jméno.

,,Elisabeth."doplnila jej matka .

,,Ano Elisabeth." na moment se na mě zadíval s tím svým hloupě dobráckým úsměvem, který měl při myšlence na Frau Bauer .,,jak jste se rozhodla?"

,,Bude dělat test." odvětila rázně matka. ,,dejte nám prosím , to co se má naučit."

,,To Vám dá sekretářka." ukázal Scheiner na dveře, jmiž jsme přišly.

,,To je ta paní co vypadá jak Frau Bauer v klášterním vydání.?" ujišťovala se matka.

,,Ano, Frau Schneider, naše Adelheid, její sestra, poznal jsem jí u ní v podniku?" řekl Scheiner s nostalgií v hlase.

,,Jako co? Pokojská?" tázala se matka s jistým podezřením

,,Adelheid? Pokojská?" smál se Scheiner .,, Mutzi Heidi a pokojská ?chychotal se dál.

Matka se oklepala odporem při představě Frau Schneider v uniformě, kterou vyžadovala její předchozí profese, a kterou její sestra nosí dodnes .

,,Ale tady se to neříká, je to naše tajemství." špetl Scheiner.

Při myšlence na to co se asi v této kanceláři děje, jímaly maminku rozpaky, nemá-li se poohlédnout po jiné škole, ale nechtělo se jí  hledat něco nového proto bryskně přešla k testu: ,,Kdy je termín zkoušky?"

,,Třetí týden v srpnu." Doplnil úředně Scheiner.

,,Děkuji." Kvitovala vstávající matka. ,,Tak na shledanou." Řekla provokativně.

Když jsme vycházely ze školy byla matka ještě v ráži, což dokázala rozloučením se školníkem jehož nazvala ,, pupkáčem,,. Celou cestu vedla povzbuzující řeč, jež měla ve mně  probudit bojovnost, neprobudila. Ani jsem jí neposlouchala, koukala jsem kolem sebe a nechápala proč město, které bylo kdysi chloubou země je teď v troskách. Svět dospělých se mi zdál nepochopitelný.

Jakmile jsme došly domu, tedy do pokoje u ,,Růžové kočičky,, připravila mi maminka oběd, po němž se se mnou dívala na materiály k tesům, následovala večeře, po níž mě maminka uložila do postele, aby v tichosti čekala na tatínka, který celý den hledal dům ve kterém bychom mohli bydlet. Dlouho se nevracel, až když už jsem dávno spala, objevil se tatínek v pokoji ve více než slavnostní náladě, hned se nejistým krokem hrnul k mamince, která předstírala spánek. Chtěje jí políbit, se k ní naklonil.

,,Kde si byl Schwarzsteine ?" zaútočila maminka, jíž odér alkoholu  linoucí se z tatínkových úst, donutil otevřít oči.

,, Hledat domeček, maminko." vypravil ze sebe s námahou. ,,Nepovídej." atakovala dál maminka ,,a našel si?" tatínek zmoženě přikývl .

,,To je dobře." přitakala maminka. ,,a to si to musel hned oslavit ?" vyčítala mu.

,,Ale Mariechen, dal jsem si jen jednu skleničku." vysvětloval tatínek krkolomně .

,,Nelži!" okřikla ho. ,,táhne to z tebe jak ze sudu, vožralo. Jsem zvědvá Schwarzsteine co si našel za zázrak."