Motto
Bez špetky fantazie by nestál život za nic, ten kdo pouhou skutečností žije, mnoho sebe omezuje.
Amulet část VI. - Usmíření
Marie ani netušila, co způsobila oběma stařečkům . Vůbec na to neměla pomyšlení, přemýšlela nad tím jak rozetnout Lodrigeskou záhadu. Myšlenky však měla neposedné, musela si je jít někam zklidnit. Hradní knihovna jí poskytovala to co potřebovala, vysoké zdi s vypínajícími se regály až ke stropu, plné starobylých knih, které je málokterý Cheester kdy četl, anžto tloušťka titulů jim brala trpělivost byť je jen otevřít. Přisunula k nim schůdky, vzala první knihu, klaply dveře, do místnosti vešel Franz Steinwald, dělala, že ho nevidí, zakryla si obličej knihou, přes níž pozorovala jeho počínání. Drahnou chvíli zevloval po místnosti, prstem jezdil po knihách, posadil se k malému stolku u okna, nějakou dobu tu zamyšleně seděl, pak vstal, jistým krokem přistoupil k protějšímu regálu, jakoby knihy počítal, ukazoval na každou prstem, než si jednu z nich vybral, vrátil se s ní ke stolku, zmateně v ní listoval, konečně našel co hledal, vyndal z kapsy zápisník a něco si doň zapsal, zavřel knihu a vrátil jí zpět do poličky, otočil se, všiml si Marie, která se snažila ho nevidět. ,,Marie co tu děláš?" Neodpověděla mu. ,,Pořád se na mě zlobíš?" Pokoušel se znovu navázat kontakt. Marie se klepala vzteky, měla co dělat, aby nevybouchla, nejradějii by po Franzovi mrštila tou knihou co držela v ruce, ale řekla si, že je škoda s tak vzácnou věcí nešetrně zacházet vůči takovému pacholkovi, jako je Steinwald. ,,Mohla bys mi odpustit." Dodal.
,,Tobě?" Štěkla. ,,Nikdy, odkopl si mě jako poslední flundru, jen aby ses mohl oženit s tou prachatou fuchtlí."
,,Marie křivdíš mi." Snažil se hájit, sňala z levé nožky pantofel a s tichou kletbou ho po něm hodila. ,,Zmetku, vypadni." Odešel, rozbrečela se, slzy z ní šly proudem jakoby vyplavovaly všechno to, co v sobě celá léta dusila. Do této situace přišli do knihovny Jan s Arthurem, Jan chvíli poslouchal sestřino lání, než řekl. ,, Byl tu Franz, pokoušel se smířit."
0pt; line-height:115%;font-family:"Times New Roman","serif";mso-bidi-font-family: "Times New Roman";mso-bidi-theme-font:minor-bidi">,,To nebyl dobrý nápad." Odvětil Cheester.
,,Tohle potřebuje tvou babičku." Šeptl Jan.
,,Zavolám ji." Dodal baron, ve vší tichosti opustili pokoj, nechali v něm Marii s jejím vztekem.
Stará paní s profesorem si opravdu měli co povídat, chodili po hradě, seděli v jídelně a mluvili, žvatlali, občas se zasmáli, tu si něco pošeptali, sem tam si povzdechli, vzpomínky mohou být všelijaké. Teď sedí v barončiných komnatách, kde Anna Wellmannovi ukazovala fotografie své Anglické rodiny, profesor bez vyššího zájmu si obrázky prohlížel, trochu ho mrzelo, že o nemá co své dávné kamarádce ukazovat, jejich kochání se minulostí je vyrušili Jan s Arthurem. ,,Já tě nenaučím klepat, tvůj pradědeček by ti za to uštědřil políček." Kárala vnuka babička, ten její kritiku, jež byla silně cítit nostalgií nebral na vědomí. ,,Potřebovali bychom pomoc."
,,Co se stalo?" Zavrněla stará dáma, Arthur s Janem se na sebe podívali, pak Jan vece. ,,Marie."
,,Co je s ní?" Tázal se Wellmann.
,,Byl u ní Franz, asi se s ní pokoušel dát zase do kupy." Odpověděl Jan starostlivě.
