Ani smrt nás nerozdělí - 5 část Loučení

Jako racionálně myslícímu člověku trvalo panu Greenovi dlouho, než novou skutečnost strávil. Tento proces ztížilo přiznání ženy a dcery, že o existenci  Wooleyových věděly. Mít ducha v domě je pro většinu majitelů nemovitostí, nejsou-li zrovna okultisti, spíš noční můra než vytoužený sen. Takový duch brouzdá po domě, hýbe věcmi, zanechává, pokud byl za života gramotný, nemístné nápisy a vzkazy, zjevuje se tam a tehdy, kde a kdy byste to nejméně čekali. Takoví typ představovali i Wooleyovi, ač se toho dopouštěli v dobré víře, neboť za jejich časů bylo každé stavení vizitkou majitele, která vypovídala o jeho charakteru a úrovni. Zvláště u sira Edwarda jako bankéře to byla nevyhnutelnost, neboť kdo by svěřil své peníze někomu, kdo má příbytek v rozpadu, protože kdo se neumí starat o svůj majetek, nemůže se postarat o cizí. Zvláštnosti nebo dokonce extravagance také nebyly příliš vítány, anžto to pak dosáhl návštěvník přesvědčení, že pán domu je podivín a začal pochybovat o jeho duševním zdraví. Na toto již rodina Greenova nemusela brát zřetel, nábytek měli jednoduchý, praktický, dle slov lady Francis až chudinský, koberce skoro žádné, neb paní Greenová zastávala názor, že je to nezdravé, protože koberec je věčná špína v domě. Francis byla toho mínění, že bez koberců jí místnost připadá nahá, jelikož ona měla koberce všude. Také sochy, které paní Greenová rozestavěla po domě, se jí nelíbily, za jejích dob tu stávaly figury spoře oděných či neoděných žen, mužů a buclatých dětí co andělíčci, Júlie tu teď místo nich umístila plastiky blíže nepoznatelného tvaru, přičemž člověk potřeboval hodně představivosti, aby sezdal co tím chtěl umělec říci  a fantazie bylo právě to čeho Francis neměla ani špetku, takový člověk o hodně přichází, třebaže i jako duch. Kromě těchto menších rozporů pramenící z rozdílnosti historického období, z něhož obě rodiny pocházely, si žili Wooleyovi i Greenovi vcelku v harmonii, konec konců tatínek Green si na původní obyvatele domu zvykl, ba nakonec byl rád, že si se sirem Edwardem může popovídat z očí do očí při dobré whisky a nejen se omezovat na náhodně zanechané lístečky na baru, musel uznat, že to je mnohem přínosnější, zvlášť když začaly dlouhé, chladné večery. 

Čas vánočních svátků, doba kdy by se lidé měli zastavit a zbilancovat uplynulý rok, avšak pro většinu lidí je to období shonu, příprav a předhánění kdo víc, kdo dráž, kdo lépe. V takovém zmatku je těžko se zastavit a hodnotit, ani Greenovi se tomuto kolotoči nevyhnuli a tak zatím co dámy se činily v kuchyni, kde lady Francis i přes protesty maminky Greenové vytáhla své staré recepty, pánové dostali na starost výzdobu.

Pan Wooley vyndal staré ozdoby, tatínka Greena zaujala zručnost s jakou mistr řezbář vyřezal dřevěné kousky, i krásné zlacené zdobení těch skleněných. ,,Je to všechno ruční práce." Prohlásil Edward.

,,Jsou nádherné." Řekl s úžasem Green.

