Amulet - část III. - Strasti profesora Millbacha

Čas jako voda teče si svým nezaměnitelným tempem, mnohé přinese, hodně toho odnese, ale zůstává navěky. Toho si byl plně vědom profesor Jan Millbach, jako historik znal moc času i nyní v létě roku 1937, kdy černý mrak z nacistického Německa začal vrhat stín do svého okolí. Dobře si uvědomoval, že ten mrak, zahalí i zemi kterou tolik miloval, za níž kdysi bojoval. Bylo mu vhod, že ho baron Thomas Arthur Cheester  pozval do Británie jako poradce pro rekonstrukci jeho venkovského sídla, pro níž se náhle rozhodl, ostatně tak jak to dělali generace před ním. Profesor měl alespoň čas popřemýšlet , jeho myšlenky plynuly rychle, stejně jako krajina za oknem, leč na rozdíl od ní nevedly nikam.

Dle instrukcí barona Cheestera měl na nádraží v Norwichi čekat jeho osobní komorník, Millbach měl obavy, aby sluhu vůbec poznal, od barona dostal dosti skromné informace. ,,Je to vysoký, světlovlasý člověk s tupým výrazem ve tváři." Jeho obavy byly zbytečné, už při prvním rozhlédnutí z vlaku mu muž dle popisu hostitele padl do oka. ,,Komorník barona z Lodige." Zeptal se pro jistotu, podávaje muži ruku. ,,Jsem profesor Millbach." Sluha jeho vřelé gesto neopětoval, stále se tvářil jakoby mu to nádraží patřilo, jen prkenně vzal profesorova zavazadla a zamířil s ním směrem ven, profesor jen pokrčil rameny a následoval jej. Millbach byl komorníkem trochu zklamán, jeho chladné chování ho přivádělo do rozpaků, nevěděl co má od něho čekat. V autě, které je vezlo do Lodrige, bylo trapné ticho, Millbacha se jímaly černé myšlenky, jímž se snažil uniknout, s jakou úlevou slyšel sluhovo poznámku. ,,Jsme na místě, pane profesore."

Při prvním pohledu bylo jasné, že sídlo je odlišné od ostatních hradů v Anglii, bylo mu zřejmé, že zde bude mít mnoho práce. Po kamenném schodišti, temnými chodbami, jež působily na profesora stísněně se dostali do lordovi pracovny, která byla pravým opakem chodeb, působila světle, prostorně a svědčila o prudké změně nálad tohoto rodu. ,,Vítejte profesore." Pozdravil jej lord Cheester od stolu, aniž by vzhlédl od rozečtených akt, ukazuje mu na židli před ním. ,,Hned se Vám budu věnovat." Dodal, Cheesterovo čtení ještě nějakou dobu trvalo, to dovedlo profesora k domněnce, že správný Angličan nikam nespěchá, ani komorník, který ho sem vezl to nijak s rychlostí nepřeháněl, alespoň měl Millbach čas se po pokoji rozhlédnout. Ze zpráv věděl, že hrad byl postaven v 16. století, ale po renezanci nebo Tudorovském stylu ani památky, pracovna byla spíše situována do Empiru, profesor byl prostředím tak uchvácen, že si ani nevšiml dočetvšího lorda. ,,Neruším." otázal se lord decentně, když viděl profesorovo zaujetí místností

,,Promiňte Vaše lordstvo."omlouval se zmateně.

,,To nic, je vidět, že jsem si pozval toho pravého." poznamenal vlídně.

,,Jsem rád, že jsem mohl pozvání přijmout." odvětil Millbach zdvořile.

,,Utíkáte před něčím profesore? Milenka, dluhy, politika?" V lordově řeči zněl cynismus, ve kterém hodlal pokračovat. ,,Z Prahy mi o Vás přišly samé dobré zprávy, Vaši nadřízení si Vás považují. Tak copak?"

,,Politika Vaše lordstvo, Německo, situace tam není nejlepší a brzy se nám to zvrkne." vyslovil své obavy Millbach.

,,Ale profesore..." zasmál se Cheester. ,,...ten malý uřvanec s knírkem jen pouští hrůzu, ale víte co se říká , pes který štěká nekouše."

,,Jen abychom se nedivili." odvětil Millbach prorocky.