,,Proč jí nadá pokoj, skopčák ."Zavrčela Anna.
,,Protože jí pořád miluje." Řekl Arthur, Lady mávla rukou, měla svoje mínění o Franzově lásce k Marii. ,,Bohoušku musíme si s mladou promluvit." Pravila rázně.
,,Já bych raději probral situaci s tím Němcem." Zabručel Wellmann, Anna kývla, objali si a rozešli se každý za svým. ,,Viděl jsi?" Podivil se Jan. ,, Myslím, že budeš mít nového dědečka."
,,Zapomeň." Prohodil Arthur.
Profesor Wellmann neměl potuchy, kde by mohl Franz pobývat. Spletité chodby hradu mu braly síly k nálezu, notabene k vážné diskuzi, nakonec ho našel. Franz seděl v bývalém kuřáckém salonku, místo kam díky propagandě ministerstva zdravotnictví a různých protikuřáckých lobby roky nikdo nevstoupil a jelikož v hradě pokojů jak much a Cheesterům se nápady vyhýbaly, jako čert kříži, zůstával salonek opuštěný, plátna hustě pokryta prachem, historie tu na člověka dýchala, tady se setkávali mužští členové baronského rodu a diskutovali při dobrém doutníku a whisky nad politikou, do které nikdy přímo nezasáhli a pak tu byly obchody, jež je zaměstnávali nejvíce, ještě nyní když Wellmann v tichosti zavřel oči slyšel jak si mezi sebou povídají, ti první i ti poslední. ,,Konečně." Povzdechl si úlevně profesor.
,,Copak mi chcete?" Pronesl ledabyle Steinwald, Wellmann přistrčil k Franzi stoličku. ,,Měli bychom si promluvit." Mladík se zarazil, co po něm ten starý, vetchý stařec, který vypadá jako kdyby každý den, kdy se probudí, byl svátek, může chtít? ,,Abych to vysvětlil..." Začal profesor vysvětlovat. ,,...mluvil jsem s Mariiným bratrem, povídal něco o své sestře v knihovně a o tom, že jste se s ní pokoušel smířit." Franze udivila taková informovanost, uvědomil si, že nemůže nic před starým pánem skrývat., ,Tak dobře profesore, vy jste Marii neznal za studií..." Soukal ze sebe nejistě.
,,Ale ano, vždyť jsem jí učil." Skočil mu Wellmann do řeči, Franz se pousmál, pokračuje. ,,...tak vidíte, představil mi jí její bratr, kterého mi představil Arthur, kterému Jan dělal průvodce po Pražských památkách, ačkoli co mi Arthur vyprávěl, bylo to chození od hospody k hospodě. Marie tou dobou sháněla nějaké zprávy o barončině otci, potkal jsem jí v knihově, seděla na stupínkách, brýle napůl nosu, malá, oplácaná s přísným pohledem ve tváři. Věděl jsem, že je to někdo, koho dlouho hledám. Scházeli jsme se spolu každou volnou chvilku i před školou..."
