Amulet - V. část - Čas rány hojí

Začátek Nového školního roku je vždy bláznivý, nové zápisy, spousta administrativy, vyplňování různých formulářů skrze granty, přípravy na přednášky a tak dále. Jednomu z toho jde hlava kolem. Marie tento kolotoč nesnášela, považovala se za vědkyni a pedagožku a ne za administrativní pracovnici, nebylo dne, aby nenesla na sekretariát stoh lejster k zpracování a právě tam se setkala s profesorem Wellmannem, člověkem nevelkým, pohublým, věčně roztržitým, neboť měl v hlavě vždy něco k uvažování, tak to bývá, člověk mající toho mnoho k zamyšlení, občas přestane vnímat svět kolem sebe, anžto žije ve víru svých idejí, které ho plně pohlcují. Profesor seděl na židli před kanceláří zadumaně se dívaje na podlahu, Marie k němu opatrně přistoupila a zlehka se ho dotkla, Wellmann se probral, lekl se, z čehož upustil akta, jež třímal celou dobu v rukou, padl na podlahu a počal je sbírat, Marie se shýbla, aby mu s tím pomohla, když měl opět papíry pohromadě, posadil se a letmo pohlédl na svou vyrušitelku.,, A kolegyně Kroková..." Usmál se.,,...jak se Vám daří?"

,,Děkuji pane profesore, dobře. Něco bych pro Vás měla." Řekla Marie, přisedávajíc si k muži, soused pookřál. ,,A copak něco zajímavého?"

,,Byla jsem v létě v Anglii, dělala jsem tam průzkum a něco jsem tam našla, kdyby Vás to neobtěžovalo, potřebovala bych, kdybyste se na to podíval."Wellmann roztál ještě víc, věděl, že by ho Marie nežádala o pomoc, kdyby to nestálo za to. ,,Kdy mi tu zajímavost ukážete?"

,,No třeba zítra, ale musel byste ke mě domů, je to v takové staré, těžké bedně a jak jistě chápete..."

,,Samozřejmě..." Přerušil jí. ,,...přece se s tím nebudete tahat, tak v kolik.

"

,,Když Vám to nebude vadit, tak bych Vás pozvala na večeři, řekněme kolem sedmé." Navrhla. Profesor souhlasil, pozvání od někoho jako je Marie jej vždy potěšilo, jednak jako profesionála, měl si s ní o čem povídat a pak taky jeho mužské ego zaznamenalo jisté sebevědomí, i když tyto myšlenky zůstaly naprosto skryty, neboť profesor byl gentleman.

Marie se snažila, aby se u ní cítil Wellmann co nejlépe, od maminky si vyprosila recept na svíčkovou a třenou bábovku. Musíme přiznat, že to v duši staré paní Krokové vyvolalo naděje, že její dcera přišla k rozumu a bude se vdávat, to jí ovšem Marie vyvrátila, maminka to jenom odbyla slovy, že se vnoučat od ní nedočká. To už ovšem slečna Kroková neslyšela, protože měla plnou hlavu toho jak to zvládne a hlavně, aby nic nezkazila. Záleželo jí a tom aby u ní jejímu váženému kolegovi chutnalo.

Wellmann se dostavil přesně v sedm, v obleku, puketem růží, Marie jej pozvala dál a nabídla mu malý aperitiv, zavedla ho do kuchyně, kde byla připravena slavnostní tabule, usadila hosta a nalila mu polévku, už při prvním chodu, bylo zřejmé, že Mariiny obavy z nepovedení večeře byly zcela zbytečné, profesor hloubaje myšlenkami kdesi ve výšinách, ani nevnímal co jedl, kdyby mu podala suchou skývu chleba, z vděčností by jí snědl a ještě by nezapomněl poznamenat, že to byla výtečná pečeně. Po večeři zavedla hostitelka profesora do obýváku, kde se nacházela stará truhla z Lodrige, ukázala na ní. Profesor k ní přiskočil. ,,Zajímavé, velmi zajímavé..." Komentoval kolegynin nález, ulevilo se jí, Wellmann se nadšeně prohraboval v nalezených spisech, přičemž se podobal malému klukovi, šátrajícího pod vánočním stromečkem dárky. V tu chvíli si nemuseli nic říct, oba cítili to napětí z objevování, podíval se na ní se zářivýma očima, posadil se na blízkou pohovku a začal číst. Když dočetl valnou část nálezu, položil dotaz. ,,Jak dobře znáte rod Cheesterů?" Pokrčila rameny, ve tváři se jí zračil nejistý výraz. ,,Četla jste o nich tu legendu?" Pokračoval v otázkách, přikývla. ,,Jaký je Váš názor?" Na to Marie nepomyslela, proto  narychlo odpověděla. ,,Ani nevím, ráda bych to objasnila." Wellmann se zašklebil, objasňovat historii na to vědec pochopitelně právo má, to je dokonce jeho svatou povinností, ale u kolegyně Krokové cítil něco víc, ta chtěla do dějin zasahovat, Marie vyčetla z profesorova výrazu, že toto tuší, přesto byla rozhodnuta jít si za svým cílem. ,,Mohu si ty doklady vzít sebou." Zeptal se po chvíli, souhlasila, byla zvědavá na to, co jí její mnohem zkušenější kolega řekne.