,,Profesore, kdyby něco ten skřet chtěl udělat, my Britové se postavíme na správnou stranu." snažil se lord zahnat profesorovo obavy. ,, Teď si běžte odpočinout, budu Vás čekat v osm hodin u večeře." Dodal.

,,Jistě, děkuji Vaše lordstvo." Odpověděl profesor, zvedaje se, znovu se ocitl v dlouhých, temných chodbách, které se tak podobaly jeho mysli. Rod Cheesterů měl opravdu smysl pro protikladno, důsledkem čeho byla profesorova ložnice ve stylu, který tolik miloval krásně vyřezávaná postel s nebesy, malované skříně a komody, světlé tapety zavedly profesora do baroka, byl to jiný svět, který ho odváděl od problémů jeho doby.

Večer ovládla Millbacha mírná tréma, protože se měl setkat i s dalšími členy rodiny, jeho nervozita se zvýšila, když po vstupu do jídelny zjistil, že kromě lordovi manželky a syna jsou přítomni i další hosté, zkoprnělý zůstal stát ve dveřích, nesnášel ten pocit pronikavých, zkoumavých pohledů, jež se na něho upřely. Stál na místě s rozpaky se rozhlížeje po přítomných, k prvnímu kroku vpřed jej přimělo komorníkovo gesto, které ho uvedlo ke stolu. Tíha zraků, které na něm spočívaly, zvyšovaly Millbachovu nejistotu, proto si našel na stole místo, na něž se koncentrovaně zadíval. ,,Ani jsem se Vás profesore nezeptal..." Vyrušil jeho soustředění lord. ,, ...jakou jste měl cestu?" Millbach se podobal nezkušenému žáčkovi než renomovanému profesorovi, takový měl ostych.

,,Děkuji..." Zablekotal. ,,...cesta byla dlouhá a poněkud nudná." Postěžoval si.

,,Neříkejte, že Vás Robert při cestě nebavil." zasmál se baron.

,,Musím konstatovat, že jsem zjistil, že jste si svého komorníka kvůli hovornosti nenajal." opáčil Millbach.

,,Pravda..." přitakal hostitel.,,...Robert má jiné přednosti, mezi něž hovornost zrovna nepatří, na rozdíl od komorné mé ženy, ta tu pusu nezavře ani ve spaní." Britský humor, kterým se snažil Cheester odlehčit atmosféru, nebyl Millbachovi nijak cizí, hodně mu připomínal humor jednoho rabína, jenž občas navštěvoval jeho otce, obchodníka s látkami Ignáce Millbacha.

,,Ale odpusťte mi mojí nezdvořilost..." snažil se lord přejít na jinou notu. ,,...ještě jsem Vás nepředstavil..." zaťukal vidličkou na sklenku, hlásaje. ,,Dámy a pánové dovolte, abych vám představil profesora Jana Millbacha z Prahy, bude tu jako konzultant při plánované rekonstrukci sídla." Řečník ukázal nalevo od sebe, kde seděla mladá,  světlovlasá žena v červené robě, řka. ,,Toto je lady Elizabeth, má choť." Profesor přešel k hostitelce a něžně jí políbil ruku, pak se baron obrátil napravo, na chlapce jež působil poněkud otráveně, pro něho měl Millbach jisté pochopení, jelikož hoch nebyl starší než jeho dcera Anna, jíž bylo v té době 10 let a tak dobře věděl, že se takové dítě mezi dospělými jen nudí. ,,Toto je můj syn Albert." Profesor podal chlapci ruku, ten jeho gesto neopětoval, vzpurně seděl u stolu se založenými pažemi, upřeně se dívaje na portrét svého pradědečka, visícího hned vedle širokých dveří.

,,No tak Alberte." napomenula syna matka, nereagoval.

,,Alberte běž do svého pokoje." zavelel otec, syn vztekle vstal a odešel.

,Musíte Alberta omluvit." snažila se Elizabeth zachránit situaci.

