Růžový dům

Za vysokou zdí prorostlou hustě břečťanem se skrývá tichý dům s krásnou zahradou, plnou voňavých růží. Nikdo už dnes nevěří, že tu kdysi bujel život při pohledu na toto Bohy opuštěné místo si málokdo dovede představit rozjásané zahradní slavnosti či vánoční a silvestrovské večírky. To vše již odovál čas a zbyly jen vzpomínky, v podobě starých zažloutlých fotografií nad kterými seděla Vilemína, jedna z dcer doktora Golda.

Čas jakoby se tu zastavil, všechen ten umě řezaný nábytek, pestře tkané koberce i nádobí a figurky z Míšně tu pozůstávaly jakoby starý pan doktor Gold nikdy neodešel. V pokoji se rozléhalo ticho, jež narušoval tikot velkých, sloupových hodin stojících vedle dveří, celou místností se linula omamná vůně růží, vložených do velké, červené vázy, postavené na stole před vzpomínající, starou dámou. Růže byly její slabost, na rozdíl od její sestry, jež je považovala za zbytečnost, ta právě vchází do pokoje aby narušila sestře její siestu. ,,Zase se hrabeš ve vzpomínkách. "Bručela jen co otevřela dveře, Vilemína jí neodpověděla. ,,Slyšíš Míno? Kdybys dělala něco pořádného." Pokusila se Kateřina znovu navázat kontakt. ,,Opatruju dědictví po otci." Řekla tiše.

,,Ty klumpy?" Zavrčela Katty. ,,Měli bychom se jich zbavit."

,,To nemůžeme, je to po tatínkovi." Protestovala Mína.

,,Tatínek je mrtvý..." Odvětila rázně Katty. ,,...jediný co nám nechal jsou tyhle krámy a tuhle rozpadající se barabiznu."

,,Takhle nemluv.

" Napomenula jí. ,,Je to celý náš život, co bychom si bez toho počali?" Namítala, rovnajíc fotografie do krabice.,,Nic." Bafla Kateřina. ,, Na starý kolena bychom si konečně užili." Houkla Katty, vytrhávajíc sestře krabici z ruky, pokračovala se zvýšeným hlasem. ,,Pořád se hrabeš ve vzpomínkách, lpíš na těch starých krámech. To se chceš pohřbít za živa?" Mína zavrtěla hlavou.

,,Tak co chceš dělat?"Křikla Kateřina

,,Mít klid." Vzdechla Mína.

,,Toho si užiješ až budeš mrtvá." Zasyčela Kateřina, pokojem se rozhostilo podivné ticho, provázené napětím. ,,Ty jsi byla vždycky do větru." Spustila Vilemína pochvíli." Chvilku pokoje si nikomu nedala, však si tím uštvala svého chudáka muže."

,,Já?"" Bránila se Katty.,,Já uštvala svého Edu? Vždyť ten se uhonil sám, jak lítal do kšeftu ke kšeftu."

,,A kvůli komu?" Atakovala Mína. ,,Kvůli tobě, aby bylo na výlety, divadla, biografy, furt si musela mezi lidi a chudák Eduard aby na to vydělal, dřel se tak dlouho až ho trefil šlag."

,,Co...co...?" Nemohla vzteky popadnout dech, nakonec se však vzchopila. ,,No za to ten tvůj umřel nudou." Přešla do protiútoku. ,,To bylo samý – Arnoštku vem si bačkory, Arnoštku, dopij si čaj, Arnoštku dnes zůstaneme doma, prší. Já se divím, že ti nezahýbal, ty ani nevíš jak byl šťastný, když jsme ho vzali sebou, protože u tebe se dusil až se nakonec udusil."

,,Vedli jsme klidný, spořádaný život."  Namítala Mína.