Trpělivost je jedna z mála cností, kterou musí vědec oplývat a Marie se jí musela notě obrnit, neboť si Wellmann dával se zkoumáním svitků a knih pořádně na čas, dva měsíce chodila za ním s marnou otázkou, až jednou. ,, Výborné, znamenité, skvělé..." Vrazil Wellmann do její pracovny, chvíli nechápala, kam profesor směřuje, nakonec pochopila. ,,Rád bych viděl ten hrad."  Marie se cítila být zaskočena, takové chování od vždy mírného až plachého profesora neznala. Přesto mu slíbila, že bude-li příležitost, zařídí to.

Bohové nám občas zasahují do života nečekaně, nejlépe v době o které míníme, že je nejméně vhodná. Marie toho času měla na pilno, ačkoli na slib daný Wellmannovi před dvěma týdny zcela nezapomněla, přesto nečekala, že ho bude moct tak brzy splnit. Blížil se Samhain, všechno už se připravovalo na zimu, Kroková seděla ve své pracovně a připravovala se na svou přednášku, zrovna si rozmýšlela co zajímavého do ní zanese, když zazvonil telefon. ,, Katedra historie."  Pronesla zamyšleně.

,,Tady Anna Cheester."Ozvalo se z druhé strany. ,,Neruším?"

,,Ani ne lady Anno..." Odvětila dumaje. ,,...co pro Vás mohu udělat?"

,,Chtěla jsem vás s Janem pozvat na vánoce a Silvestr na Lodrige." Marie si vzpomněla na svůj slib, který Wellmannovi . ,,Dobře a nevadilo by Vám kdybych sebou ještě někoho přivedla?"

,,Tak ty sis přeci jenom někoho našla?" Povídá  Anna radostně.

,,Ne..." Zabručela Marie. ,,...můj bývalý profesor, nynější kolega, četl ty spisy a rád by chtěl vidět Lodrige."

,,Proč ne, ráda se seznámím se zajímavými lidmi." Odvětila Anna.

   Profesor roztál radostí, když mu Marie vyřizovala pozvání od lady Anny Cheester baronky z Lodrige.,,Jsem poctěn." Kvitoval, zjihl posadil se a začal vyprávět o  profesorovi Millbachovi, který měl dceru jménem Anna, jako děti si spolu hráli, chodili do školy a slibovali si hory, doly. Před válkou však někam zmizela a on jí od té doby neviděl. Marie se při jeho slovech jen potutelně, protože znala pravdu, nic ale neřekla, chtěla celé odhalení nechat profesorovi jako překvapení, ať z toho taky něco má.

Lodrigský hrad působil na Wellmanna, jeho věže vypínající se až k nebi říkaly-,,Já jsem tady dominanta v blízkém i dalekém okolí." Vlastně ho jeho vzhled nepřekvapil, znaje povahu stavitelů v svých představách ho viděl podobně. Samo prví nádvoří vyvolávalo ve Wellmannovi dojem, jakoby se chtěl první baron z Lodrige před něčím ochránit, to alespoň vypovídaly silné zdi, jež jej obepínaly i brána z níž vycházela postarší vysoká dáma, vznešeného držení těla, vypadala nedobytně. ,,To je lady Anna." Šeptla Marie, profesor se vzpřímil, narovnal motýlka a vyčkal až k němu lady svým majestátním krokem dojde. Podíval se na ní pozorně, její tvář mu někoho připomínala, někoho milého koho dávno ztratil.,, Dovolte mi lady Anno, abych vám představila svého kolegu profesora Bohumila Wellmanna." To jméno jí zarazilo, měla by ho znát, ale odkud? Tisknouc mu ruku odpověděla. ,,Anna Cheester, těší mě." Marie byla trochu zklamaná setkáním dvou přátel po letech, ale právě ty roky byly důvodem té nejistoty, která uvítání provázela. Čas mnohé změní, tvář léty a zkušenostmi získá na vrásek, vlas zešedne a oči ztratí svůj mladistvý žár. Kdo by pak dnes ve dvou důstojných starcích hledal dvě rozpustilé děti, které si kdysi slibovaly lásku až za hrob. Setkání se tedy dle Mariiných představ nepovedlo, doufala, že to aspoň pobyt vynahradí, měla na hradě svůj úkol a nechtěla se ho vzdát, byla přesvědčena, že za Annina a profesorova přispění se jí to povede.

Nastal čas večeře, Marie ničeho netušíc vešla do jídelny, s hrůzou zjistila, že Arthur pozval i Steinwalda, měla po náladě.  Nenápadně usedla vedle lady, která ze zaujetím koukala na profesora. ,,Našla jste si ženicha?" Vyrušila jí .

,,Ale dej pokoj..." Odsekla Anna. ,,Profesor mi někoho připomíná, ale nevím koho a jeho jméno, Bohumil Wellmann, měla bych ho znát, ale odkud?"