,,To nic Vaše lordstvo, mám doma dceru v tomto věku a rád jsem poznal, že to není jen pražský problém." zakrýval humorem žinantnost celé situace, trochu nešikovně. Nikdy mu nešlo zakrývání a maskování, na to měl svou ženu. ,,No tak abychom dokončili, co jsme začali." Vrátil se Cheester k představování, natahuje ruku k páru, který seděl původně vedle mladého lorda působící na profesora těžkopádně. Paní kterou baron oslovoval jako lady Julii, připomínala královnu Viktorii, tvářila se velmi rezervovaně a na každé  přehnané gesto svého muže sira Bernarda Cherryburyho, jenž byl na rozdíl od ní srdečný, reagovala pohoršenou grimasou, posunkem nebo poznámkou, což jejího manžela, ošlehaného letitým svazkem, evidentně nevyvádělo z míry. Naproti tomuto páru seděla mladá dáma, jejíž zelené šaty silně kontrastovaly s rudou barvou modelu baronky Elizabeth, všichni jí říkali Helene, byla to bývalá herečka, kdysi hrající v laciných filmech a jak profesor zjistil, krása byla jediný potenciál, který mohla tato stále se chichotající žena nabídnout, přitom nepřetržitě hovořila, i když její komentáře neměly hlavu ani patu a na Millbacha působily velmi dětsky, měl pocit, že hovoří se svou desetiletou dcerou. Bylo na první pohled zřejmé, že nejapná poznámka  lady Julie o zlatokopce, nebyla až tak od věci, ačkoli to lordu Withovi nebylo zrovna vhod. Jeho malá hubená postava s holou lebkou v porovnání s mladistvým zjevem jeho choti, vypovídala o tom, že lady Helene bude své manželské povinnosti plnit v jiném loži než v jejich společném, možná se svým trenérem na tenis, o němž často mluvila či s tím fešným šoférem, který jí pomáhal z vozu, když přijeli, bůh ví čí byly ty dvě děti, které občas lord Edward zmínil ve své řeči. Různorodost obyvatelstva Velké Británie překvapovala Millbacha každým momentem. Jeho mínění o tom, že Britové jsou jednotvární, byla tu tam, už to nebyli ti studení čumáci bez emocí, dělali na něho zcela kosmopolitní dojem. ,,Jak se Vám líbí Anglie?" Pokoušela se rozvinout rozhovor lady Elizabeth.

,,Nevycházím s údivu, Vaše lordstvo." Pronesl profesor šibalsky.

,,To mě těší." Přitakala paní domu.

,,Víte, o vás Britech se na kontinentu hodně povídá, o vaší konzervativnosti, rezervovanosti, vlastně se o vás mluví jako o jednotvárném národu a s potěšením sleduji, že jste jiní, barevní." Rozhovořil se host.

,,To bude tím..." Vložil se do hovoru sir Bernard. ,,...že na Britských ostrovech žilo mnoho národů, Keltové, Římani, Germáni, Normani a to se musí někde projevit." Smál se.

,,A vy se cítíte být čím?" Zeptal se profesor zmateně.

,,My jsme prostě a jednoduše Britové." Zněla strohá odpověď lorda Edwarda, pokračuje ve výkladu. ,,Není důležité jestli se cítíme být tím či oním, jsme Britové a tím to padá. A čím se cítíte být Vy profesore?" Lord Edward položil otázku, na kterou se Millbach zdráhal odpovědět. Čím se cítí být on? Čechem? Židem? ,, Máte pravdu lorde Edwarde..." Řekl po chvíli. ,,..není důležité čím jsme, ale jací jsme." Chabá odpověď na vzdělaného muže a dle pohledů jeho spolusedících neuspokojivá, ani ta naivka lady Helene na ni neskočila. ,,Řekněte mi lorde Thomasi něco o historii tohoto místa?" Rychle obrátil list.

,,To je složitá historie, na dlouhé povídání to bych dnes raději neprobíral, zase někdy jindy." Snažil se vykejklovat .

,,Máte pravdu, taky jsem unavený." Řekl zvedaje se. ,,Když dovolíte, půjdu již spát." Ukláněje se dodal. ,,Dámy, pánové přeji vám dobrou noc."

,,Zvláštní člověk." Poznamenala lady Julie, sotva Millbach zavřel dveře. ,,Kde jste ho objevil?" Obrátila se na hostitele.

,,Doporučil mi ho profesor Kelley z Cambridge, myslím, že je to doporučení, na které se mohu spolehnout a že profesor Millbach je podivín? Kdo jsme bez chyby? Drahá lady."

,,Svatá slova Thomasi." Přidal se sir Bernard, očkem šilhaje po své choti, ta je zasyčela. ,,Ty mlč." To vše profesor ještě slyšel, přesto že jej a společnost v jídelně dělily silné dubové dveře, chtěl se vrátit a bránit se nějakým argumentem, leč uznal, že by to bylo nerozumné,  je cizinec a oni by to nepochopili, tak alespoň omluvil svou náhlou ztrátu odvahy.  Šel temnými uličkami do své ložnice, pokusit se usnout.

