Amulet - část VIII - Velké finále

Marie ráno vstala jako první, oblékla se a vydala se pátrat, cestou k východu potkala paní McAlpinovou, správcovou hradu, která u Cheesteru pracovala skoro 40 let, napadlo jí trochu tu dobrou duši vyzpovídat, byla si jistá, že stará dáma bude vědět o hradu víc, než její zaměstnavatelé, správcovou zatáhla do kuchyně, postavila na čaj, pravíc. ,,Jak vidím taky nemůžete spát."

,,Ale kde..." Prohodila McAlpinová. ,,...mohu paní profesorko, jenže mám spoustu povinností, nemůžu si dovolit vyvalovat se a to ani o svátcích." Marie se pousmála, tak trochu jí bylo paní správcové líto. ,,Copak trápí Vás paní profesorko?"  Váhala zda – li se má svěřit, zalila čaj a podala jej své společnici. ,,Řekněte paní McAlpinová, zažila jste tu někdy něco podivného?" Paní správcová nevěděla, kam Marie míří, proto na ní jen tupě zírala. ,,No nějaké hlasy nebo postavy." Snažila se jí pomoc, správcová se pokřižovala, to Marii přesvědčilo. ,,No tak, paní McAlpinová co o tom víte."

,,Slečno, já bych to nechala být, nepřivolávejte na nás neštěstí." Zakňourala správcová.

,,Co víte?" Naléhala, McAlpinová mlčela, nechtělo se jí nic říkat, byla toho názoru, že řečmi se události, věci či osoby přivolávají. ,,Slyšela jste tu někdy něčí pláč?" Přikývla. ,,Viděla jste tu postavy mužů v kapích?" Pokračovala Marie ve výslechu.

,,Slečno co tu pán začal přestavovat, je to tu pořád. Už barončin otec, ten český profesor co ho ubili nacisti, tady měl takový vidiny. A teď to tu pokračuje..." McAlpinová vstala pokračujíc. ,,Je to rej duchů, mrtví strážci tu kolem chodí a hlídají, ta uhořelá tady běduje, chodí po lidech a prosí o pomoc. Jde z toho hlava kolem, naskakuje mi husí kůže.

Nejhorší je poslední strážce Sean MacCaert, ten uvalil kletbu na baronův rod a dokonce i na ty dva milence za revolty..."

,,To byl přece Boudicčin druid." Skočila jí do řeči Marie, správcová se rozhlédla, naklonila se k profesorce šeptajíc. ,, Tenhle strážce je tu už celá tisíciletí, jako Boudičin druid byl Římany zajat a ukřižován, i když u něho stáli vojáci celou noc, zmizel. A to samé se stalo, když ho nechal zakladatel rodu shodit z věže, jeho tělo stráž nenašla. Před válkou byl barončin otec svědkem, jak tahle stvůra zabila nevinného dělníka, jen tak ho shodil z cimbuří."

,,Dá se ho nějak zbavit?"

,,Jeho síla tkví v lidským neštěstí, to ono ho sem přilákalo, už jednou svou záhubu vyřkl, ale doposud se o ní nikdo nepokusil." Pravila McAlpinová varovně.

,,Je čas, aby to někdo udělal." Řekla Marie odhodlaně, vyšla na chodbu, přemýšlela o tom, o čem mluvila správcová, měla by se poradit s profesorem, knihovna, napadlo jí, když už tam nebude, projde si některou ze starých knih, jestli tam něco nenajde. 

Už při příchodu do místnosti slyšela Marie podivné šustění, rozhlížela se odkud by se to mohlo ozývat, zvuk jí zavedl k rohu s naskládanou hromadou knih, koukla za ní, našla tam Wellmanna, sedícího na štokrleti, zběsile listujícího stránkami. ,,Profesore, co vy tu?"

,,Ten Annin přívěšek mi nedá spát, musím o něm něco zjistit..." Zamumlal. ,,Dejte pozor, shodíte mi študivo." 

,,Mluvila jsem s McAlpinovou." Prohlásila Marie.

,,S paní správcovou ? A co Vám řekla?"