,,Třeba si vzpomenete." Utěšovala jí Marie, tím si ovšem lady nebyla jistá, konečně přinesli první chod a tak na chvilku to baronku odvedlo od jejích úvah.

I profesor Wellmann měl podobné pocity, když uléhal do postele, přemýšlel odkud paní hradu  zná. Naštěstí ho myšlenky brzy unavily a on upadl do spánku. Ocitl se v něm na jakémsi kopci, dle okolí sezdal, že jde o Lodrige, místo hradu stála na vrchu chatrč a napůl uschlý strom, uslyšel hluk, schoval se do nedalekého křoví, čím byl hlas blíž, tím lépe jej rozeznal, dívčí pláč a křik, vystrčil hlavu z porostu, ale tak aby ho nikdo nezpozoroval. Dva muži v hávu drželi mezi sebou smýkající se  dívku, křičela, prosila, vzpírala se, nechtělo se jí na místo, na které jí ti muži táhli, ale nebylo jí to nic platno. Pochopové jí dovlekli k chatrči, do níž jí hodili a zavřeli. Tu se obloha zatáhla, zvedl se vítr a začalo pršet, profesor stál v tom dešti a čekal co se bude dít dál. Nedělo se nic, jen jeden z blesků uhodil do polosuchého stromu, čímž ten vzplál, suché dřevo praskalo tak silně až to profesorovi tahalo za uši, náhle se jedna z hořících větví oddělila od zbytku stromu a dopadla na onu chatrč se spící dívkou, což požár rozšířilo. Profesor se jen udiveně díval na to dopuštění, plameny olizovaly zpuchřelé dřevo, černý dým se valil vzhůru. Najednou  z ohně vystoupila hořící osoba, šla směrem na západ, kde se pomalu začala roztahovat bílá, jasná mlha. Čím byla ta postava té mlze blíž, tím se plameny na ní zmenšovaly až ustaly úplně, teď teprve Wellmann poznal onu dívku před chvíli před jeho zraky do chatrče dovlečenou. Zašla do té záře, leč dlouho tam nepobyla, jen co do ní vstoupila, zase z ní vyšla, jakoby jí odtamtud někdo vyhazoval, pak jas zmizel. 

Profesor se vzbudil, koukl z okna, svítalo, otevřel jej, byl však takový mráz, že zase rychle zavřel. Chvíli přemýšlel, co bude dělat. Nakonec vstal, umyl se, oblékl a sešel do jídelny, tam už seděla lady Anna. ,,Taky nemůžete spát profesore?" Pronesla, jen co vstoupil, Wellmann stál jako opatřený, anglická lady a hovoří jeho mateřštinou. ,,Mohu se zeptat, kde jste se naučila náš jazyk, víte není moc lidí, kteří by ho uměli." Baronka pobavena profesorovou reakcí odvětila. ,,No v Praze, vždyť jsem se tam narodila." Wellmannovi to nešlo na rozum, chvíli přemýšlel než řekl. ,, Vy jste se narodila v Praze?"

,,Ano na Vinohradech."

,,Já taky." Zajásal Wellmann. ,,A neznala jste nějakou Annu Millbachovou. Byla to moje první láska." Přiznal se se studem. ,,Hráli jsme si v našem domě, utíkali na půdu, kde jsem jí vyznal lásku. Ve škole jsme seděli vedle sebe a opisovali navzájem jeden od druhého. Jednoho dne na půdu nepřišla a já už jí nikdy neviděl."

,,Nemohla přijít na půdu..." Řekla Anna dojatě.,,...její otec jí poslal do Anglie, aby jí ukryl před válkou, Bohoušku." Ve Wellmannovi to hrklo, uvědomil si, kdo je jeho hostitelka, se slzou v oku se na ní zadíval. Tolik ztracených let, co slz bylo prolito, kolik toho bylo na vzdycháno a promarněno. ,,Tak se posaď, Bohoušku." Pobídla jej, kroutě hlavou se posadil naproti ní. ,,Marie ti nic neříkala?" Divila se .

,,Ne." Řekl tiše.

,,Potvora, chtěla to mít jako překvapení." Konstatovala Anna

,,To se jí povedlo." Dodal profesor, jež byl ještě z toho zjištění trochu v šoku.

Za soustavného usrkávání kávy si začali oba vyprávět své příběhy. Každý z nich měl za sebou dlouhou cestu, na které leccos našli nebo ztratili. Kdysi je rozdělil osud, nyní to po letech napravil. ,,Je mi líto tvých rodičů." Pravil Wellmann soucitně. ,,Tvoje matka byla ta nejlepší paní, co jsem znal." Anna se usmála, zadívala se Wellmannovi přes rameno řka. ,,Pamatuju si, jak tatínkovi nadávala za nepořádek v pracovně, pak ho vždycky stejně sama uklidila, ačkoli věděla, že bude tatínek nadávat, kam mu založila rozepsané akta. Mě vždycky hladila po tváři a když jsem byla nemocná, seděla u mě celou noc. Byla skvělá a já jí to nikdy neřekla." Ve vši tichosti tam teď oba seděli, v hlavě tisíce myšlenek.