Ležel v posteli, převaluje se, oka nemohl dlouho zamhouřit, až teprve hluboce po půlnoci se mu podařilo usnout, jeho spánek byl však neklidný, sotva mu propadl, dostal nepříjemný pocit, že není v místnosti sám, dokonce cítil na krku něčí dech. Rychle se posadil na postel a s děsem ve tváři se rozhlížel po prázdném pokoji. Nikdo tam nebyl, zklidnil svou mysl a znovu padl na polštář, ledva opět usnul, zjevila se mu před zraky dívka s kaštanovou hřívou, která volně splývala s její postavou, upřeně se na něho dívala svýma hlubokýma, modrýma očima, jimiž ho přímo svazovala, Millbach se chtěl pohnout, utéct, ale nemohl, ta dívka jakoby ho měla svým pohledem v moci. Stál na místě a sledoval ten pohled, doufal, že promluví, leč nepromluvila, dívala se na něho očima v níž měla zoufalství, naději, lásku i nenávist. Rád by se od oněch zraků odpoutal, avšak nebyl toho schopen, stále ho k nim něco připoutávalo. Už natahoval ruku a jeho rty se chystaly něco říct, když v ten moment přišla bílá záře, jež dělí všechno a všechny, jakmile světlo pominulo, místo dívky tam stála hořící postava, ze které čněly jen ty modré, uhrančivé oči. Profesor se znovu zprudka posadil, musel svůj sen vstřebat, stále měl před sebou ty oči, když se uklidnil, opět ulehl a pokusil se usnout, nemohl. Pořád před sebou měl ty zraky, na které už asi nikdy nezapomene. V mysli mu vyvstávaly myšlenky: Kdo to byl? Co mi chtěla? Vstal za oknem se dralo slunce nahoru, krajina se zalila ranní červení, první ptáci vesele vzlétli k nebi, aby svou rozvernou písní vítali nový den. Millbach přešel k psacímu stolu,  rozsvítil lampu, otevřel desky s materiálem od profesora Kelleyho  a začetl se do nich, přečet pár řádků, zdvihl oči a zadíval se do zrcadla visícího nad stolem, díval se dlouho, čím delší bylo jeho zření, tím hlubším se stávalo, náhle pocítil hlad, jeho žaludek se začal svírat v hlavě ucítil tlak, před jeho  upřeným pohledem se zjevila tvář vystupující z husté mlhy. Millbachovi se svíral krk, srdce se mu rozbušilo, čím víceji byl obličej blíž, tím jej rozpoznával. ,,To je ona." Šeptl, poznal onu dívku ze snu, měla stejně pronikavý pohled. Dostal nutkání si na obraz sáhnout, leč sotva se ho dotknul, zmizel. Millbach nevěděl, co se vlastně děje? Už při odjezdu do Lodrige ho přepadla podivná tíseň, která se stupňovala délkou jeho pobytu v Anglii. Doufal, že odpovědi na své otázky najde v dokumentech poslaných Cambridgeským kolegou, znovu tedy usedl a začetl se. Jeho mysl byla tak roztěkaná, že se nemohl soustředit, nemohl se vymanit z těch zraků s pronikavým pohledem. Musel se nutit, aby aspoň něco přečetl.

Ráno když se sešel s lordem Cheesterem u snídaně, byl celek rozlámaný a unavenější než večer, což neuniklo hostitelově pozornosti. ,, Špatně jste spal, profesore? To jde o zvyk." Pronesl s nadsázkou zpoza novin.

,,Abych byl upřímný, nevím, jestli si na to co jsem dnes v noci zažil zvyknu." Poznamenal sklíčeně profesor.

,,Copak snad Vás nenavštívilo nějaké místní strašidlo? To víte, máme to strašidla zvídavá a občas krapánek vlezlá." Cheesterova slova připadala Millbachovi jako výsměch. Nebyl sto dnes jeho humor pojmout, pohled který po lordovi vrhnul, byl plný nepochopení. ,,Ale profesore..." Snažil se ho uklidnit. ,,...co by to bylo za anglický hrad bez duchů." Millbach přešel do útoku. ,,Jistě, víte, nikdy jsem na tyto úkazy nevěřil, ale po dnešní noci. Povězte lorde Cheestře co se tady vlastně stalo? To co jsem viděl, nemůžu dostat z mysli."

