Amulet- část IV. - Lady Anna

Čas bývá mocným léčitelem, který rány duše zacelí, co ztratíme to nám ve svém běhu nahradí. Uběhlo 62 let od příjezdu Anny Millbachové do Lodrige,  kdo by dnes hledal ve staré dámě tu malou, copatou holčičku, jíž před válkou přijal pod svou ochranu lord Cheester. Dnes již není vystrašená a vyhladovělá jako při svém příjezdu, stala se z ní lady Cheester. Důstojná nositelka toho jména. Teď sedí přesně tam, kde sedával její tchán Thomas Arthur Cheester baron z Logrige,

Bylo horké léto roku 2000, kamenné zdi hradu poskytovaly dokonalou ochranu před žhnoucím sluncem, její samotu narušil mladík energicky vrážející do místnosti. ,,Tvá matka , místo běhání za mužskými se měla věnovat tvé výchově." Hudrovala

,,Ale babi..." Oponoval jí vnuk.,,...moje matka mi zaplatila ty nejlepší vychovatele."

,,Pak to byly vyhozené peníze." Poznamenala, mladý muž se pousmál, bral starou paní s rezervou, už měla svůj věk a s ním i přicházející mouchy, navíc nikdy neskrývala nelibost k jeho matce, proto si uchovával nadhled, což se od něho Arthura Alberta Cheestera barona z Lodrige vlastně čekalo. ,,Co si mi vlastně chtěl." Obořila se naň stará paní, Arthur zaváhal, pak si vzpomněl. ,, Budeme mít přes léto hosty." Anna se zamračila, nelíbilo se jí, že místo poklidného léta bude mít dům plný lidí. ,,Koho?" Zabručela.

,,Sourozence Krokovi..." Začal opatrně svůj výčet.

,,Honzík a Maruška, to je milé.

" Zaplesala babička.

,,Franz Steinwadl." Řekl opatrně.

,,Ten skopčák?" Zvolala stará paní. ,,Toho si mi sem tahat nemusel."

,,Babi budu ho tu potřebovat." Obhajoval Arthur pozvání.

,,K čemu?" Otázala se nevrle.

,,Chtěl bych hrad opravit." Prohlásil, Anna se pousmála řka s mírnou nostalgií v hlase. ,,Tvůj pradědeček se o to pokoušel, před válkou. Němci mu to překazili." Na slovo Němci dala zvlášť důraz.,, Já vím,..." Vzdech vnuk. ,,...ale to bylo tenkrát, teď je jiná doba, válka nebude a Němci jsou teď našimi spojenci."

,,Dělej si co chceš, ale řeknu ti, že můj otec, tvůj druhý pradědeček se musí otáčet v hrobě." Zavrčela, vrátila se tím ke vzpomínkách na den kdy dostala po válce dopis od profesora Kulíška, blízkého spolupracovníka jejího otce, který popsal osud profesora Millbacha. Přes matčiny protesty se rodiče rozvedli , aby maminka nebyla v nebezpečí, pak vstoupil do odboje. V říjnu roku 1942 byl nacisty zajat, v lednu následujícího roku poslán do Osvětimi, kde zahynul v plynové komoře. Její matka, byla vedena jako spolupracovnice svého manžela, proto byla v březnu 1943 zatčena Gestapem a poslána do Ravensbrücku , kde zemřela na zimnici. A teď ona, dcera dvou nacistických umučenců bude hostit potomka národa, který jí tuto ztrátu způsobil.

Sourozenci Krokovi se dostavili na hrad ve smluvený termín,  oba jako kantoři na katedře historie si mohli dovolit strávit dva měsíce v Anglii, i když jen časově. Marie už se těšila na setkání se starou paní lady Annou, obě toho měly dost společného a to jak co do zájmů za do ztrát. Jan byl zase nadšen z toho, že si bude moc pročíst staré Lodrigské kroniky a popovídat si Arthurem o přítomnosti Steinwalda pomlčel, věděl jak tento bod  Mariina života sestru ještě bolí, kdyby věděla, že tu je, nejela by. ,,Marie, Jene..." Vítala je srdečně lady Anna. ,,To jsem ráda, že vás vidím."

