Amulet VII. Podivný dárek

Lodrigeská krajina zářila čerstvou bělobou, jež z nebes na ní padala. Lady Anna s profesorem v jídelně usrkujíce z čaje, který si sem nechali donést, vychutnávali chvíle klidu. Byli v hradě sami, mladí se rozutekli po Lodrigeských tržištích, hledat co komu pod stromeček a tak starý pár měl chvíli je pro sebe, ne nadlouho. Jejich siestu narušil mladý lord se snoubenkou, necitelný vpád  ocenila především stará paní patřičným komentářem o nevychovanosti a vyhozených penězích za předražené guvernanty, to však vnuk přešel pouze ledabylou poznámkou. ,,Mě dnes nemůže nikdo a nic rozčílit, mám užasnou náladu."

,,Hlavě se nerozpusť." Zavrčela Anna.

,,Babi..." Vzdechl vnuk. ,,...uvidíš jakou radost budeš mít pod stromečkem." Mrkl očkem po Margaret, vymrštili se z křesel a opustili pokoj.

,,Je to hodný chlapec." Pronesl profesor.

,,Jak se to vezme, snažila jsem se, když jeho matka lítala z postele do postele a jeho otec, můj syn tvrdě pracoval, aby jí to financoval." Povzdechla si lady.

Mlčeli, v místnosti se rozléhalo ticho, rušené cinkotem lžiček, opět se pokoušeli ponořit do vzpomínek, neúspěšně. Sotva  do svých myšlenek zabrali, vyrušila je vpadnuvší Marie s Franzem, lady Cheesterová se na ni zlobit nemohla, při pohledu na ten párek znovunalezenců jí nevrlost přešla a jen se kochala, se zalíbením ve tváři jim ukázala na volné židle.

,,Jak bylo ve vsi?"

,,Nádherně, lidí jak much, ale něco jsme přeci jen vybrali." Řekla Marie, obracejíc se na profesora. ,, Myslím, že už je čas." Wellmann se probral ze zamyšlení, zmateně se rozhlížeje po místnosti řka. ,,Prosím?"

,,Nastal čas." Zopakovala Marie svůj požadavek.

,,Na co?" Nechápal profesor, Marie se pousmála, vzala z tácu prázdné šálky a naplnila je čajem, poté jeden podala Franzovi, pokračujíc. ,,Nechala jsem Vám k prostudování jisté materiály, které by pomohly objasnit záhadu tohoto místa." Profesor se zarazil, krásné dny na hradě mu daly zapomenout, chvíli se rozmýšlel, pak se pousmál, sňal brýle a rychlými pohyby je počal čistit,  když už měl dojem dokonalého vyčištění, to po upozornění jeho přítelkyně, že si vydře z nich sklíčka, nasadil si je zpět a zamyšleně pravil. ,, Máte pravdu, ale obávám se toho co tady Anna, jak na to bude reagovat." Baronka mávla rukou, na špatné zprávy za ta léta má tréning, Wellmann zdvihl pochybovačně obočí, vece. ,,Ale kde začít?"

,,No nejlépe od začátku." Houkla Marie celek nedočkavá s čím se její bývalý kantor přinese.