,,Jako krtci v noře." Rýpla si Kateřina, Mína vstala jakoby jí někdo píchl jehličkami a beze slov opustila pokoj. Katy zmoženě sedla na židli před sebou, někdo zazvonil, šla se přes okno podívat, kdo se k nim dobývá, doktor Born, ředitel místního musea, už několikrát Katty oslovil, neboť měl velký zájem o nábytek jejich otce. Stál před brankou jako školáček, smekaje na pozdrav klobouk před přicházející Mínou, ta ho ani nepustila dál, celý rozhovor s ním vedla s patřičným odstupem. S přemrštěných gest Kateřina usoudila, že se snaží doktor Mínu o něčem přesvědčit, marně. Ta po chvíli zamračená odcházela od vrat, nechávajíc za sebou zklamaného Borna. ,,Tak toto by tatínek neudělal." Pomyslela si Katty. ,,Ten vždy ctil, host do domu, Bůh do domu." Starý pán by takového člověka pozval dál, nabídl mu občerstvení a probral při něm všechna pro a proti jeho návštěvy, pak by se s ním ve vší zdvořilosti rozloučil, ale Mína? Ta musela každému dát pocítit, kterak si jeho přítomnost nepřeje, anžto jí narušuje její milovanou samotu, v níž se cítí být svobodná, svou paní. Ono se není co divit, celý život musela s někým být, nejdříve s tatínkem, kolem kterého musela skákat, pak manžel, jenž by si bez její pomoci nezavázal ani tkaničku u bot a to nemluvě o synovi, kterému věnovala zbytek času, nyní na stará kolena chce být sama a svou paní. Doktor Born si nasadil nejistě klobouk a skoro až s pohřebním krokem se vydal zpět k museu. Kateřině ho bylo líto, takový slušný, vzdělaný, pracovitý a skromný člověk, vědec a Mína s ním zachází jako s posledním pohůnkem. Nemá úctu k nikomu, jediné co miluje jsou ty její růže, co zamořují celý dům. Tento tok myšlenek jí narušil vpád sestry. ,,Tak jsem ho vyprovodila." Prohlásila vítězně.

,,Viděla jsem." Odvětila Katty nevrle.

,,Snad ti ho není líto, dědka otravnýho." Katty odvětila zlobným pohledem, Mína jen mávla rukou a zmizela, zase osaměla v pokoji plného nábytku, který tak nenáviděla. Vzpomínala si na to,  jak kol něho musela chodit opatrně, ani prstíčkem se ho nesměla dotknout a nedej Bůh aby pohnula s některou otcových porcelánových figurek, to hned vzplál oheň na střeše. Po každé když dostala výprask za nedovolené hýbání s věcmi ve skříních, přísahala, že až bude velká, všeho se zbaví. A teď tu ta příležitost byla a opět stál někdo v cestě, sestra jíž otec všechnu tu starobylost, tu veteš staletou svěřoval do péče. Přilepil jí k tomu harampádí, přesně tak jako před léty sebe. Co by se stalo, kdyby sestru od všech těch starožitností oddělila?  Zemřela by? Přemítala, rozhlížejíc se po pokoji. Ale fuj, to je hnusná myšlenka. Napomenula se. Jenže co by se stalo? Uvažovala dál. Tatínek se třásl strachy, když koncem války bombardovali a ještě si dobře pamatovala, jak pak oplakával každý poničený kousek. Celou válku měl své cennosti ve sklepě, kam chodil se s nimi mazlit jako se svou nelepší milostnicí. Po válce je láskyplně otíral a dával zpět do přihrádek, které předtím napustil mořidlem, zvláštní bylo, že si přesně pamatoval, kde která figurka před válkou stála. Nábytek se stál tatínkem a tatínek nábytkem, přesně tuhle ideu Mína udržovala. Dobře si vybavovala otcovo holedbání, když četným hostům ukazoval své nové kousky, přesně všem popisoval kdy, kde a od koho tu nesmyslnou, ale pro něho velmi cennou trofej získal, tvářil se přitom jako největší dobyvatel a s potěšením pozoroval obdivná gesta přítomných, ačkoli mnozí z nich zakrývali závist. Mína je přesně taky taková, i když toho do inventáře koupila málo, nikdo si nesměl sednout na starobylé křeslo po otci, na které se rád po obědě uvelebil s koňakem a doutníkem, jímž vypálil v opěradle díru. Musela se smát, když Mína lála svému Arnoštkovi, tomu třasořitkovi z gymnasia, jenž naň usedl se svou přípravou přednášek a ještě víc se musela uculovat, při vzpomínce na svého Eduarda, ježto se před Mínou do toho křesla na truc posadil, vždy po něm hodila nazlobený pohled do jeho cynicky usmívající se tváře. Její Edl se nenechal odradit, jako obchodník byl na leccos zvyklý.