,,Jak se Vám vede lady Cheester?" Zaševelila Marie.

,,Děkuji..." Kvitovala Anna. ,,...sice mám úmrtní list v kapse,  dva skoky do urny, ale nestěžuju si."

,,Vypadáte výborně." Pochlebovala Kroková.

,,A co je u tebe nového?" Snažila se Anna přijít na jinou notu.

,,Ale nic..." Povzdechla si Marie. ,,...práce, práce a zase práce."

,,A co láska?" Rýpla si lady.

,,Mužský ne, už je nechci." Prohlásila.

,,Jen neříkej." Zasmála se baronka, ukazujíc jí cestu ke vchodu, zavedla je přímo za vnukem do pracovny. Ten už tam dávno probíral se Steinwaldem průběh rekonstrukce. Marie stála jako opařená, vidouc po letech Franze před sebou, stále to bolelo. Vzchopila se, rychle se otočila a jala se odejít. ,,Kam chceš jít?" Zarazil jí bratr.

,,Někam daleko od toho bídáka." Zasyčela

,,Pojď, ukážu ti pokoj." Řekla Anna klidně, tušíc roztržku, mrkajíc po Janovi, odvedla rozrušenou Marii pryč. Jan se za nimi ohlédl a přistoupil k oběma přítomným. ,,Zdar pánové." Zahalasil, ruše je při debatě.

,,Jane..." Zasmál se Arthur.,,...kde máš ségru?"

,,Šla trucovat, viděla tuhle Franze a bylo, já ti říkal, že to není dobrý nápad jí to zapřít." Pravil s výčitkou..

,,To přežije..." Odbyl ho hostitel. ,,...hlavě, že je tu."

,,Být tebou, moc se nesměju..." Odvětil varovně host.,,...ještě si to slízneš." Arthur jen mávl rukou, byl si sice vědom, že Janova hrozba je reálná, ale zároveň měl připravené argumenty, které žár Mariina hněvu schladí.

Nastal čas večeře, Marie váhala zda – li se má do jídelny dostavit osobně nebo požádat  služebnictvo o přinesení jídla do pokoje. ,,Tu radost tomu skopčákovi neudělám." Dupla si, s bojovou odhodlaností vyrazila na večeři.  V jídelně probíhala rušná diskuze, pánové sesednuti u sebe, probírali obvyklá témata – sport, ženy, politika. Lady Anna sedící opodál, se evidentně nudila a to i přesto, že tu měla ctihodnou Margaretu Woodovou, dceru sira Raymonda Wooda. Baronka nevěděla, co na této prostoduché dívence její vnuk vidí, jaká úleva se jí zmocnila, když se Marie objevila ve dveřích. Rychle ukázala na židli vedle ní. ,,To jsem ráda, že jsi tu." Pravila nadšeně svou rodnou řečí, Marii to udivilo, nikdy předtím neslyšela Annu mluvit česky. Vlastě pochybovala o tom, že to vůbec ještě dokáže. ,,Vaše čeština je perfektní, kde jste jí tady udržovala?" Pochválila jí.

,,Dost jsem četla a taky jsem si prosadila  české komorné a to i přes protesty lady Elizabeth, ta ze mě chtěla mít stoprocentní Angličanku, když už jsem neměla titul, nebyla jsem jí dost nobl..." Marie v tichosti poslouchala Annin příběh, jako malá přijela do Anglie, schovat se před válkou, jež jí vzala oba rodiče. Lord Thomas jí poskytl ty nejlepší školy, plánoval pro ní kariéru knihovnice a zatím... . Malý Albert, syn lorda Thomase si jí dobíral, neboť při příjezdu neuměla ani slovíčko anglicky, běhal kolem ní, pokřikoval na ní, že je němá.  Nikdy jí neudělal nic dobrého, tahal za copy, kopal pod stolem, pak odjeli oba na studie, když se po dvou letech přijeli na prázdniny, něco mezi nimi vzplálo, nic a nikdo to už nemohl zastavit a tak ještě za studií ač byla Albertova matka, vdova po lordu Thomasovi proti, vzali se. ,,Zase bloudíš pamětí?" Vyrušil její vyprávění Arthur.