,,Na to si vzpomínám, tou dobou mi chodila pozdě na přednášky, konečně vím proč." Přerušil profesor Francovi vyprávění, ten se omluvně pousmál vyprávěje dál. ,, ...byl jsem do ní blázen, myslel jsem na ní i a přednáškách, celá studia jsme spolu chodili, až těsně před promocí, ozvala se mi dívka, se kterou jsem chodil před odjezdem do Prahy a ještě občas při mých návštěvách rodičů v Mnichově jsem se s ní stýkal, ale ve vší počestnosti..." Varovně zdvihl prst, čímž chtěl poslední slova zdůraznit. ,,Volal mi její otec, majitel velkopekárny, dcera je prý se mnou v jiném stavu a jak se k tomu postavím, silně katolická rodina, dobré postavení, skandál nepřicházel v úvahy. Byl jsem v tu chvíli tak mimo, že jsem řekl ano, ale Marii jsem to říct neuměl, bál jsem se její reakce. Musela se to asi dozvědět odjinud, protože mi dva dny po svatbě volala a sprostě mi vynadala. Nakonec jsme se s Gundl rozvedli, ukázalo se, že dítě není moje, jelikož ona udržovala ještě další tři poměry a mě potřebovala jako obětního vola, načal jsem řetěz podrazů, na který teď doplácím." Wellmann přemýšlel, jak dát rozřešení hříšníkovi, jež tak ublížil, i když vlastně ublížit nechtěl, vzpomněl si a něco, co mu kdysi řekla jeho maminka, když měl on v drahném mládí potíže s ženami. ,,Víte Franzi, ženská duše má sloní paměť, jen těžko zapomíná křivdy, na ní spáchané a když chce mužský po takovém falši najít k ní cestu zpět, musí se připravit na kamení a trní, protože v takovém případě se žena mění v nedobytnou pevnost a jen tak k sobě nikoho nepustí." Pravil klidně, náhle zprudka vstal a bojovně prohlásil. ,,Ale žádný strach, pomohu Vám a kdyby pro nic jiného, tak proto že mi mužský musíme držet při sobě." Franz se pousmál, nevěřil tomu, že by profesor uspěl u někoho takového jako je Marie, ale povzbuzovala ho Wellmannovo odhodlání, se kterou se za svou kolegyní vydal.
Anna mezitím vyslechla Mariin příběh, kroutíc hlavou, její mínění o Franzovi se ještě zhoršilo. ,,Šupák jeden." Prohlásila, když Marie skončila. ,,Co teď budeš dělat?"
,,Co by..." Odsekla. ,, ...budu dělat, že tu není." Anna nebyla přesvědčena, že je to dobrý nápad. ,,Miluješ ho?" Položila jí Anna dotaz, kterému se celou dobu od rozchodu bránila. ,,Co si cítila, když jsi ho poprvé po té době viděla?" Co na to říct? Měla říct, že to ještě bolí, že i když jím na venek pohrdá, vlastně ho miluje, neboť i když se k ní nezachoval rytířsky, byl to muž, jež jí dovedl číst myšlenky a být ohleduplný k jejím citům, ano miluje ho, leč zároveň ho nenávidí. Jak můžou dvě tak protichůdné emoce spolu chodit v ruku v ruce? Protiklady se asi pravdu přitahují. Anna čekala na odpověď, ačkoli nemusela, anžto z Mariina výrazu byla dobře čitelná, jen chtěla aby to co Marie tak dlouho v sobě dusila, řekla konečně nahlas, nedočkala se. Místo přiznání se ozvalo zaklepání, baronka šla otevřít. ,,Bohoušku copak potřebuješ?" Zašpitala.
,,Potřeboval bych mluvit s Marií." Žadonil.
,,To nejde, je teď rozčílená." Zašeptala Anna.
,,To je pořád..." Poznamenal. ,,Aničko..." Škemral, omluvně se podívala na Marii a vyšla ven. ,,Tak copak?"
,,Jak to vypadá?" Zajímal se Wellmann o situaci uvnitř.
,,No děvče má zmatek, hodně dlouho to v sobě potlačovala a teď neví co má dělat." Zhodnotila celou věc lady.
,,Myslíš, že mají šanci?"
,,Na tuty mají, ale nebude to snadné, Marie je zatvrzelá a odmítá být se Steinwaldem byť v jednom pokoji, ale neboj, něco vymyslím." Ujistila ho, s milým úsměvem se vrátila k Marii. Ta seděla v křesle, Anna se na ní se zadumáním podívala, přešla k ní se slovy. ,,Moje maminka mi vždy říkávala, že chybovati lidské, odpouštěti božské. " Marie nechápala. ,,Možná když si s Franzem promluvíš, tak se ti uleví. Vyčistíš vzduch." Marie nemohla uvěřit tomu co jí Anna radila. ,,To myslíte vážně?" Vypravila ze sebe tiše, baronka kývla. ,,Co mu mám říct?"
,,Nejdřív poslouchej a pak se rozhodni." Odvětila Anna, Marie přikývla, jen se na starou paní nechápavě podívala a zavřela za sebou dveře.