,,Víc jak sto let jsme je neměli na co pověsit..." Pravil Wooley posmutněle. ,,...a teď ta příležitost je." Obřadně kousek po kousku brali jednotlivě tu vánoční nádheru z krabic a věšeli jí na větve, sir Wooley přitom vzpomínal na to, jak on s Francis kdysi slavili vánoce. Už si ani nemohl vzpomenout jak chutná vánoční punč, jenž s oblibou popíjel u krbu, ani to co jejich kuchařka dávala do pudinku, který mu tak chutnal. Co si vybavoval zcela jasně, byly úlisné úsměvy hostů, většinou z řad klientstva, kteří zpravidla chodili proto, že potřebovali tu peníze pro záchranu svého ztrácejícího se  majetku, tu výhodnější úrok pro již stávající půjčku či pro spoření na už nahromaděného mamonu. Marně si mořil paměť tím, zda-li byl mezi těmi vánočními hosty někdo, kdo nic nepotřeboval a přišel jen tak, z čistého, upřímného přátelství, nikdo ho nenapadl. Všichni ti továrníci, majitelé velkoobchodů, politici, baroni, hrabata a nositelé nezasloužených řádů se ho drželi jenom proto, že od něho něco potřebovali. Kdyby nebyl ředitelem jedné z nejvýznamnějších bank v zemi, všichni tihle nadutí tichošlápkové by si o něho neotřeli ani střevíc. ,,Žil jsem celý život v pokrytectví." Řekl si pro sebe. ,,Snad asi jenom Francis při své uštěpačnosti byla ke mně upřímná, ačkoli mi s tím lezla někdy na nervy." Při svém bloudění myslí si Wooley nevšiml, že Green se kamsi ztratil, když se znovu objevil přinášel sebou pestrobarevnou krabici řka.,, Tohle dáme na stromek, bude to krásně svítit."

,,Tohle?" Otázal se nevěřícně Edward. ,,Přece tam dáme svíčky."

,,Kdepak svíčky, strom chytne a kdo bude na Štědrý den shánět hasiče." Pravil Robert roztahuje světýlka po větvích. ,,Jděte pro dámy sire, zkusíme to rozsvítit." Když se všichni shromáždili v obývacím pokoji, nový pán domu slavnostně zapojil osvětlení. ,,Jako v cirkuse." Prohlásila lady Francis. ,, Proč jste tam nedali svíčky?"

,,To ne! Požáry!" Vykřikli shodně Greenovi.

,,Ale..." Mávla rukou Wooleyová. ,,...čtyřicet let jsme dávali na stromek svíčky a dům stále stojí."

,,Ačkoli měl na mále..." Dodal Edward.

,,Nerýpejte." Okřikla ho žena, to odmítl vzít Wooley na vědomí, pokračuje. ,,To bylo roku 1873, měli jsme tu jeden z těch vánočních večírků, lord Bradley, jeden z našich váženějších klientů se nám tu opil a porazil strom i s hořícími svíčkami, naštěstí se nám to podařilo rychle uhasit, odnesl to jen závěs."

,,Proč to připomínáte?!" Katila se Francis.

,,Protože je to pravda."

,,Já už na to dávno zapomněla." Řekla manželka

,,Rád jsem Vám to připomněl." Usmál se.

,,Nedáte pokoj ani o vánocích." Burácela lady. ,,Divím se, že si to vůbec pamatujete,  byl jste ten večer taky pod obraz a vůbec, kdybyste Bradleyho nenapájel, nic by se nestalo."

,,Tak už toho nechte." Zasáhla jim do vády Caty, při pohledu na rozhádaný pár začala ztrácet naději, že se někdy smíří. Když už ani blížící se svátky je nedokáží spojit, tak už nic. Hádají se už víc jak 150 let, skoro o všem o čem se hádat dá, jsou ochotni vést spor i o tom, co jíní přejdou jen mávnutím ruky, ale i přes jejich spory, vády, hádky a rozepře se musejí mít rádi, snad si byli osudem určeni, i když se to na první pohled nezdá.

Asi deset dní před vánocemi se rozhodly dámy Greenovi, zajet do centra poohlédnout se co koupit ještě pod stromeček, Wooleyovi zůstali doma sami. Trávili čas na půdě, hledajíce zasuté vzpomínky .,,To ticho je děsné." Postěžovala si náhle Francis.

,,Vám se také nic nelíbí..." Zabručel muž. ,,...když si Caty pouští hudbu, špačkujete, že je tu hluk, když jsme doma sami, skučíte, že je tu ticho, tak co vlastně chcete?"

,,Nic." Bafla choť. ,, Je smutné, že nevíte co chce Vaše vlastní žena."

,,No ve Vás aby se čert vyznal." Hájil se manžel.

,,Nevyznat se po 150 letech soužití ve vlastní ženě, je opravdu tragické a ubohé." Zahromovala Francis.