,,Taky budeš, až se dostaneš do mého věku." Odbyla jej

,,A vidím, že jsme tu všichni." Prohlásil Arthur, vidě Marii u stolu, zaklepal do stolu, aby si sjednal pozornost. ,,Dámy a pánové, jsem rád, že jste přijeli na Lodrig. Kdo však myslel, že si zde užije zahálčivou dovolenou, mýlil se. Kdysi můj pradědeček plánoval velkou rekonstrukci hradu, na to si pozval až z daleké střední Evropy mého druhého pradědečka profesora Millbacha, bohužel tyto plány mu překazila válka a tak se všechno odložilo na neurčito, nyní na prahu nového tisíciletí je nejvyšší čas abych plány svých předků naplnil, to je důvod mého pozvání, Marie, Jene Vás poprosím abyste byli poradenstvím k dispozici, kvůli zachování historického plánu, neboť ta baba z památkového tu po mém oznámení oprav neustále šmejdí."

,,Ty...chceš...říct, že mám dělat s tímhle, nechci říct co..." Rozkatila se Marie, Arthur nehnul ani brvou, jen se pousmál řka. ,,Potřebuju vás tady oba, myslím, že jsme dospělí a můžeme tyhle věci hodit za hlavu." Marie se vzpurně posadila, myšlenka na to, že má spolupracovat s Franzem, který jí tolik ublížil byla naprosto nepřijatelná, Anna dívajíc se na zarputilý výraz své sousedky, počala uvažovat nad tím, jak svou přítelkyni v diskuzi, dostat z tohoto dilematu. Vzpomněla si na něco, co tu začal její otec, vybavil se jí dopis od profesora Kelleyho, který žádal jejího otce o archeologický průzkum hradu a jeho okolí, tenkrát nebyl úkol dokončen, neboť profesora Millbacha volaly povinnosti, nyní bude mít Marie příležitost práci Annina otce dokončit, zašla po večeři za Marií. ,,Neruším?" Šeptla, Kroková jí posunkem ruky pozvala dál. ,,Mám tu něco, co tě bude zajímat." Pravila spiklenecky, podávajíc přítelkyni deníky a balíček dopisů. ,,Co to je?" Zeptala se bez vyššího zájmu.

,,To je korespondence a zápisky mého otce, kdysi se tu pokoušel dělat archeologický výzkum, bohužel ho nedodělal." Marie ožila. ,,Ale ty přece jsou ztracené."

,,Houby..." Zabručela lady. ,,...můj otec mi je zabalil, když jsem odjížděla z Prahy do Lodrige, aby kdyby válku nepřežil, mohl v jeho díle někdo pokračovat, původně si myslel, že to budu já, ale historie mě nikdy moc netáhla, vystudovala jsem filologii a jsem ráda."

,,A já mám tedy být pokračovatelka Vašeho otce?" Zeptala se tiše, Anna přikývla, Marie zaváhala, měla otce baronky Cheeterové v úctě, při studiích o něm často slýchala, neboť profesoři si jej vážili nejen jako vlastence, ale především jako odborníka. Teď ona má nést břímě po člověku, kterého měla skoro jako svůj vzor. ,,Tak co? Vezmeš to?" Naléhala  stará paní, kývla. ,,Řeknu to Arturovi."

,,A nebude proti?" Obávala se Marie.

,,Bude, ale není mu to nic platno, jsem starší a hrad je můj." Pronesla rezolutně Anna

,,Váš???" Divila se návštěva.

