Kapitola 6 - Válka

Tak a je to tady, ten blbec ukřičenej rozpoutal další válku, jakoby tamtý nebylo dost. Jak k tomu došlo? Ten hňup Adolf byl tak nafrněnej z hladkýho zabírání Rakous a Československa, že si usmyslel připojit k říši i Polsko, to se pochopitelně těm Polákům nelíbilo a začali se bránit, jenže z východu je asi po dvou tejdnech napadl ten blbec Stalin a Poláci byli v koncích a to i přesto, že se do toho vložili Francouzi a Angličani. Když se Hitler vyřádil v Polsku obrátil se na západ Nizozemí, Belgie, Francie - tady pomohla část politiků, ta druhá vzala kramle do Anglie, kde punktovali pomstu, ostatně tam zamířila i německá armáda, ale bez úspěchu, jen to Brity popudilo aby vytáhli proti Wehrmachtu. 

Jako při každý válce mizeli z města chlapi, jedni dobrovolně, jiní z donucení šli bojovat za Hitlerovo konečný vítězství. Můj podnik se začal vyprazdňovat, i když ne úplně, ale oficírů výrazně ubylo, to střevo je poslal do různých koutů světa, velet jeho jednotkám. Taky příděly se ztenčily, většina toho co se vyrobilo nebo vypěstovalo, šupalo na frontu. Ani černej trh nepřekypoval zrovna zbožím, navíc gestapáci dělali důkladný kontroly a koho chytli, dostal provaz, proto Nandl chodil v noci a zadním vchodem. A zatím v novinách se furt psalo o vítězným tažení německý armády, jakoby se toho lidi najedli. Když jsem se koukala na ty fotky plný namyšlenosti nad porážkou připojených zemí, domejšlivej ksicht toho magora, kterej hnal tisíce mužských do zkázy, něco mi říkalo, že takhle to zůstat nemůže a že jednou za to zaplatíme, ostatně jako za každou krádež a znásilnění. 

Všechno bylo zatím na vzestupu, vítězství a i Hitlerova pejcha, tomu stoupl hřebínek tak, že v polovině roku 41 se pustil dobejt Moskvu. Když tohle vyšlo v novinách, máti prohlásila, že si Hitler říká vo průser, protože jestli se Stalin naštve, tak mu dá přes držku, musela jsem matku zarazit v jejích názorech, protože kdyby nás někdo slyšel, dostali bysme se do pěkný šlamastyky, mezi lidma chodilo totiž stále víc špiclů od Gestapa, který jak slyšeli takový řeči, hned to šli hlásit a tím mohli člověka dostat buď do kriminálu nebo do lágru, odkud se nemusel vrátit.

Ne jednou jsem musela jít orodovat za někoho, kdo se dostal díky těmhle pacholkům do maléru, jako tuhle za Luise. 

Rok 1942 byl počátkem fírerovejch potíží s válkou, proto se zaměřil na dění v říši, když zjistil, že likvidace Židů jde pomalu, pověřil toho patolízala Himmlera, kterej se dotoho pustil jak hladovej pes do kosti, tím začaly hromadný odsuny Židů někam do Polska, co tam s nima dělali jsem se dověděla až po válce. Byli však takoví, co se chtěli vyhnout tý cesty na zbytečnou smrt a ty pak hledali pomoc, kde mohli. O Scheinerově dobrotě se všeobecně vědělo, nikdy se nenaučil říkat ,,ne,,. Jeho naivní srdíčko bylo otevřený každýmu, kdo to potřeboval. Zaslepenej svojí dobrotou, vzal pod ochranu jednu židovskou rodinu, strach z lidí dělá svině, když se bojí, udělaj všechno, aby si zachránili kůži. Klidně prásknou člověka, ačkoli vědí, že dělá správnou věc a to se stalo Luisovi, ten než se nadál, měl kvartýr vzhůru nohama a seděl na Gestapu. Nemohla jsem to tak nechat, musela jsem se jít obětovat a zachránit ho ze spárů těch dobytků. Vzala jsem si na sebe to nejlepší, udělala si na ksicht obličej a vyrazila na záchranou akci.