,,Vy toho..."Jeho odpověď přerušil hluk přicházející zespoda, Wooleyovi na sebe koukli a přenesli se do haly. Tam nalezli mladíka v černé, kožené bundě, prohledávajícího všechny kouty místnosti, v tichosti jeho počínání pozorovali, když zamířil k obývacímu pokoji, manželé se tam přesunuli, zaujímajíce své obvyklé pozice. Přítomnost manželů v pokoji nezvaného hosta zarazila, podle jeho pohledu s ní nepočítal, Edward se na něho mile usmál a pohybem ruky mu nabídl místo, muž si zaraženě sedl, jako správná hostitelka mu nalila Francis skleničku, kterou postavila před ním. ,,Přišel jste na návštěvu?" Otázal se po chvíli sir, mládenec pokrčil rameny. ,,To máte smůlu, nejsou doma." Zlodějíček rychle vypil podaný nápoj. ,,Ta píše, že?" Pokyvoval Wooley hlavou, kyna své choti aby mu opět nalila. ,, Ke komu patříte?" Tázal se dál. ,,K Robertovi, Julii, Caty?" Neodpověděl, vyjeveně koukal střídavě na Edwarda a pak na Francis, nakonec našel kuráž, vyskočil z pohovky hromuje. ,,Kde máte prachy?" Edward se na něho notnou dobu díval, než odpověděl s úsměvem. ,,Ale my už žádné peníze nemáme, mladý muži."

,,Nekecej dědku, kam si strkáš majlant." Útočil mladík.

,,Tedy vychovaností zrovna neoplýváte." Ozvala se lady pohoršeně.

,,Drž hubu bábo a řekni, kde máte prachy." Vrčel zloděj.

,,Neměli jsme mu nalévat..."Prohlásila Francis.,,...pak by takto nevyváděl." To už vetřelci došla trpělivost, sáhl pod bundu, odkud vytáhl svůj vystřelovací nůž, míře na Edwarda křičel.,, Jestli mi neřeknete, kde máte prachy, tak toho dědka zapíchnu."

,,S tím moc velkou díru neuděláte, mladý muži." Konstatoval Wooley, dívaje se na ostří, to mladíka ještě více popudilo, aniž by tomu mohl zabránit, bodl. Co je jednou mrtvé, to podruhé nezabiješ, toto s údivem zjistil i ten lapka a tak ač nůž projel hladce, k úžasu delikventa nejen, že neukápla ani kapka, ale postižený klidně se zbraní zabodnutou v trupu vstal, pokojně si jí vyňal z útrob a podal jí tomu kriminálnímu živlu se slovy. ,, Já Vám říkal, že s tím moc velkou díru neuděláte, mladíku." Výtečník se ohlédl za sebe, otočil se a jal se prchat, avšak než doběhl ke dveřím, zatarasila mu cestu lady Francis. ,,Ale to se dělá?" Kárala ho. ,,Posedět, popít a utéct bez rozloučení, takto se slušný host nechová." Zmatený výrostek zakoktal pozdrav, políbil milostivé paní ruku a zmizel za dveřmi, Wooleyová za ním zabouchla. ,,Ten už se tu neukáže." Hlásila cestou do obýváku, kde si její manžel dopřával svůj oblíbený mok. ,, Musíte se zase nalévat?" Zaštěkala, jen co překročila práh.

,,Musím si zklidnit nervy." Obhajoval Edvard svou neřest.

,,Jste mrtvý, nemáte si co zklidňovat." Oponovala mu Francis. ,,No hlavně, že je ten pobuda pryč." Vzdechla úlevně.

,,A jestli to roznese mezi Londýnskou lůzou, budou mít Greenovi klid." Dodal Wooley pomlaskávaje. ,, To je síla." Pochvaloval svou milou lihovinu.

,,Chamraď jedna..." Zašpičkovala žena. ,,...oni jsou čím dál tím víc..."Odmlčela se. ,,...stejní." Dořekla.

,,Má milá..." Vece sir Edward učeným hlasem, který Francis nesnášela, neboť věděla, že jí bude poučovat a tím si hojit i její zásluhou malé sebevědomí. ,,...lidé mění modu, technické vymoženosti, životní styl, ale sami zůstávají beze změny, neboť si v sobě zachovávají ten základní pilíř lidské povahy a dokud se od něho neodpoutají, tady alespoň z části, zůstanou těmi malými tvorečky, kteří svůj život promarní na maličkostech , zapomínající, že život může být o jiném, než o honění se za mamonem, koukáním jestli ten druhý nemá víc a ztrpčovat si tím život na světě a až toto lidé pochopí, přijde změna. Avšak obávám se, má drahá, že k tomu nedojde, neboť na to je lidský duch malý a tak se tu budou měnit pouze niněrnosti a lidé to budou nazývat převraty, revolucemi a jinými nesmysly."