Nastal večer, kouty zahrady které přes den vyhlížely záhadně, se staly ve tmě strašidelnými.  Mína dala na stůl večeři, Kateřina se v ní chvíli šťourala, ani neměla hlad. ,,Příští sobotu budeme mít hosty." Oznámila Vilemíně, ta jí neodpověděla, jen mlčky strčila další sousto do úst. ,,Slyšíš? Příští sobotu budeme mít hosty." Zopakovala Katty důrazněji.

,,Se mnou nepočítej." Odsekla jí sestra.

,,Proč?" Divila se.

,,Já nikoho nezvu." Zdůvodnila svůj postoj Mína.

,,Ale měla bys je přivítat, jsi taky paní domu." Naléhala Kateřina

,,Koho? Ty tvoje medúzy z kavárny? Nikdy." Osopila se na ní.

,,Nevidím důvod, proč by ses nemohla společensky obléct a přivítat pár zvaných hostí." Zaštěkala Katty.

,,Mnou nejsou vítáni." Opáčila jí Mína se zvýšeným hlasem.

,,Důvod?" Zarafala Katty.

,,Posledně když si konala takovýto večírek, tak jsem pracně musela čistit koberec od červeného vína a na stole, jenž jsem předtím čistila a napouštěla mořidlem, jsem našla kroužek od zubní protézy." Vyčítala jí.

,,To byla stará Gisela, ale ta před rokem umřela." Hájila se Katty, nadarmo. Jelikož Vilemína pokračovala. ,, Mě je jedno, kdo to byl, do salonku ani nepáchnou, nenechám zničit tatínkův odkaz." Katty mrštila příborem, už jí unavovalo se se svou mladší sestrou hádat, pokaždé když chtěla mít společnost. Vztek v ní vřel až na bod varu, aby jí ještě více popudila, prohlásila. ,,A pozvu doktora Borna."

,,Toho? Jen přes mou mrtvolu." Zaštěbetala Vilemína.

,,To není tak nezařaditelné." Zamumlala Katty tiše, aby to sestra neslyšela, bohužel to se minulo účinkem, protože Mína měla dobrý sluch, proto vztekle opustila jídelnu.

I přes sestřiny protesty nachytala Kateřina vše na party, musela jí připravit v jídelně, anžto Vilemína salon i pracovnu zamkla a klíče uschovala u sebe, sama se zavřela ve svém pokoji, aby tak unikla jí nevítaným hostům. Kateřinu mrzel její postoj, byla by radši, kdyby se sestra akce účastnila, leč ta se nekonala. S pocitem trapnosti jí musela přišlým návštěvníkům omluvit, obzvláště ředitel musea byl zprávou o Vilemínině nepřítomnosti zarmoucen, naivně si myslel, že sešlost v Růžovém domě bude dobrou příležitostí jak jí přesvědčit, své zklamání také doprovodil slovy. ,,Je nemilé, že Vaše sestra je indisponována, myslel jsem, že se s ní sejdu a konečně dohodnu."

,,Víte doktore, s mou sestrou je to složité, ona je té víry, že s nábytkem by prodala i otce." Vysvětlila s úsměvem Katty.

,,To chápu paní Reinhardová, vím, že měl Vaši sestru, paní Weissovou ve veliké oblibě." Přitakal Born.