,,Nevím..." Odrazil Thomas útok. ,,...a myslím, že je zbytečné se tím zabývat. V následujících měsících budete mít tolik práce, že nějaká strašidla půjdou stranou. Třeba to byl jen sen, vždyť si vzpomeňte, včera u večeře jsme o zjeveních hovořili, tedy hovořila o nich lady Helene, jejíž malý mozeček není schopný rozpoznat reálno od nereálna . To Vám možná vlezlo do hlavy a tak jste měl ten děsivý sen." Lordova slova profesora neuspokojila, tušil, že za nimi něco skrývá. ,,A co když ne?" Oponoval. ,,Rád bych tomu přišel na kloub." Neoblomnost, kterou projevoval, přiměla Cheestera zaujmout razantnější postoj,  složil noviny a oběma lokty se opřel o stůl. ,,Podívejte profesore..." Začal pomalu nabírat. ,, ...vy jste tu jako odborný dozor a ne honák duchů, proto jen dozírejte, konzultujte, raďte, co se týče místních strašidel, byla tu staletí před námi a budou tady staletí po nás, věřte mi. Mimochodem..." Přešel pán domu na jiné téma.,,...profesor Kelley mi psal, že tu chcete dělat nějaké archeologické výzkumy."

,,Ano..." Kývl nejistě Millbach. ,,...když jsem dostal od sira Rolanda pozvánku, psal mi, že se tu žádné nedělaly a tak bych je tu v rámci rekonstrukce mohl provést." Zmínka o archeologii mu vlila života do žil.

,,To je pravda..." Přitakal lord. ,,...moje rodina k tomu nedala souhlas, nerada se pitvá v minulosti ani já nevím, jestli to povolím, můj dědeček říkával, že bychom měli nechat historii spát a já s ním souhlasím." Řekl lord rázně.

,,Ovšem chtěl bych prozkoumat historii, která se Vašeho rodu netýká." Snažil se ho profesor přesvědčit.

,,Všechno se nás týká a byl bych rád, kdyby všechno zůstalo tak jak je. Jedinou změnu, kterou chci provést je oprava hradu a proto tady jste..." Odvětil lord významně.

,,Ale..." Bránil se Millbach.

,,Žádné ale, já vím, že vy a profesor chcete vše pro seriózní výzkum, takže bych se nemusel obávat nějakého skandálu, jenže nechci." Profesor byl v koncích, nevěděl jak má Cheestera přimět k povolení výzkumu, hledal argumenty, leč žádné nenašel. ,,Dobré jitro pánové." Zašvitořila lady Elizabeth ode dveří.

,,Dobré ráno lady." Pozdravil profesor sklesle.

,,Děje se něco?" Zeptala se, když viděla napjatou atmosféru.

,,Ne nic, lady Elizabeth." Odvětil vstávající Millbach. ,,Omluvte mě." Pronesl zamyšleně, sotva za sebou zavřel dveře obrátila se lady na svého muže. ,,Co je s profesorem Thomasi?"

,,Nic." Zasyčel.

,,Ale něco mu být musí." Dorážela.

,,Špatně spal." Zavrčel.

,,Chudáček, doufám, že to nebude nic vážného." Pronesla soucitně. ,, Abych nezapomněla, volal mi strýc Roland, příští měsíc jsme zváni na jeho slavnostní pasování." Oznámila lady nadšeně.

,,Skutečně? Co dostane tentokrát za titul?" Tázal se manžel bez vyššího zájmu.

,,Peera, další triumf sira Rolanda." Dmula se Elizabeth pýchou.

,,To mám radost." Odvětil Thomas. ,,A za co to dostane?"

,,Pamatuješ, jak byl před rokem ve Walesu?"

,,Ano."

,,No tak ten jeho průzkum prý přinesl Královskému museu cenné příspěvky." Ševelila lady.

,,To je hezké má drahá, co my s tím?" Dobře věděl, že oznámení o novém titulu profesora Kelleyho nese sebou i něco dalšího. Elizabeth se odmlčela, to pro lorda bylo zlé znamení, určitě bude něco chtít, její pohled smutného štěněte ho v tom utvrzoval. ,,No..." Spustila. ,,...strýček se ptal, jestli si dal souhlas k tomu výzkumu, tedy pokud ti o něm profesor řekl."