,,Dost zajímavých věcí." Odpověděla, odsunula jednu hromádku knih, přisedla se kolegovi a začala vyprávět o tom, co zvěděla od paní McAlpinové. Profesor se zaujetím poslouchal, kroutě hlavou, nemohl věřit svým uším, nakonec řekl. ,,Víte Marie, kdybyste mi tohle řekla před půl rokem, poslal bych Vás k profesorovi Šťovíčkovi, na prohlídku. No ale takhle, tomu musím věřit. Bohužel i já z první noci mám divnou zkušenost, ale nikomu jsem to neřekl, aby si tu někteří vtipálci nepovídali, že dědkovi kape na karbid."

,,Teď víme odkud to je a můžeme s tím něco dělat." V Mariiných očích zaplálo odhodlání, ten plamen Wellmann znal, nemá smysl jí něco vymlouvat, je rozhodnuta a nic s ní nehne, jen jí musí sledovat, aby se nedopustila ze zbrklosti nějaké chyby. Další otázkou bylo informovat Annu, má vůbec smysl, dělat jí plané naděje? Co když to Marii nevyjde? Raději bude mlčet, jelikož proč jí přidělávat další zklamání? Nezažila jich dost?

Poslední den roku stál ve znamení shonu a náruživých příprav na oslavy, Jan s Arthurem se již těšili na to, jak se večer pohrouží do alkoholového opojení, Marie s Annou pobíhali v kuchyni, zaobírajíce se přípravou svíčkové, jež slíbili všem k večeři, baronka se již na ní těšila, neboť od odjezdu z Prahy, neměla vlastně příležitost jí ochutnat, Franz obě se zaujetím pozoroval, čas od času jim podal co bylo jim ku potřebě, přičemž poslouchal Mariino lání, že si sebou nevzala polohrubou mouku, kterou je třeba na knedlíky, pochybovala totiž, že se to s anglickou podaří. Margaret se k vaření příliš nehrnula, když viděla, jak náročná je příprava omáčky, otočila se na podpatku a nenápadně z kuchyně vycouvala. ,,Ještě štěstí, že má Arthur doma paní Parckerovou, jinak by umřel hlady." Prohlásila stará paní, jež zpozorovala Margaretin ústup.

,,Třeba má jiné kvality." Namítala Marie.

,,Ano, jako nositelka dalšího pokračovatele rodu bude ideální,... otevři troubu." Odvětila Anna, strkajíc maso na zapečení.

,,Nemáte ji ráda, nic vám přece neudělala?" Snažila se Marie dělat advokáta.

,,Nápadně mi připomíná Arturovu matku ta taky, když jí Thomas – můj syn přivedl do našeho Londýnského domu, byla to milounká, usměvavá, tichounká až pitomoučká husička, dcera sira Gordona, poslance z Konzervativní strany, do svatby si tento svůj dojem uchovala a pak..." Baronka nabrala dech. ,, ...Thomas musel často cestovat, pracoval, aby firma prosperovala, ona mezitím navštěvovala večírky, tahala si domu milence a můj syn – ten trouba, to nevědomky platil. Teď se tu ani neukáže, peleší se někde ve Walesu – a to samé bude Margaret ..." Anna začichala, řka.,,...podej mi utěrku, maso už bude."

Ve velikém salonku se chýlili přípravy ke konci, chlapci rozestavěli nábytek tak, aby uprostřed místnosti bylo dost místa pro případný tanec. Margaret, která se mezitím vrátila z kuchyně se chopila k nychystání sklenic, činila tak s nebývalou pečlivostí, každý kousek vzala, prohlédla, vyleštila bílou utěrkou, položila. Veškeré sklenice rozdělila dle toho na co se budou používat také podle frekvence potřeby a nakonec rozhodoval tvar a velikost. Když byli s přípravami skončili, zavítali do jídelny, kde Marie, Anna a profesor připravili slavnostní tabuli, večeře proběhla v celku dobře, Jan sice remcal nad knedlíky, podle jeho mínění byly tak tuhé, že kdyby je hodil proti oknu, rozbil by je, tuto svou tezi se jal vyzkoušet, naštěstí mu v tom Marie vidličkou vbodnutou mu do pozadí, zabránila, ale jinak všem chutnalo. Profesor  si pochvaloval, že takovou svíčkovou naposledy jedl za života své maminky, Marie mu vcelku nevtíravě připomněla jeho návštěvu u ní v bytě, kdy jedli rovněž svíčkovou, čemuž se Wellmann velmi podivil komentuje to slovy. ,,Vážně? To byla svíčková? Já myslel, že to byl guláš." Marie neodpověděla, jen se velmi dotčeně zatvářila.