,,Tak jistě chápete, co by to pro ní znamenalo." Dodala Katty.

,,Samozřejmě, budu muset přemýšlet jak co možná nejcitlivěji jí přesvědčit." Uvažoval nahlas Born.

,,V tom Vás čeká těžký boj." Konstatovala Katty.

,,Vím, už jsem jednu bitvu prohrál." Pravil sklesle Born.

,,To jsem viděla, šel jste na to moc zhurta." Pokárala ho.

,,Pravda, nejsem zrovna diplomat." Přiznal

,,Zkuste jí přesvědčit, ať Vám něco odkáže." Navrhla Katty, doktor se na ní nevěřícně podíval, tázaje se. ,,Copak paní Weissová nemá děti?"

,,Má syna, ten žije v Salzburgu, jeho postoj k tomu je, řekněme benevolentní." Podala na vysvětlenou.

,,Jak moc benevolentní?" Náhle ožil s nově vzplanutou nadějí.

,,Dost." Ušklíbla se.

,,A co Vaše děti?" Dotazoval se dál

,,Dcera se vdala do Vídně a syna zavál osud do Innsbrucku, přijedou jednou za rok, tuším, že s nimi by neměl být problém se  dohodnout." Vece Katty, dívajíc se upřeně na svou přítelkyni Inge právě živě vypravující o svých vnoučatech, Kateřina si hned vzpomněla na svoje, dlouho je neviděla. Děti je přivezou jenom tehdy, když chtějí prožít bezstarostnou dovolenou, to pak Mína zavírá všechny pokoje kde by mohly něco poničit, což jsou vlastně všechny. Ani na zahradu nemohou, skrze růže a přitom tam doktor Gold v dětských dobách svých dcer nechal vybudovat krásný koutek s pískovištěm, klouzačkou a houpačkou a i to jim Vilemína odpírala, její mánie byla k nesnesení.

Večírek se chýlil ke konci, hosté unaveni vínem a veselým hovorem se rozcházeli domů. Kateřina je všechny vyprovázela, doktor Born, jež vypil z žalu nad svým neúspěchem více než byl zvyklý se ještě v brance otočil, řka krkolomně. ,, Ještě se zastavím, Milostivá paní." Katty se na něho pousmála a zavřela dvířka, jen co se vrátila do domu, spustila na ní Mína.,, Tak už táhli, byla jsem v jídelně..."

,,Jsem unavená, nemám na to náladu." Zavrčela Katty

,,Kdo bude dávat vše do kupy." Křičela Mína, neodpověděla jí, po točitých schodech s fialovým kobercem, opírajíc se o vyřezávané zábradlí, šla spát, v domě nastalo ticho, které noc provází.

Kateřina ráno vstala brzy, aby napravila škody způsobené sešlostí, snažila se být potichu, aby nevzbudila sestru, to se jí moc nedařilo, jelikož se Vilemína objevila v jídelně, zrakem přelítla přes koberec a nábytek a s mlaskáním odešla. Kateřina se to snažila nevnímat a klidně pokračovala v úklidu., konečně byla hotová.

Po obědě jako každou neděli zašla Kateřina do kavárny, tam už na ní čekaly její přítelkyně. ,,Tak jsem včera koukala..." Spustila Inge v úvodu. ,,...že si se dobře bavila v přítomnosti doktora Borna."

,,Ale kde..." Oponovala jí Katty. ,,...on má zájem o náš nábytek.

,,To musela mít Mína radost." Smála se Inge.

,,Vyhnala ho." Vzdechla Katty

,,Asi to schovává pro kluka." Mínila Inge.

,,To určitě..." Mávla rukou Katty. ,,...s tím už léta nemluví, protože jí nutí k prodeji."

,,Já ti říkám Katty, Mína se jednou z toho zblázní." Pronesla Inge. ,, Potřebovala by změnu, někam jí vyvez."