,,Řekl, to víš, že mi to řekl a ne nedal jsem a nedám." Rozkřikl se. ,,Nechci aby se v tom někdo šťoural, rozumíme si?"

,,Thomasi..." Zvolala lady.

,,Žádné Thomasi ..." Křičel dál.,,...já nechci. Hezky si to vymyslel tvůj strýc, zmíním se o rekonstrukci a on mi nabídne pomoc, doporučí mi člověka, někoho, kdo mi v tom pomůže a zároveň bude plnit jeho cíle, třeba pro další titul, celý sir Roland." Chvíli mlčeli, Elizabeth dělala, že jeho lání neslyší, seděla klidně usrkujíc z čaje, kouknul na ní, vždy ho ignorovala, když dělal scény, byl to jediný způsob její obrany. ,,To mě zase hodláš přehlížet?" Neodpověděla mu. ,, Jsi jak malá." Zase ticho, bouchl do stolu. ,,Tak ať ho tedy dělá." Zavrčel při odchodu, zastavil se. ,, Ale jen ve svém volnu, můžeš mu to sdělit." Dodal, Elizabeth se jen potutelně usmívala, opět si vydobyla svoje, patnáct let manželství jí dodalo značné praxe, stejně tak jako byla znalé, kterak zacházeti se svým mužem, když chce něčeho dosáhnou, byla  také ujištěna, že služebná, jež krátce po lordovi kvapně opustila pokoj, tu dobrou novinu profesorovi vybrebentí, aspoň si dopije čaj.

Týden musel Millbach čekat, než přijel architekt se svými lidmi, mezitím si prošel hrad od nejvyšší věže po nejhlubší sklepení, vše si podrobně zapisoval. Lord Cheester jeho počínání sledoval se starostí. Těsně před příjezdem Londýnského architekta, zašel profesor do posledního sklepení, hustá tma jej odrazovala, ale zvědavost byla silnější. Šel opatrně dál, krůček po krůčku, vzpomněl si na zapalovač v kapse, vyndal jej a malým plamínkem si posvítil na cestu, krok, sun, krok vyjeveně se dívaje po stěnách, jediné šlápnutí, pocit prázdnoty, pád. Chvíli ležel, probíraje se z šoku, nahmatal zapalovač, rozžehl jej a rozhlédl se, tu mu padla do oka stará oprýskaná bedna, chvíli se na ní díval, pak se rozhlížel po možnosti úniku, zaslechl hlasy. ,,Pomoc, pomoc." Zvolal ze všech sil, žádná reakce, přidal na hlase. ,,Tady jsem ve sklepě." Tu mu někdo zasvítil do obličeje baterkou. ,,Kdo tam?" Ozvalo se za světlem.

,,Profesor Millbach, můžete mi odsud nějak pomoci?" Skuhral.

,,Profesore, to jsem já Fredy, hned přineseme žebřík." Pravil muž.

,,Děkuji Vám." Kvitoval s povděkem, s tíhou vyšplhal po přineseném žebříku, za pomoci podkoního se dobelhal do své ložnice, kde se uvelebil na postel, v mysli u vyvstala vzpomínka na zážitek ze sklepa, proto si jej hned poznamenal do svého malého, kapesního zápisníčku, když dokončil zápis mnul si chvíli bolavý kotník, který si při pádu narazil, s velkou odvahou se dokulhal k večeři. ,,Já Vám říkal, že to nemáte dělat." Smál se lord Thomas.

,,Pro vědu se musí trpět." Zabručel profesor.

,,Vy mučedníku pokroku." Rýpal hostitel, profesor nic neříkal, jen bolestí kroutil obličej. ,,Snad budete panu inženýrovi Robinsonovi co platný."

,,Dám si na to obklad a bude dobře." Ujišťoval host hostitele, ten se jen pousmál, dal sluhovi pokyn a ten podal Millbachovi hůl. ,,To aby se Vám lépe chodilo." Dodal baron.

,,Děkuji." Zašklebil se Millbach.