,,Tedy dobrá..." Zamumlal Wellmann. ...tedy dobrá, když od začátku, tak od začátku. Všichni víte kdo to byla Boudicca, to byla ta rudovlasá královna bojovnice, co má v Londýně pomník, nemusím ani říkat, co jí vedlo k vyvolání té revolty, kterou tady proti Římu vedla, ukradl jí království, protože podle římského práva neměla žena dědický nárok a to se Boudicce nelíbilo, obzvláště když civilizovaní Římani jí tak necivilizovaně vpadli do vesnice, co bylo cenné ukradli, královniny dcery znásilnili a když je chtěla jejich matka bránit, zbičovali jí, pro tak hrdou ženu, jakou Boudicca bezesporu byla, to bylo nepřijatelné, nemohla se s tím srovnat, plánovala vendetu. Než došlo k prvnímu vpádu, radila se se svým druidem, dle starých keltských tradic, člověkem moudrým, života znalým, ale člověkem, podle Tacita i Cassia Dia, muže ješitného  a domýšlivého, ten věděl o jisté dívce, tkadleně, která chovala velmi vřelé city k jednomu římskému vojákovi. To se mu teď hodilo do krámu, poradil královně, že tuto podle jeho mínění zrádkyni, musí obětovat Bohyni Andraste. Tady na tomto místě, kde nyní stojí hrad, byla jakási úložna pro rituální oběti, tak tu tkadlenu sem zavřeli, ale té noci se přehnala přes kraj bouře a právě při ní ta úložna vlivem úderu blesků, shořela. Ráno když přišli kněží pro oběť, zjistili, že z toho nebude nic, neboť je síly vyšší předběhli, při prohledání místa našli podivný přívěšek, dřevěný, přesto ohněm nepoznamenaný. Druid s myslí zatmělou zlostí, místo proklel, podle této kletby má uhořelá dívka a ten římský voják bloudit světem a hledat se navěky. Cesta prý vede přes čistou lásku a klíčem toho má být ten přívěsek."

,,A jak tahle báchorka souvisí s námi." Nechápala Anna.

,, Od té chvíle druidové a jejich následovníci to tu hlídali, za dob Říma, když byli v odboji, stražili svým nepřátelům pasti, po Římu, se tu usadili aby měli přímou kontrolu, to už se do Británie hrnulo nové náboženství, křesťanství a Germáni, tedy každý zvlášť, neboť jak Anglové, tak Sasové i Jutové byli ještě pohani. To už ovšem vliv druidských stoupenců na tenhle kopec slábnul, za vlády královny Alžběty I. už byl nepatrný a právě Alžběta dala skotskému šlechtici Arthurovi McCeasterovi Lodrig lénem, za neocenitelnou službu při porážce a sesazení skotské panovnice Marie Stuartovny a jelikož mu to stoupenci skotské královny, nemohli zapomenout a on se bál pomsty, tak si změnil jméno na Cheestera. Roku 1571 si zde postavil tento hrad, pochopitelně že uspořádal slavnost, právě při ní se tu objevil poslední stoupenec starých, pohanských, britských tradic, aby ho varoval a vyhnal, jenže baron se mu vysmál a protože si myslel, že ho poslali jeho nepřátelé, nechal toho osamělce shodit z věže, než muž zemřel, proklel tento rod, dle jeho slov má každému mužskému potomkovi v předvečer jeho padesátin puknout srdce." Děl Wellmann  kazatelsky."

,,A řešení." Otázala se baronka s určitou nadějí, profesor pokrčil rameny, nevěděl co bylo cestou k sejmutí, nikde to nenalezl, nemohl, nebylo vyřčeno či možná bylo, ale ze závisti to nikdo nezapsal. ,,To už se nikdo nedozví, neboť historie nám poví jen to co chce aby bylo pověděno a toho je mnohdy nemnoho, pokud chceme vědět víc, musíme otevřít svou mysl a přidat špetku fantazie, ale zase ne moc, aby z toho nevznikl čirý nesmysl." Anna zoufale povzdechla, Wellmann se na ní útěšně podíval a pohladil jí po ruce, opět se rozhostilo v pokoji ticho. Každý a nejvíce Anna přemýšlela nad Wellmannovým vyprávěním, marně si lámala hlavu tím, coby mohlo spasit rod do něhož se přivdala, úvahy ale v sobě dlouho neudržela, vlivem příprav na svátky se mysl svedla na jinou cestu.