Když dojedli přesunuli se do salonku, Arthur se snažil vybrat vhodnou hudbu, která by vyhovovala všem, Jan s Franzem by dali přednost něčemu modernímu, babička s profesorem zase Jazzu, Marii a Margaret to bylo jedno, jen když něco bude hrát. Konečně vybral něco, co by mohli přijmout všichni, Jan zatím rozléval pití, sobě, Franzovi a Arturovi whisky, lady Anně a Wellmannovi bylinný likér a děvčatům něco sladkého. Ač jich bylo v místnosti pět a půl, rozdělili se do jednotlivých skupinek, čímž zábava působila nesourodě, děvčata si na pohovce probírala módou a srovnávala své chlapce, Anna a Bohumil zase v karetním koutě vzpomínali na krásné dětství v daleké Praze a mládenci, no co ti, sport, ženy, politika, nic jiného ani probírat neuměli. Všichni byli tak zabráni do svých hovorů, že si nevšimli, plynoucího času, odbilo jedenáct. Z nádvoří se ozvalo rachocení, jako když se hroutí kovošrot, všechny to vyděsilo, Marie, jež to zaregistrovala jako první, se vymrštila z pohovky jdouc se podívat, opatrně otevřela okno, pod nímž stála postava ve zbroji rozhlížející se po nádvoří, zavolala profesora, ten se naklonil, chvíli si osobu prohlížel, všiml si, že má na sobě Římskou zbroj, otočiv se na pána domu se otázal. ,,Vy jste nám připravil  program Arthure?"

,,Ne, proč?" Podivil se Arthur.

,,Dole stojí nějaký muž v Římském brnění, myslel jsem si, že jste pozval historický šerm či něco podobného." Odvětil Wellmann, Arthur se šel podívat, muž na něhož profesor upozornil, právě zacházel do sklepení.

,,To bude zloděj." Zakvílel mladý lord.

,,Dej pokoj." Odbyla ho babička. ,,Teď tady zloděj."

,,No šel do sklepení." Pravil vnuk rozrušeně.

,,No to si nevybral dobré místo,  nic tam není, nikam se odtamtud nedostane, dostal se do pasti." Snažila se  ho Anna klidnit, to Arthura nepřesvědčilo, sebral se a kvapně za domnělým lapkou, jeho druzi v diskuzi ho následovali, stejně tak jako jejich partnerky a nakonec i oba senioři. Přes zasněžené nádvoří , tam se zarazili, vyjeveně se dívali na hlouček mužů v kápích, jež šli před nimi, zašli do vchodu sklepení, skupina je následovala, jindy temné prostoty, byly osvícené loučemi, rozmístěnými po stěnách, zdáli se ozýval podivný zvuk, jako brumlání, šli za tím zvukem, pomalu, rozhlížejíc se vůkol, pěkně krůček po krůčku, zabočili doprava, z konce chodby prosvítalo světlo, namířili si to k němu, se sílou osvětlení ze zvyšoval i bručivý zvuk, který je dovedl ke vchodu další místnosti, když se skupina pořádně rozhlídla, zpozorovala, že prostor před jehož vchodem stáli, je lemován menhiry, uprostřed místnosti veliké ohniště, kolem kterého chodili ti bručící zakuklenci, Marie poprvé v životě pocítila strach, přitiskla se k Franzovi, Margaret ani nedutala, jen třesouc se, se udiveně dívala na tu strašidelnou meditaci, Anna s Bohumilem se na sebe podívali, věděli kolik uhodilo.  Zatím se nic nedělo, muži v šedých kápích mumlali svou modlitbu, oheň pokojně plápolal. Arthur usoudil, že tady se nic zásadního nebude a dal ostatním pokyn k odchodu, už se otáčeli, když to v ohni zapraskalo, zvedl se dým, který zahalil místnost a když klesl, stál před ohništěm podivný muž v černém, sňal z hlavy kapuci, odhalil tak tvář smrtelně bílé barvy, krvavě rudých úst a pronikavých, smaragdových očí, kterými se zlověstně koukal po kolujících. Vztáhl ruce ke stropu, chvíli tak setrval, pak zatleskal, z pravého zadního rohu vyšli dva muži šedých rouších, každý držel za ruku smýkající se děvče, táhli ji k černému knězi, jenž jí propichoval svým smaragdovým pohledem.