,,Odkdy je z Vás filosof?" Zabručela Francis.

,,Když už jsem jednou zavřený, v tomto domě s Vámi a kromě té whisky nemám jiné potěchy, přemýšlím o světě, o lidech a o svém životě a shledávám jej nedobrým..."

,,Na nic jste si nemohl stěžovat." Skočila mu do řeči.

,,Ano, po materiální stránce jsme byli ti šťastní, ale jinak pokrytectví, pomluvy, intriky, to byl náš svět." Uvažoval.

,,Hlavně se tu nerozbrečte." Rýpla si manželka, ve dveřích zacinkaly klíče, do domu vešly Júlie s Catherine. ,,Jste tu..." Zvolala matka.

,,V obývacím pokoji." Odvětila Francis.

,,Tomu nebudete věřit..." Smála se Greenová, padajíc na pohovku. ,, ...když jsme vcházeli do naší ulice, vrazil do nás takový obejda, nic bych za to nedala, že tu byl někoho vybílit..."

,,Vybílit?" Přerušila jí lady, kroutíc hlavou nad výrazem.

,,No jako vykrást..." Opravila se. ,,...měl oči na vrh hlavy a křičel něco o strašidlech..." Na chvíli se zarazila, pak se jen zeptala. ,,...nebyl tady?"

,,Ne..." Zavrtěli manželé shodně hlavou. ,,...tady nikdo nebyl."

,,Tak tu máte kolegy." Pokrčila Greenová rameny.

,,To je možné." Přitakal Wooley

Štědrý den trávili Wooleyovi na půdě, z nějakého nevysvětlitelného důvodu nechtěli jít dolů, seděli u stolu přehrabujíce se ve starých fotorafiích, bloudíce po starých časech. Až teprve na večer sešli ke Greenovým, posadili se do kouta a pozorovali nové obyvatele při jejich rodinné idylce. Tu Edward pohladil Francis po ruce šeptaje. ,,Chtěl bych se Vám drahá za všechno omluvit, vím, že jsem nebyl vždy dokonalým manželem a to co jsem Vám provedl, bylo nespravedlivé." Francis se otočila, snad poprvé co se znali, viděl na její tváři úsměv, lehký ale úsměv provázený slovy. ,,Ani já nebyla svatá, vy jste tvrdě pracoval a já to nedokázala ocenit, budiž Vám odpuštěno."  Po tomto vyznání cítili tlak, když vzhlédli vzhůru, spatřili bílou záři. Edward ukázal prstem, aby nahoře ještě chvíli posečkali, vzal manželku za ruku a přenesl se s ní před rozjímající Greenovi. Jako první si jich všiml pan Green, kterému neušlo, že Wooleyovi jsou jiní než obvykle, byli průhlední, kol sebe bílou záři, držíce se za ruce se na ně dívali šťastným a zároveň smutným pohledem. ,,Nastal čas odchodu..." Začal Wooley k udiveným Greenovým. ,,...chtěli jsme vám s mou ženou popřát, nechť v tomto domě najdete své štěstí..."Francis šťouchla loktem do muže, ten vyndal z kapsy klíček, podal jej Caty, jež pobídl aby šla na půdu, kde nalezne v komíně truhličku, dle pokynů šla dívka přání vyplnit, když se vrátila držela v ruce malou, zlacenou bedničku. ,,Ten klíček..." Vysvětloval Edward. ,,...je od té truhličky, jsou v ní šperky mé choti a pár cenných papírů, je to projev vděku za to, že jste nám ukázali pravé rodinné štěstí, užijte toho ve zdraví." Po těch slovech se počali vznášet za udiveného pohledu Greenových, když jim původní majitelé domu zmizeli z dohledu, objali se. Ano oni rodinné štěstí znají, to je to co dělá základ jejich života a o co se mohou opřít, přesně to chybělo Wooleyovým k jejich nalezení věčného klidu. Venku začalo sněžit, Greenovi seděli u krbu koukajíce se na rozzářenou vánoční dominantu pokoje, náhle si uvědomili, jak moc jim budou původní obyvatelé chybět, už tu nebude nikdo s kým by mohl pan Green při Whisce rozmlouvat ani ten s kým by se paní Greenová hádala o každou drobnost pořízenou do domácnosti,, budete nám chybět, Wooleyovi,,- pomysleli si,  již nám zůstanou jen vzpomínky.