Kapitola 7. - Bouře

Rychle se setmělo a mraky se počli nad lodí hromadit ,zvedl se vítr ,který rozbouřil moře tak ,že vlny dosahovaly výše lodi. Posádka měla pohotovost. Hart se snažil loď ukočírovat a zároveň dával rozkazy kdo co má dělat. Všichni měli plné ruce práce a strach, strach aby je bůh zachoval. Jediný člověk ,který se snad tím vším trochu bavil byl Rothzahn. Jeho smích se slučoval s bouří a hřměním.

Čím silnější byla bouře a čím častěji zahřmělo ,tím hlasitější byl jeho opilecký smích. Johanes se strýčkem se snažili být posádce k prospěchu a pomáhali kde se dalo. Náhle si Johanes vzpomněl na Paula začal jej vyděšeně po palubě hledat. Našel ho skrčeného pod plachtou ježto ukrývala záchranné čluny.

,,Tady jsi ."Vyhrkl Johanes úlevně .Paul se třásl a strachy ani nedutal, vyděšeně koukal na Johanese kterýžto jej vzal otcovsky do náruče. Paul se k němu pevně tisknul ,drkotal zuby .Johanes postavil chlapce na zem a vedl jej do podpalubí .Vítr se zvedal čím dál tím víc a vlny se zdvihaly do větší a větší výšky. Když došli ke vchodu do podpalubí zastoupil jim cestu Rothzahn.

,,Kampak mladej."Jeho hlas zněl zlomyslně a v očích měl pohled rozdrážděného kance.

,,Do podpalubí .Uložit chlapce."Odvětil Johanes odvážně.

,,Nikam." Zařval Rohtzahn do bouře, vytrhávajíc Paula od Johanese. ,,Půjde se mnou tady se potřebuje každá ruka ."Johanes se snažil Paula od kapitána dostat, ale marně Rohtzahn se postavil mezi ně. Rozbouřené vlny klátily lodí silněji a silněji.Sami vlny byly vyšší a vyšší.

,,Kapitáne mějte rozum!" Začal Johanes Rohtzahnovi domlouvat.,, Vždyť je to ještě dítě ,co kdyby ho smetly vlny.

,,Je to nechtěnej parchant, ani jeho vlastní fotr ho nechtěl raději mi ho prodal. A když ho smetou vlny aspoň mě to zbaví jedný zátěže." Kapitánova slova páchli zlobou a hořkostí. Vzal Paula a odvedl jej na můstek ,Johanes je následoval ,Rothzan se postavil všem čelem ,chlapce v ruce a do bouře křiče. ,,Já jsem pán moře ,já jsem pán moře..."Když chtěl větu zopakovat potřetí zvedla se za ním vysoká vlna a Rothzana s Paulem ,kterého stále držel smetla do moře. Johanes se rozeběhl na můstek a zběsilým pohledem je oba hledal volal Paulovo jméno, leč oba už byli uvězněni v Neptunově království.

Ráno bylo po bouřce ,nebe bylo opět čisté a slunce se opět na celý svět usmívalo. Sebastian s Hartem obhlíželi loď a sčítali škody.