,,Můj..." Odpověděla lady. ,,...když můj manžel zemřel, odkázal svému synovi, dům v Londýně, který po jeho smrti zdědil Arthur, mě odkázal letní sídlo, to jest Lodrig, až přijde můj čas, dostane ho Arthur proto mám právo rozhodovat, kdo, kde bude pracovat."

,,Stejně bude protestovat." Oponovala Marie, baronka se jen usmála a zavřela za sebou.

Mladý Baronek protestoval, chtěl si prosadit svou, dokonce židlí třískl, leč na babičku, zvyklou na výstupy to neplatilo. ,,Já tě o to nežádám, přišla jsem ti to jenom oznámit." Byla její poslední slova před odchodem.

Marie byla potěšena zprávou, jež jí Anna přinesla, s radostí se pustila do práce. Lady znala její horlivost, snažila se její pracovní žár ukočírovat, neposlechla. S vervou sobě vlastní se pustila do díla. Pročítala různé spisy, hledala v hradním archivu. Pak vyšla do terénu, čehož  se Anna obávala,  dobře věděla, ze zápisků svého otce o jeho příhodě ze sklepení na druhém nádvoří. Ráda by jí po hradě doprovodila a upozornila na možná nebezpečí, ale měla být rychlejší, než se stará paní k tomu průvodcovství a poradenství rozhoupala, mladá archeoložka se jala průzkumu. Procházela celým hradem, bedlivě se dívajíc po každé skulince, kterou s nadměrnou precizností prohlédla. Tak se dostala do sklepení na druhém nádvoří, z dálky slyšela ržání koní, jenž se jí jakoby vysmívali skrze její počínání, i ona si v tu chvíli připadala jako blázen, leč který badatel bláznem není a kdyby nebyl, kolik by toho bylo nalezeno a prozkoumáno, o kolik cenných poznatků by lidstvo přišlo, nebýt těchto bláznů.  Tma ve sklepení jí odrazovala, stejně jako před lety profesora Millbacha, měla sebou elektronickou lucernu, rozsvítila jí, šla opatrně, krůček po krůčku, aby nespadla, stejně jako otec baronky Cheestrové se i ona koukala spíš po zdech, ačkoli musela z deníků profesorových znát, že to hlavní je dole, profesorka mladá, nevěřící, snad trochu naivní se poznatky svého dávného kolegy neřídila, koukajíc po starobylých, kamenných zdech ztratila pevnou půdu pod nohama, než stačila zareagovat, už padá dolů, jáma nebyla hluboká, ale špatně se z ní lezlo, posadila se ke stěně, s myšlenkou na únik se dívala vzhůru, nahmatala baterku, rozžehla jí, taková díra většinou leccos skrývá, prošlo jí hlavou. A hele bedna, stará, oprýskaná, pokrytá prachem, dosunula se k ní. Byla zavřená rezavým zámkem, bláhově doufala, že zkorodovanou petlici prolomí, lomcovala s ní na všechny strany a ze všech sil, marně. Zmoženě se opřela o špinavou truhlu, slyšela kroky a hlasy, vzplála v ní naděje na záchranu, začala křičet, blikala lucernou, konečně si jí všimli. ,,Kdo je tam?" Ozval se z hůry mužský hlas.

,,Tady profesorka Kroková." Zvolala.

,,A ejhle..." Zaradoval se muž nahoře. ,, ...co tam děláš Mařeno?" Mařeno, tak jí říkal jenom její bratr, říkal to jenom proto, že věděl, že jí to zlobí. ,,Neříkej mi Mařeno a koukej sehnat žebřík." Zavrčela, slyšela vzdalující se chůzi, po chvíli se vracel. ,,Pozor." Zavolal, přisunul jí žebřík, po kterém vystoupala. ,,Je tam stará bedna, měla by se vytáhnout." Pronesla Marie sotva spočinula tváří v tvář zachránci. ,,A kdo ti tam poleze?" Zabručel Jan, dívaje se do jámy. ,,Já si to zařídím, když ty jsi k ničemu." Zaštěbetala, vydávajíc se k baronce.