Ráno 25. se všichni probudili do slavnostního, ještě v županu se shromáždili ve velkém salonku u stromečku, při pohledu na tu zářící nádheru, si profesor vzpomněl na obavu, jíž vyslovil, když Jan s Arthurem a Franzem stromek stavěli, že umístit tuto vánoční dominantu pokoje hned vedle krbu, je krajně nebezpečné, nezapomněl ocitovat pár článků z černé kroniky.  Mladý baron, jako pán hradu přistoupil k načinčanému jehličnanu a počal rozdělovat nadílku, bral to podle věku a vážnosti, tedy první byla obdarována lady Anna, poté profesor, který ač sám toho vezl požehnaně, nic od nikoho nečekal, alespoň to říkal, ale není pochyb o tom, že to prohlásil ze zdvořilosti, jak už to v takových případech bývá. Po něm přišli na řadu dámy Marie a Margaret, ty nic neprohlašujíce a nebráníce se, braly, stejně jako Jan, Franz a Arthur, kteří přišli nakonec. ,,Tak a to by bylo všechno." Pronesl mladý Cheester,  vida, že pod nazdobenými větvemi již nic není, Margaret ta slova zarazila, podívala se na snoubence trochu vyčítavě, láskyplně řka. ,,Opravdu ? Miláčku!" Arthur zprvu nevěděl kam dívka míří, chvíli myslí bloumal po paměti, než v ní našel co hledal a plácaje se levicí do čela, vytahuje z kapsy malou krabičku, jež podal babičce, z dychtivostí v očích přisedl ke své milé a netrpělivě čekajíce na reakci obdarované, pozorovali její počínání. Anna opatrně sňala mašli, rozbalila papír a otevřela krabičku, ze které vyndala zvláštní dřevěný přívěšek. Profesora ladyn dárek zaujal, mlčky natahuje ruku si ho chtěl prohlédnou, baronka mu jej ochotně podala, Wellmann převzal šperk, vyndal z kapsy lupu a počal prohlížet. ,,To je zajímavá práce..." Komentoval své poznatky všem přítomným. ,,...nikdy jsem něco takového neviděl, je to ruční práce, velmi stará, podívejte na ty ornamenty..." Ukazoval ostatním na bohatou řezbu. ,,...je to britské a zároveň římské, patrně z dob kolonizace...." Otočil se na Arthura. ,,Co říkal, ten co to renovoval?"

,,Že je to vzácnost." Odvětil Arthur.

,,To toho moc nenamluvil." Prohodil Wellmann

,,No on to moc nezkoumal, ale řekl, že je to starší než náš hrad." Dodal mladý baron v rychlosti.,, Ale zaujalo ho to."

,,Kde jste ho našli?" Napadlo Marii.

,,Dole ve sklepení, jak si spadla do té jámy, byla na dně té jámy, Arthur ho tam našel náhodou, chtěl vědět, jestli tam ještě něco není a bylo." Zašvitořila Margaret, Marie chvíli přemýšlela, vzpomínala na rozhovor s profesorem v jídelně, zádumčivě se na něho obrátila, když se jejich zraky setkali, rozzářily se Wellmannovi oči, vykulil je vyhrknuv. ,,Myslíte Marie na to co já?"

,,Vy věříte, že by to mohl...?"Odvětila pomalu.

,,No proč ne, stávají se i jinačí." Mínil profesor, Marie tomu nemohla uvěřit, měla za to, že přívěsek je navěky ztracený a ona nikdy nebude moci rozlousknout záhadu tajemného hradu Lodrig.

Celý den chodila Marie jak tělo bez duše, přemýšlela. Několikrát zašla do sklepení, aby se poohlédla po něčem, co mohla při své poslední návštěvě přehlédnout. U večeře byla duchem zcela nepřítomná. V noci jí probudil dívčí pláč, vstala oblékla župan a vyšla z pokoje. Naproti dveří bylo malé okénko, opatrně jej otevřela a naklonila se, aby se podívala odkud se pláč ozývá. Když se vyklonila, viděla jak přes nádvoří jdou jakési postavy v kápích, cestou si čeho mumlajíce, zacházeli do toho sklepení, kde Arthur našel přívěsek, rychle okno zavřela, pojala se jí úzkost, kvapě skočila do postele a přikryla si hlavu peřinou.