Kapitola 1. Dětství

Je těžké vzpomínat na to co mám všechno za sebou, moje životní cesta sice byla klikatá a kamenitá, ale zato posetá voňavými květy, ke kterým jsem ráda čichala.

Jako dcera prostitutky jsem měla svoji dráhu předurčenou, moje matka Rosa Bauer pracovala v jednom z těch bordelů na okraji čtvrti. Byla jedna z nejlepších holek, který tam Madame Berta Reis měla, to jí stejně neochránilo od toho, že  když Madame zjistila, že je v tom aby s ní vyrazila dveře. Chvíli šlapala dlažbu, než to na ní bylo vidět a to bylo celkem brzo, protože místo jednoho dítěte se narodily rovnou dvě a ještě ke všemu holky. Ono to na jednu stranu je v týhle branži dobrý, mohli jsme vytvořit silný tým nebo nějakou erotickou společnost ,,Divoká Rosa a spol.,,. Jenže matka se rozhodla jinak , ten chodník jsem musela šlapat já a Heidi moje sestřička chodila do školy a ne do jedný.

Už od 11 mě zaučovala, abych věděla co a jak, to už se schylovalo k válce, přesně den po našich narozeninách zastřelili někde v Sarajevu toho Ferdinanda, Rakouskýho arcivévodu a za měsíc na to byla vyhlášena mobilizace, když jsem se matky zeptala co je to mobilizace tak jen vzdechla, že nebudou kšefty, pač válka je tvrdá konkurence a měla pravdu, protože od tý doby v celým Berlíně jsme o pořádnýho chlapa nezakopli, máma sice brala zavděk různýma starýma radama, co neudrželi moč na tož pušku, za ty si brala příplatek, jelikož k nim vzhledem k jejich věku musela být opatrná, aby to s nima při tom neškráblo, ale jinak to stálo za bačkoru. Bylo to těžký, máti proklínala nejen toho mrzáka Viléma, ale i Ferdinanda a celou tu aristokratickou pakáž co poctivý ženský berou kunšafty. Se žvancem to bylo taky na štíru, leckdy jsme nesehnali víc než patičku chleba, všechno ostatní šlo na frontu, vojákům, ještě, že měla máma známosti, mezi překupníky ti jí čas od času dodali nějakej ten dlabanec za, který jim zaplatila tu penězma, tu v posteli, podle toho jak šli kšefty. Já mezitím chodila uklízet k Reisovce za pár grejcarů, měla jsem si při tý příležitosti obhlídnout jak to v tomhle fochu chodí.

A bylo na co koukat, pač vám tam chodili štramáci, samá lepší sorta, samej lajtnant, holky se mohly strhat, Madame tam taky chodila jak císařovna, v tom svým fialovým župánku a s cigárem ve špičce, při tomhle pohledu jsem si vždycky říkala, že bych taky chtěla takovej nobl bordel , kde bych si chodila jak milostpani a jen koukala jak to holkám jde. Snažila jsem se tam všechno obšlehnout, i když většina holek si to hlídala, abych jim náhodou něco nevykoukala a jakmile mě zmerčili u dveří při šmírcunku tak mě hnali, potvory. Jen jedna byla na mě hodná, říkali jí nohatá Elli, ta mě všechno vysvětlovala, jak se mám pohybovat, jak mluvit s takovým oficírem, že je to prej jiný než s hokynářem, naučila mě jak se mám oblíkat, líčit... . Jo Elli, kde tý je asi konec? Co jsem odešla od Reisky, tak jsem jí neviděla, prej se provdala, někam na venkov, ale bůh ví co je na tom pravda, znáte lidi co toho nakecaj.