,,Alespoň díky, bys říct mohla." Zavolal na ní, neslyšela jej, mávl rukou, vytáhl žebřík a vrátil se k ostatním.

Marie povzbuzená ideou o převratné nálezu, vtrhla do knihovny, kde stará paní usnula nad deníkem lorda Bernarda Cheerstera, otce svého tchána, vpád mladé dívky jí probudil do leknutí, což taky svým hudrlením dala najevo, mladá žena místo omluvy halasila. ,,Mám objev, převratný objev, senzace." Baronka si o tom myslela své, ale nechtěla Marii brát ideály, mile se na ní usmála. ,, Jaký objev?"

,,Našla jsem starou truhlu, určitě v ní něco bude." Zaburácela.

,,To je na druhým nádvoří, ve třetí díře u vchodu?"

,,Jak to víte?" Pronesla zklamaně.

,,Můj otec o ní psal ve svých zápiscích, objevil jí, když do jámy spadl a jak si jí objevila ty?" Odvětila stará dáma, Marie se zašklebila, baronka jí tak trochu vzala vítr z plachet, s mnohem menší jistotou odpověděla. ,,Já tam taky spadla." Anna se rozesmála, historie se opakuje, asi bylo údělem té zapomenuté bedny, být objevena při pádu objevitele. ,,A co chceš dělat?" Řekla, když se dostatečně dosmála. ,,Chci jí vytáhnout."

,,Řekni hochům v maštali, pomůžou ti s tím, když na ně správně zamrkáš, udělají pro tebe cokoli." Pravila baronka s doznávajícím smíchem, Marie poděkovala a odběhla z místnosti, Anna měla opět klid a mohla se zase hluboce zamyslet nad životem dědečka svého muže.

      Dle rad hradí paní zašla Marie za chlapci ve stájích, hučela do nich jako do hluchých než se jí podařilo ty neochotné pracovníky přemluvit, dokonce to šlo tak daleko, že jí truhlu odnesli do knihovny. ,, Ty tu nadělali." Konstatovala znechuceně lady Anna.

,,Ale hlavně, že je tady." Prohlásila Marie natěšeně, poklekla k truhle, znovu se pokusila jí otevřít, cloumala s ní jako smyslu zbavená, stará paní se na její konání nemohla dívat, zvedla telefon a zavolala údržbáře. Muž statný, mající vždy při sobě brašnu s nářadím si věděl rady, za pomoci majzlíku a kladiva se mu bednu podařilo otevřít. Po odklopení víka se Mariiny oči ještě více rozzářily, vevnitř  pozůstávaly lejstra, svitky a hodně stará kronika, Kroková se v nich začala přehrabovat. Vzala starou kroniku a počla v ní číst, po chvíli četby se zeptala lady Cheesterové.,,V kolika zemřel Váš muž?" Baronka se zamyslela, bylo to už tak dávno, že si to jen z těží vybavila. ,,Myslím, že to bylo v padesáti..." Řekla zamyšleně.,,...počkej den před svými padesátinami. Vždyť mladý Thomas, můj syn to měl taky tak a starý Thomas rovněž, asi nějaký rodový úděl." Mínila lady klesajícím hlasem, Marie jí podala starou knihu s vážnou tváří jí oznámila. ,,A Arthura to čeká taky." Stará paní převzala knihu, s údivem se do ní zadívala, když přečetla předloženou stránku, ještě udivenější se podívala na svou přítelkyni, ta jen uznale pokývala hlavou. ,,Ale Arthurovi nic neříkej." Požádala jí. Marie jen kývla, Anna začala trochu litovat, že jí dopomohla k tomu průzkumu. Až dokonce léta si každý hleděl své práce, než hosté odjeli, slíbila Marie Anně, že nález prozkoumá společně s některým ze svých zkušenějších kolegů.