Místo to bylo děsivý, všude chodili paňáci v černým, tu v uniformách, tu v koženejch pláštích, celym tím barákem se nesl řev vyslýchaných, klapot psacích strojů, strach a smrt. Tak na mě působil i ten velitel, měl v očích takový mrazivý šílenství, což zdůrazňovala jeho úzká pusa. Nikdy jsem se žádnýho mužskýho nebála a nechtěla jsem to měnit ani u tohohle studenýho čumáku, narovinu jsem na něj vysypala co jsem měla na srdci. Začala jsem se dušovat, že Luis je dobrej Němec, oddanej říši a nikdy by se logicky nezprotivil jejím zákonům. Lhala jsem až se mi od huby prášilo, kdyby mě Scheiner slyšel, nechal by se raději poslat do koncentráku, než abych ho tahala takovým způsobem. Ten velitel mi to hned začal vyvracet, pač u něho našli šmuky, který by si jako učitel nemoh´ dovolit. Vystrčila jsem na něho svoje vnady, pomalu jsem se k němu přibližovala s vysvětlením, že ty šperky jsem si u něho schovala já před  válkou, protože to byl dárek od rady Jungeho, kterej mi dal před tím než ho to trefilo, velitel zjihnul, když už měl hubu nalepenou na mých prsou, funěl jako rozběsněná bachyně pak se rozpálil, smetl ze stolu lejstra a pohodil mě na něj, když se dost potěšil, nechal přivíst Luise, poprví jsem viděla co ten ksindl umí udělat z člověkem, tvář samá modřina, rozbitý brejle, šaty roztrhaný a vod krve, pro tuhle chamraď člověk nic neznamená. Rychle jsem Luise odtamtud odvedla, myslela jsem si bláhově, že mu tahle lekce otevřela oči, kdepak ještě dvakrát jsem ho tahala z průšvihu, naštěstí ten jejich velitel byl porád při chuti. 

Válka se nevyvíjela tím směrem, jak si Hitler představoval, jeho slavná armáda dostávala na frak, navíc začali bombardovat Berlín a tak jsme nejednu noc trávili ve sklepě, tajnou cestou se šířili zprávy, že v Itálii svrhli tu Žabí držku, velkýho Ádova kamaráda, začalo bejt zřejmý, že je válka projetá, jen ten šílenej trpaslík věřil v nějakej zázrak, i když mu muselo bejt jasný, že to jde do háje. Zraněných chodilo z fronty čím dál víc, už na ně nestačily špitály ani lazarety.

Jednoho krásnýho dne ke mně vpadli z SS a prej se to zabírá ve jménu říše pro zraněný. Bohužel to oznámili mojí matce, která po sdělení vrhla po zpravujícím důstojníkovi vzteky protézu, což bylo skoro bráno jako provokace, rychle jsem uklidnila matku, uchlácholila vojáky a chtě - nechtě nechala svůj penzion proměnit v lazaret. Já s holkama jsme byli najmutý jako zdravotnickej personál. Ranění se váleli všude, na pokojích, u recepce, v kuchyni, na baru, každej den jsme řešili kam je dáme. Byl to otřesnej zážitek, sténající zranění, mladý mužský co by mohli dělat spoustu jiných, zajímavých a užitečných věcí, než se nechat zabíjet nebo mrzačit pro blbost jednoho idiota. Zatím se tady kroutili bolestí, řvali, když jim doktor musel řezat ruku nebo nohu a jako malí kluci prosili, aby jim někdo to trápení ulehčil. Zažila jsem i situaci, kdy voják, kterej už tak nemohl snášet bolesti sáhl po pistoli a zabil se a ten dobytek z SS místo toho aby projevil trochu soucitu, tak toho dotyčnýho nazval zbabělcem a dokonce zrádcem. 

Asi rok po zabrání mýho penzionu, přišla šuškandou novina, že Amíci a Angláni se vylodili někde ve Francii, morálka mezi důstojníky klesla, došla jim trpělivost a tak na Hitlera spáchali atentát. Berlínem se šířila zpráva, že Áda zaklepal bačkorama a tím se spustil zmatek, nikdo jsme nevěděli, co bude? Adolfovi věrní posluhovači se na kvap pakovali, protože převraceči zahájili jejich zatýkání, všemu tomu chaosu udělalo přítrž sdělení, že to ten chcípák krpatej přežil, revolucionáři byli pozatýkaní a zastřeleni. 