Profesor náhle ukázal do protějšího rohu, hned poznal toho muže v římském brnění, vzpíral se dvou mužům, bránící mu zhatit čin, který černý kněz hodlal spáchat. Ten vytáhl obřadní dýku a s dychtivostí jí třímaje v ruce čekal až mu dovlečou oběť, v Arthurovi a jeho hostech se zatajil dech, poslouchali nesnesitelný řev dívky sloučený s kněžským mumláním. Arthur to nevydržel, vyskočil z hloučku, odstrčil kápijce a rovnou před kněze, ten se zasmál, v očích mu to zajiskřilo skuhraje.,, Poslední z rodu Cheerterů, 440 let čekám až se setkám z jedním z vás v tváří v tvář, dočkal jsem se...jsem tu už skoro 2000let, už  skoro 2000let tu střežím tohle místo, vidíš ho..." Ukázal na vzpírajícího se vojáka. ,, ...kdysi mě na tomto místě on osobně ukřižoval, stále opakoval za Eleku, v noci jsem se dostal pomocí svých sil dolů a podřízl mu hrdlo. Za Eleku..., tvůj předek mě nechal shodit z věže, myslel jsi, že jsem mrtvý já ho za ten čin proklel a nyní díky němu trpí celý rod i ty, poslední z Cheesterů budeš trpět." Syčel

,,Nebudu." Odvětil vzdorovitě.

,,Budeš, neboť klíč nikdy nikdo nenajde a ty dva ..." Ukázal na dívku a vojáka. ,,...nedá nikdo dohromady. A toto místo bude opět patřit staré víře, opět povstanou všichni bohové včetně Veliké Andraste..." S posledním slovem se nápřáhl dýkou proti Arthurovi, Anna si zakryla oči, Jan s Franzem vyběhli příteli na pomoc, držíce za ruku Marii z Margaret , Anna s profesorem je následovali. Vtrhli mezi kněze, Jan strhl Arthura k sobě a chytl jej za ruku z jedné strany, z druhé Margaret, tu Marie, jí Franz, toho Wellmann, který se ujmul bledé ručky Anniny, ta strhla hrdla šperk, otočila se na dívku, ta se vyjmula z držení svých pochopů a přistoupila k ní, lady jí přívěsek podala a pokynula vojákovi, jeho držitelé jej pustili a on se přidal k ostatním, chytl svou vyvolenou za ruku, v tu chvíli pocítili všichni neskonalý pocit sounáležitosti, čistého přětelství, ničím nezkaleného pojil je cit, který nemohl černý kněz přehlédnou, jen udiveně sledoval jak Julius a Eleka společnými silami se chopili prokletého amuletu a hodili jej do ohniště z něhož se zdvihl oheň po jehož poklesu stáli kolem nich jen hořící figury, zeď na západě se rozjasnila a otevřela dávným milencům cestu na pastviny hojnosti, ti se ještě naposledy ohlédli, na rozloučenou usmáli a zmizeli v mlze.

Zachránci vyšli na nádvoří, drobné vločky je doprovázeli zpět do velkého salonku, všichni mlčeli, byli plni dojmů z toho co před chvílí viděli, Arthur nalil všem po sklence šampaňského a roznesl jej ostatním, poté se vrátil na místo, kde zdvihl svou sklenku pronášeje. ,,Tak přátelé na dlouhý a šťastný život." Všichni se podívali z okna, začalo svítat, červená záře sluce se snoubila s čerstvou bělobou napadaného sněhu, Marie se otočila na profesora. ,,Nevadilo by Vám kdybych si dovolenou prodloužila?"  Profesor se usmál podíval se na Annu odvětě.,,Vůbec ne, i já se zdržím, máme oba co dohánět."