,,Budu o tom přemýšlet." Pousmála se Kateřina.

S přicházejícím podzimem Mínina zahrada odkvetla, stejně jako její majitelka, to dělalo Katty starosti, protože sledovala jak její sestra ztrácí o všechno zájem. Chodila domem jako duch, sinalá ve tváři. ,,Chtěla bych vidět vnoučata." Prohlásila jednoho dne Kateřina.,, Pojeď se mnou." Mína na ní smutně koukla. ,,Pojedeš?" Usmála se, pokrčila rameny. ,,Pojeď přijdeš na jiný myšlenky, potřebuješ to." Vilemína mávla rukou. Po dlouhém přemlouvání se obě sestry objevily před Burgteatrem, okouzleny krásou staveb hlavního města pomalu zapomněly na to proč do Vídně přijely, vzaly si fiakr, s nímž absolvovaly okružní jízdu, až u Schönbrunnu si Katty vzpomněla, na důvod jejich příjezdu. K dceři, jež je mezitím čekala, přijely na večer. Strávily tu krásné dva týdny, při kterých zapomněly na své neshody, ale ani sebehezčí chvíle nezlepšila Mínin zdravotní stav, přestávala jíst, oči měla ještě více propadlé.

Po návratu domů se jí snažila Kateřina přemluvil k návštěvě lékaře, bez výsledku. Vždy jí odvětila, že to nic není a prý to zase přejde, nepřešlo. Těsně před vánoci ulehla do postele, její stav byl horší den ze dne. Po novém roce musela Katty volat sanitku. Když jí přišla do nemocnice navštívit, byla Vilemína stín sama sebe, ani jí nevnímala. Snažila se s ní mluvit, ale vedla spíš monolog než dialog. Mína zavírala pomalu oči, ještě jeden hluboký nádech a výdech. Kateřina cítila, jak sestřina ruka třímaná v jejích dlaních pomalu chladne. Oči se jí zalily slzami, pevně stiskla sestřinu ruku. Už nebyla, nebude se již se svou sestrou hádat o tom co dělat s nábytkem, který teď osiřel, stejně jako zahrada s růžemi. Co s nimi bude?

V růžovém domě se sešla mála skupinka smutečních hostů, ač jim Mína svou nevrlostí někdy ubližovala, přesto na ní všichni vzpomínali v dobrém. Kateřina seděla uprostřed té trochu falešné nostalgie a vzpomínala na to co jí a sestře bylo společně milé. ,,Neruším." Oslovil jí Born

,,Teď ne doktore, ačkoli nevím.." Řekla posmutněle

,,Nejdu za Vámi kvůli nábytku, i když jak vidím i vy jste změnila názor. Jdu za Vámi, proto abych se Vás zeptal..." Nevěděl jak to říct, červenal se jako studentík.

,,Na co se mě chcete zeptat?" Špitla, přisedl si k ní, položil svou ruku na její a zdlouha se na ní podíval, když mu pohled opětovala, ještě více znejistěl, jen s těžkostmi ze sebe soukal co měl na srdci. ,,Vy jste sama v tomhle domě..."Začala tušit co jí chce říct, ale nechala ho mluvit. ,, ...mě moje samota taky netěší a tak jsem chtěl Vám nabídnout..." Jaká ironie pomyslela si,  moje sestra má dnes pohřeb a já skoro...,,souhlasíte?" Otázal se nakonec, kývla se slovy. ,,Budu ráda, když mě zbavíte samoty." Rozhlédla se po místnosti. ,,Víte co je zvláštní doktore? Vilemína udržovala otcův odkaz, neboť je to jediné co po něm zdědila, já mám jeho povahu a teď i nábytek, který jsem nenáviděla a přesto je na mě, abych to opatrovala." Born hodnou chvíli mlčel než tiše pronesl. ,,Budu to rád opatrovat s Vámi, drahá přítelkyně." Na Kateřinině tváři se objevil úsměv provázený tichými slovy. ,,Můj příteli."