Ty temné chodby, spletitá síť, kterou musí každý obyvatel hradu projít, někdy se zdáli být nekonečné, čím déle jimi Marie procházela, tím více ji opouštěla odvaha. Když dorazila k Franzimu, měla velké pochybnosti, na chvíli před dveřmi zaváhala, znovu jí přepadly otázky: Co mu má říct? Jak s ním má mluvit? Nakonec jí zazněla v uších slova lady Anny. Ono to nějak dopadne, řekla si, s dodanou odvahou vzala za kliku. Franz seděl směrem k oknu, ani se neohlédl. ,,Musím tě upozornit, že jsem tady díky lady Anna a profesorovi Wellmannovi. Taky bych tě chtěla upozornit, abysis od toho moc nesliboval, tak spusť." Ponoukla ho, otočil se na ní se psím pohledem řka. ,,Co chceš slyšet?"
,,No především pravdu, proto jsem tady." Štěkla
,,Ani nevím, jestli mi budeš věřit." Skuhral.
,,Neprodlužuj to." Houkla
,,Tedy dobře..., znala si Gundl?" Začal
,,To je ta machna s předkusem z Mnichova?" Zavrčela
,,Ano, chodil jsem s ní před odjezdem do Prahy, už když jsme spolu chodili, měla bokovky..." Snažil se pokračovat, s obtížemi, jelikož si Marie neodpustila komentář. ,, Dej pokoj, kdo by na ní lezl, vždyť vypadala jak špatně ušitá peřina." Tomu se Franz musel pousmát, avšak snažil se pokračovat ve výkladu. ,,Peníze, neměl jsem jistotu, že vztah vydrží, když budeme od sebe tak daleko, proto jsem to ještě před odjezdem ukončil." Vyskočil z křesla, rozkřikl se. ,,Ano stýkali jsme se, ale je jako kamarádi." Znovu se posadil hlasem již zklidněným pokračoval. ,,Koncem sedmého semestru mi přišla zpráva, že je Gundl gravidní a podle jejího mínění jsem já otec. Holka z nobl rodiny, kde i špatný pozdrav byl skandál, donutili mě. Neuměl jsem ti to říct..."
,,Takže máš vysněnou rodinku." Přerušila ho.
,,To je to, za tři roky jsem měl s malou nehodu, potřebovala krev a při testech se zjistilo, že nejsem otec. Udeřil jsem na Gundl a ona se mi přiznala, požádal jsem o rozvod. Psal jsem ti to." Pravil kajícně.
,,Žádné jsem nedostala." Přecedila přes zuby.
,,Musela, posílal jsem ti to a tvou starou adresu." Bránil se.
,,Tak to matka pálila, říkala, ať se na tebe vykašlu." Místností zavládlo ticho, provázené oboustrannou tísní, jakoby jeden před druhým měl špatné svědomí. To je sbližovalo, stále něco mezi nimi bylo, cítili to, že co považovali za dávno skončené, pokračovalo. Z pohledu nejistého a v případě Marie zlostného se staly pohledy milostné. Přiblížila se k němu, začala ho hladit po vlasech, chytil jí za ruku, vstal, zavedl jí tam, kde měl postel, posadil jí na ní, dívaje se jí upřeně do očí, rozepnul skřipec ve vlasech a položil jí do peřin. Anna, jenž s Wellmannem poslouchala za dveřmi, nahlédla a se spokojeným úsměvem zase zavřela, otočila se na zvědavostí překypujícího profesora se slovy. ,,Teď je to v pořádku, Bohoušku."
Celé odpoledne nebyli Franz s Marii k mání, až na lady Annu a profesora nikdo nevěděl, co s nimi je. Teprve u večeře se pravda ukázala. Nejdřív zazněl Mariin zvonivý smích, který už dlouho nikdo neslyšel. Když se s Franzem objevila v jídelně, z jejich očí svítilo tisíce hvězd. Stará dáma se při pohledu na ten rozzářený pár usmívala, byla spokojená sama se sebou a museli si s profesorem přiznat, že i po tolika letech tvoří silnou dvojici. To už se ti dva znovuzamilovaní, za údivného pohledu ostatních, jelikož ti neměli ponětí o smíření, posadili.