Elli mi ukázala opravdu všechny taje týhle branže a já jsem jí dodnes vděčná, protože mi tím ulehčila začátky. Válka se chýlila ke konci, slavná císařská armáda dosahovala neslavných výsledků, celý Berlín byl na nohou, protože nikdo už nechtěl aby mu vládlo to nedochůdče Vilém, chtěli jsme někoho,  kdo by to tady zvedl. Lidé se scházeli po náměstích, vedli chytré řeči o tom jak by to mělo vypadat, přitom myslím, že ani jeden z nich o tom neměl ani ponětí. Studenti vylepovali letáky na niž vyzívali národ k vlasteneckýmu smýšlení a jednání, jo to byl chaos, po letech město ožilo. To se ví ten srab Vilda prasknul do bot, prej do Holandska a ať si jde kam chce, hlavně že je v čudu, ale děvčata chlapi se začali vracet, i když jich moc nebylo, někteří přišli bez ruky nebo bez nohy, ale vrátili se ). Konečně bylo po válce a my jsme mohli začít zase žít. Heidi mohla jít na školu, kterou chtěla aby mohla jít po lepší cestě než máma, no a já? Ještě nějakou dobu jsem dělala u Madame Reis, neboť se nám peníze stále hodili a navíc Reiska mi zvedla plat tak proč si to učení trochu neprodloužit?A ještě jeden důvod to mělo, Richard von Schwabenheim, mladý baron, který v Berlíně studoval, to vám byl fešák, vysokej s chůzí vojáka, se zlatýma vlasama a ty oči jako čistý nebe. Chodíval k Elli, to je ta co mě zaučovala, každej čtvrtek, poroučel šampáňo, ze kterýho mi dal taky trochu cucnout, kouřil cigarety ve zlatý špičce, postavu antických soch. Byla jsem celá pryč když vešel do nevěstince, hned se to tam rozsvítilo. Mohla jsem na něm oči nechat. On věděl, že jsem z něho hotová a dělal si z toho jen legraci, jakmile přišel převzala jsem od něho plášť, klobouk, šál a rukavice, on mě vždycky chytl za bradu, vždycky jsem zčervenala od hlavy až k patě. Když odešel zašla jsem za Elli, ta se po takovém výkonu blaženě rozvalovala v posteli usrkujíc ze šampaňského, nalila mi taky a vyprávěla jak se s panem baronem měla, poslouchala jsem, abych věděla jak se s takovou honorací jedná, Elli měla opravdu nobl zkušenosti. V dětské naivitě jsem se jí svěřila, že jsem se do barona zamilovala, rozesmála se, prej, že jsem ještě dítě, byla to pravda, měla jsem 15- tiny na krku, ale láska si věk nevybírá a já byla do barona den ode dne zamilovanější, bylo mi divně, chvíli se mi chtělo tancovat pak zase bych vzteky všechno rozmlátila, nebo bych si oči  úzkostí vyplakala. Elli řekla, že je to zamilovanost a prej se to nám holkám z fochu nesmí stát, je to prej naše zhouba, tehdy jsem jí neposlouchala, pač jsem byla mladá a blbá, teď už to vím, ale tenkrát i to bylo fuk. Chodila jsem za ním jako pejsek, vše co si objednal jsem mu ráda přinesla, on se mnou laškoval a já se ocitala v sedmým nebi. Richard, Richard, Richard, kolikrát jsem si to jméno za den a před spaním opakovala, ty jeho tmavě modrý oči jsem viděla kam jsem šla. Proč já, jiná by se tomu dovedla vyhnout jen já  jsem takový střevo, že na to nalítnu.

Jednou jsem dostala básničku co mi napsal mám jí ještě teď schovanou:

A kdybych prošel světa kraj,

těžko bych takovou našel.

Co v očích modravých jí kvete ráj

k jehož branám jsem došel.

Tvá hříva ohnivá mě hřeje,

když na tebe pohledím

a u srdce mi blaženo je

jakmile úsměv tvůj jen zřím.

Připadala jsem si jako anděl v nebi, ale mámě jsem nic neřekla jen by mi to vymlouvala s tím, že chlapi jsou dobrý jen na jedno a někdy ani na to ne. A já jsem s ním viděla naději, světlo na konci tunelu, které nesvítilo dlouho. Jednoho dne jsem přišla k Elli do pokoje, seděla na posteli v očích měla slzy, jen tam seděla a brečela. Ptala jsem se jí co se stalo, ale neodpověděla mi, jen opakovala.,,Je mrtvej, mrtvej, mrtvej..."Když jsem na ní naléhala, řekla mi, že Richard byl zastřelenej při souboji, kvůli nějaký náně, která mu nebyla sto ani odpovědět na pozdrav, ale byla jeho snoubenka a on jako šlechtic musel hájit její čest, o kterou přišla ještě než se s ním seznámila. Mužský jsou blázni naivní, ale i když na ně nadáváme, bez nich by to taky nebylo ono.

Po Richardově smrti se mi zhroutil svět, nic mě nebavilo, všechno mi připadalo zbytečný, neviděla jsem v ničem smysl a budoucnost, s mámou jsem se pohádala, jednu mi vrazila a řekla, že se kvůli jednomu chlapovi svět nezboří, že jich je plnej Berlín, navrhla mi, že musím od Reisky pryč, postavit se na vlastní nohy, v tomhle případě to myslela tak, že mě vyšle do terénu, šlapat chodník. Tím skončilo moje dětství.