Dle dohody přijel architekt za tři dny, uznale si hrad prohlédl, srdce mu zaplesalo, když uviděl kolik bude mít práce. Jak záhy profesor s baronem zjistili, byl inženýr Robinson velkým obdivovatelem nacistického Německa. ,,Víte pánové ..." Rozpovídal se u oběda. ,,...byl jsem minulý rok v Berlíně na olympiádě, to město je úchvatné, ty změny, které tam Speer začal dělat, něco neuvěřitelného, opravdu NSDAP tam odvádí dobrou práci."

,,Ale za jakou cenu." Ozval se profesor.

,,Ale jděte, těch pár Žiďáčků, stejně to všechno kazili." To Millbacha zabolelo, vzpomenul kolik skvělých lidí bylo je a bude rozmašírováno podle této nesmyslné demagogie a to nepočítal ty, jež půjdou proti tomu zlu, uvědomil si, že ten mor, který je nyní v Německu přijde jednoho dne i do jeho vlasti. ,,Vám se inženýr Robinson moc nelíbí." Obrátil se lord na profesora, když se šel architekt konečně ubytovat.,, Jeho obdiv k Německu a k nacistům je stresující."

,,Ano, ale to je v Německu, nás se to netýká." Chlácholil jej.

,,Ani bych neřekl, Hitler teď pošilhává po Rakousku, vede řeči o vazbě dvou německých národů, asi připomíná, že sám Rakušan a nebude dlouho trvat a půjde po Československu. Mám strach aby nás pak neschramstnul, to bych byl na pokraji zkázy." Uvažoval.

,,Proč?" Nechápal lord.

,,Jsem Žid, Vaše lordstvo ...." Řekl zamyšleně. ,,...sice ne ortodoxní, naši mi nedali ani dělat obřízku, i když se stýkali s judaistickým duchovenstvem, ale přesto to mám v papírech."

,,Vy se bojíte, aby Vás to nesešrotovalo." Poznamenal Cheester.

,,Mám dceru, co bude s ní?" Dělal si starost.

,,Vaše žena je taky ..." Tázal se lord, Millbach zavrtěl hlavou, řka. ,,Ta je katolička, Annu jsme v žádné víře nevychovávali, chceme to nechat na ní, ale vím jak nacisti zacházejí s míšenci, psal mi to doktor Waldmann, i on musel utíkat, před tou bestií."

,,No kdyby něco, pošlete malou ke mně." Řekl na konec Cheester,  Millbach se jen pousmál.

Robinson tušil profesorův původ, proto s ním jednal s odstupem, když zhotovil za pomoci Millbacha část plánu, najal si dělníky z blízkého i dalekého okolí, ubytoval je v prázdných stájích, profesor se divil jak s nimi inženýr zachází, honil je od rána do večera, spaní na slámě, strava nekvalitní, když mu to profesor vytkl, odbyl jej. ,,Vždyť jsou to jen dělníci." Hrozný postoj, odporný člověk jak s ním bude moct vydržet všechny ty měsíce. Celý rok se s tímto arogantním, domýšlivým Londýňanem hádal o každý detail, byl toho názoru, že historismu odzvonilo a musí se vše modernizovat, typická téze nacistů.

O slunovratu roku 1938 byl Millbach již unavený z věčných tahanic, seděl večer ve svém pokoji, psal ještě na poslední chvíli poslední poznatky z oprav a výzkumu. Dopsal, položil pero a chystal se na spaní. Uložil se do postele a zavřel oči, pomalu začal ztrácet pojem o okolí. ,,Vstávej." Zaslechl tichý hlas v uších, snažil se ho nevnímat. ,,Jene vstávej, je čas." Ozvalo se znovu, otevřel oči. ,,Pojď." Zaznělo místností, začal se ohlížet po pokoji, šel ke skříni nic, pod postelí nic, oblékl si župan a vyšel ven za hlasem, který ho zavedl ke stájím, tam se nad mladým dělníkem objevil ten pár očí, jenž Millbach viděl první noc. Mladík jako omámený vstal a následoval ony zraky, vyšel po kamenných schodech na věž, profesor je sledoval. Na věži zaslechl Millbach. ,,Skoč." Mládenec vylezl na cimbuří a jal se poslechnout. ,,Ne." Vykřikl profesor, muž se probral, leč pozdě, pohled z hůry v něm vyvolal paniku, což vedlo ke ztrátě rovnováhy a bezmocnému pádu. Millbach se zhroutil, pomalu sešel ze schodů do své ložnice.