Čím byla válka blíž konci, verbovalo se víc vojáků, no kdyby to byli dospělí mužský, ale voni už brali i usmrkance, kterým teklo mlíko po bradě, zmagořili je tím, že jedině oni to vytrhnou a přitom všem muselo bejt jasný, že kecaj, pač z východu se k nám hrnuli Ruďoši a ze západu spojenci, jenom ty chudáky nahnali jako dobytek na porážku. Na jaře 45 se ta zbytečnost verbování ukázala. Z 19 na 20 dubna nás probudili hrozný rány a otřesy, koukla jsem ven, na ulici nikdo nebyl. Vzala jsem si župan a chtěla se jít podívat přímo, sotva jsme však vyšla, přišla další rána a já už jsem se mohla jen dívat jak na konci ulice se hroutí dům. Zalezla jsem, rychle jsme museli přesunout ty lazary do bezpečí, přenesli jsme je do sklepa. Máti se schoulila do rohu a při každým otřesu zaječela, bála se, přiznám se já taky, nevěděla jsem jak dlouho to bude trvat. Doktor Reichbach, kterej měl na starosti raněný, řekl, že tohle je konec, spojenci napadli Berlín a budou tu řádit tak dlouho, dokud se ten uřvanej magor nevzdá, ovšem ten se zatím schoval do svého bunkru i s tou svou frajlí, a ne a ne se vzdát, bylo mu úplně jedno, že tu lidi chcípaj, hlavně, když on měl nohy v teple, takhle nám ukázal zbabělec, jak mu záleží na lidech. Na ulicích byl zmatek, kdo moh´ , tak se schoval, jen pár bláznů se snažlo zachránit nezachranitelný, mezi těmi šílenci byly i děti, caparti usmrkaný, zblblí tím pomatencem, zalezlým někde v bunkru pod vládní budovou a za tohohle člověka voni teď nasazovaly život. 

My jsme se zatím klepali ve sklepě, střely kolem nás lítaly, zranění skučeli a máti ječela, potřebovala jsem se odreagovat. Ten doktor Reichbach byl celkem pěknej mužskej, sice mu rostlo břicho, hlavu měl jako koleno, ale jako nouzovka dobrej. Pomalu jsem se k němu přiblížila, že by jako něco mohlo bejt, sotva mě zmerčil, udělal kyselej ksicht, hodil pacinkou a pískl. ,,Fuj ženská." Měla jsem po náladě, tu jsem si vzpomněla na Hanse, Reichbachova pomocníka, tady bych to mohla spojit i s dobročinností, pač kluk byl mladej málo zkušenej a já bych ho mohla o leccos obohatit. Využila jsem jeho nepozornosti, čapla ho za ruku a šup za roh. To byla jízda, ty dělobuchy co všude lítaly, tomu dodávaly na kvalitě i ten zajíc byl nadšenej, tak jsme si to zopakovali. Takhle jsme to dělali tejden, nahoře zuřila válka a my si klidnili nervy. Matka hudrovala, že s tím nedám pokoj ani když nám jde o kejhák, ale já dobře vím, že z tý starý rašple mluvila závist. 

Když jsme byli zavřený už desátej den, zjistili jsme, že nám dochází jídlo a zdravotnockej materiál, jestli se teď něco nestane, jsme v háji, Reichbach nechtěl nic slyšet o tom, že by někdo z nás šel něco sehnat, jenže jsem prohlásila, že když nepůjdu, tak tu chcípneme hlady, vytrhla jsem se mu z ruky a vyrazila na fasunk. Náhle mě zarazily kroky, jdoucí ze shora, podle dupání tam chodil někdo v bagančatech, ale ten dupot byl stále blíž, až se otevřeli dveře a tam stál Rusák mířící na nás samopalem, přes rameno zavolal ostatní, když ti přišli, sešli společně k nám, furt s těma samopalama mířícíma na nás, proběhl mi celej život před očima, u těhle Ruďochů nevíš jestli tě znásilní, nebo zabijou, už jsem se viděla našponovaná na zemi v kaluži krve, když ten co přišel první ukázal tý svý tlupě a všichni vypadli. Natáhla jsem ucho, byl tam klid, využila jsem situace a vyrazila něco nafasovat, vzpomněla jsme si na kupce z vedlejší ulice, co se zdrhnul schovat ke svým příbuzným na venkov, zamířila jsem tam, bohužel jsem zjistila, že jsem nebyla jediná, kdo si vzpoměl, dle stavu krámu už tam někdo nakupoval aniž by platil, trochu jsem pochybovala o tom, jestli tam něco bude,, Zkusit to musíš, holka." Řekla jsem si, vlezla jsem do kšeftu výlohou, sebrala co se dalo, vzadu sekla nějaký cejchy a šupem vypadla, stihla jsem to v čas, pač jen co jsem zabouchla dveře, palba začala na novo. 

Za tejden se situace s proviantem opakovala, doktor sice zase protestoval, ale já musela, vyběhla jsem ven, všude na ulicích Ruďoši, Amíci, Angláni, domy polorozpadlý, lidi co utíkali bůh ví kam, všude povalující se mrtví jak vojáci tak civilisti a hlas jakého generála, kterej oznamoval, že ten bláznivej kašpar s tou svou bledulí natáhli brka a že je po všem, otočila jsem se na podpatku a běžela to oznámit ostatním, jsme sice poražení, ale hlavně že je po válce, teď musíme načíst novou kapitolu, sice bolestivější, ale volnější.