Ráno se na hradě objevil strážník, ptal se po lordovi, poté svolal i profesora s architektem, pokládal jim nepříjemné otázky, Millbach jež nikdy nelhal, zapíral. Nic neviděl, nic neslyšel, kdyby řekl pravdu, nevěřili by mu. ,, Za to všechno může ten Žid." Vrčel Robinson, když s lordem osaměl. ,,Tohle tu nechci slyšet!" Napomenul ho Cheester.

,,Kdybyste byl v Německu, slyšel byste to na každém rohu, Vaše lordstvo." Ohradil se architekt.

,,Německo je daleko, tady je Británie." Štěkl baron, od té chvíle byl postoj pana inženýra k panu profesorovi ještě ostřejší. Vše utla zpráva, kterou zaslechl profesor s lordem v pracovně. Psal se 30. září  1938, z rádia zazněla novina, že Německo, Británie, Itálie, Francie podepsaly v Mnichově dohodu o zabrání Československého pohraničí. ,,To je konec." Špitl Millbach se slzami v očích, podíval se na Cheestera, ten zarytě mlčel, cítil vůči profesorovi provinění. ,,Říkal jste, že se Británie přidá na správnou stranu, Hitler je podle Vás ta správná strana?" Lord nic neřekl.,, Vaše lordstvo, musím domu." Hostitel jen uznale přikývl, na odchodu jej zastavil slovy.,,  Kdyby to u vás vypadalo zle, přijeďte, pomohu Vám." Millbach jen souhlasně pokýval hlavou a zmizel za dveřmi.

Půlroku se profesor neozval, lord s napětím sledoval dění ve střední Evropě. Nyní chápal Millbachovo obavy, přesně věděl co se stalo a čemu vláda jeho země napomohla. Vše bylo na spadnutí. Jaro roku 1939 na sebe dalo dlouho čekat, lord Cheester se jako po každé když se oteplilo, přemístil na své letní sídlo. Zrovna trávil svou nedělní siestu při brandy a doutníku, byl to jediný moment, kdy měl jistotu, že mu manželka nevpadne do pokoje, protože ta odér z hořícího tabáku nesnášela. Místo lady Elizabeth narušil jeho chvilku komorník, podávaje pánovi vizitku, pravil. ,,Vaše lordstvo, venku čeká pan Winton s malou holčičkou, co nehovoří anglicky, má prý pro Vás důležitý dopis." Cheester zvedl obočí, o Nicholasu Witonovi slyšel, sir Bernard o něm prohlašoval, že je to dobrodruh, který si koleduje o malér, ale lord věděl, že Cherrybury  je podpantoflák, který si svými řečmi zvyšuje své sebevědomí, sám si práci tohoto odvážného, mladého muže vážil. ,,Ať jde dál." Pronesl, do salonku vešel mladý, černovlasý muž s kulatými brýlemi, vedoucí za ruku asi desetileté, hnědovlasé, copaté děvče, bylo na ní vidět, že má toho mnoho za sebou, v očích měla hrůzu událostí minulých dní. ,,Jsem rád, že Vás poznávám pane Wintone..." Pronesl pán domu k průvodci. ,,...mnoho jsem o Vás slyšel a chci Vám říci, že budete – li potřebovat pomoc můžete se na mě obrátit."

,,Děkuji lorde Cheestere..." Přikývl Winton.,,...cením si Vaší nabídky, pro začátek Vám vedu tady tu dívenku, její otec mi dal pro Vás dopis." Nicholas popostrčil děvčátko dopředu, posunkem jí naznačil co má udělat, děvče nejistě sáhlo do taštičky, odkud vytáhla psaní, to podala udivenému baronovi, ten list otevřel a počal číst.

                                   Vážený lorde Cheestere!

Když jsem opouštěl Vaše panství v Lodrigi, slíbil jste, že zhorší – li se situace v mojí zemi, mohu za Vámi přijet. Vaší nabídky si vážím a dovoluji si jí tímto využít, ne pro sebe, neboť má vlastenecká čest mi velí, neopustit svou zem v těžkých chvílích, ale pro svou dceru Annu, jíž bych chtěl té hrůzy, která nás čeká uchránit.

Poskytněte mému pokladu, naší jediné naději ochranná křídla, aby ty těžké časy přežila ve zdraví.

S vděčností a pozdravem

   Prof. Jan Millbach

Cheester odložil dopis, zdlouha se na děvče podíval, usmál se na ní řka. ,,Vítej doma Anno."