1 kapitola - Přechod

Slunce zalévalo svými paprsky celou Ženevu, většina obyvatel města právě vstávala od sobotního oběda, po nábřeží Ženevského jezera šly dvě dámy oděné do tmavých, cestovních šatů mající na kvalt, neboť chtěly stihnou parník odplouvající v 13:40 do Territetu. Jejich cestu jim překazil mladík zanedbaného zevnějšku, vyběhnuvší z druhé strany ulice, kde postávaly povozy, běžel přímo k nic netušícím ženám, pak náhle jakoby klopýtnul, padl na starší z obou spěchajících, ta se sklátila i s útočníkem na zem, nezvedenec rychle vstal a jakoby nic utíkal dál. K postiženým se ihned seběhli kočí od oněch vozů, od kterých mladík vyběhl, za jejich pomoci se vznešená paní postavila, zmateně všem poděkovala a jala se se svou společnicí pokračovat v cestě, ještě je na moment zastavil vrátný od hotelu Beau Rivage, odkud před malou chvílí obě ženy vyšly, aby jim oznámil, že toho výrostka již lapili. ,,Co ten muž říká, Irmo?" Otázala se stále zmatená paní, to společnici udivilo, neboť její zaměstnavatelka měla vždy dobrý sluch, podívala se na ní, její sinalá tvář se křivila bolestí. ,,Pro boha Veličenstvo,..." Zvolala. ,,...je Vám něco?" Žena jen zavrtěla hlavou a vyrazila k již houkajícímu parníku. Na loď došly lehce a svižným tempem, jak měly ve zvyku, ale sotva se jejich noha dotkla paluby, Irmina chlebodárkyně upadla do mdlob.,, Lékaře, lékaře..." Volala zoufale mladá žena, z davu vystoupil postarší pán v buřince, změřil omdlelé tep, zkontroloval zornice. ,,Asi jen nevolnost z nervozity." Konstatoval, za pomoci dalších cestujících přenesl pacientku na palubní lavičku, tam ještě nabila života, posadila se a chvíli se dívala na upřené zraky kolem sebe, opět na ní přišla slabost a ona se slovy. ,,Co se to se mnou stalo?" a za vystrašeného pohledu svého doprovodu opět upadla do bezvědomí, její duše opouštěla pomalu tento svět. 

Putovala na západ do hustých mlh, kde chvíli bloudila, pak se zastavila, shledala, že tu není žádná cesta, jež by někam vedla. Stála na místě a rozhlížela se kolem sebe.,,Co teď?" Ptala se sama sebe. ,,Kde to jsem? Je to nebe, peklo, očistec? Kam to vede? Dostanu se odtud?" Tu se počla mlha pomalu rozestupovat a před ní se objevil soudcovský stolec, místo pro žalobce i obhájce, zapisovatele, svědka, porotu a obžalovaného. ,,To je přece soudní síň?" Pomyslela si. ,,Ale koho budou soudit?" Rozhlížela se zmateně kolem sebe, tu zpozorovala dva muže v bílých kápích zaujímající místo žaloby a obhajoby, pak nakráčelo dvanáct osob taktéž v bílém usedající do místa pro porotu, po nich dva z nichž jeden si sedl k psacímu stolu a druhý uvedl udivenou na lavici obžalovaných, teprve nyní jí vše došlo, to ona je tu žalovanou, ona má být souzena a její zločin? Ten nejtěžší – život.

Z mlhy vystoupily ještě tři postavy, dva v bílém a jeden ve zlatém hávu, všichni povstali, zlatý muž mávl rukou, čímž dal pokyn k usedění, otevřel desky před sebou řka. ,,Sešli jsme se tu dnes, abychom projednali případ Alžběty Amalie Evženie Habsburské rozené Wittelsbachové, prosím žalobce, aby přednesl z čeho je obžalovaná viněna." Muž sedící po pravici soudcovského stolce povstal, uklonil se a začal svou řeč. ,,Vážený soude, sedí tu dnes před vámi žena..." Hřměl, hrozeje přitom prstem na souzenou. ,,...která měla v životě vše co si jen žena může přát, krásu, bystrý intelekt, muže padající jí k nohám a jak s tím vším naložila?" Žalobce vrhl po Alžbětě zlobný pohled. ,,Nevážila si těchto darů, chovala se marnivě, myslela jen na sebe, hrála si se svým okolím na kočku a myš, koho nemohla vlastnit, toho odvrhla!!!" Znovu ukázal prstem na obžalovanou. ,,Ano, taková byla tato žena, která tu dnes před námi sedí, zahleděná do sebe, majetnická, milující než sebe, ani ke svým dětem nikdy nenašla ten správný vztah, pro své sobectví neuměla být ani matkou..." Zprudka se  obrátil směrem k soudu stále ukazuje na obviněnou.,,...vše posuzovala povrchně, vše se muselo podřizovat její kráse a osobě, to bylo i její hodnocení všeho s čím se za života potkala, proto byla nestálá, ode všeho utíkající, ba dokonce od svých dětí a manžela, taková je tato ...nebo byla žena." Zavládlo ticho, jakoby všichni museli strávit žalobcovu plamennou řeč, ačkoli za ta staletí co tu tato jednání probíhají, na ni museli být všichni zvyklí, Alžbětě se rozklepala kolena, copak byla opravdu tak hrozná? Skutečně vedla tak špatný život? Žalobce jí vylíčil jako majetnického parazita, ona přece nebyla taková. Soudce ukázal nalevo na obhájce, aby i on přednesl svou řeč. ,,Vážený a ctěný soude, ..." Začal mírně. ,,...to co tu přednesl před chvílí můj kolega, jsou jistě závažná obvinění..." Zvýšil hlas, zdvihaje ukazováček. ,,...ale je to opravdu tak? Byla má klientka skutečně takovým ,,vampírem,, pro své okolí? Já říkám ne, toužila po volnosti, seberealizaci, chtěla být jen sama sebou, to jí drazí přítomní, Bohové dali do vínku, takovou ji stvořili a nyní jí proto máme odsuzovat? Má mandantka, pánové, rozhodně nepatřila k těm bezcitným z horních 10 000, uměla projevit i soucit k těm méně šťastným a ačkoli to odmítala dělat transparentně, jako jiní z její vrstvy, přece se těmto lidem tu a tam snažila pomoci..." Na moment se odmlčel, podíval se na Alžbětu, ta seděla na lavici zcela odevzdaně, obrátil se k soudci pokračuje. ,,...není ani pravda, že má klientka, Alžběta Habsburská milovala jenom sebe, dokázala projevit svůj cit jak k lidem tak ke zvířatům, proto vás vznešený soude žádám, aby byla na toto brána při vašem souzení zřetel." Obhájce se posadil, znovu se rozlehlo krátké ticho, po němž soudce pronesl. ,, Jak pravidla soudu  stanoví, nepředvolává svědky ani obhajoba ani obžaloba, neb ani jedné straně nepatří, zavolejte prvního svědka." Z mlhy se vynořila žena vrásčité tváře, kaštanových, prošedivělých vlasů a hnědých, unavených očí, dle držení těla aristokratka, z profilu v ní Alžběta poznala svou matku ani se na ní nepodívala, žena se usadila na lavici svědků, kde dostala první otázku. ,,Řekněte své jméno a vztah k žalované?" Teď se na svou dceru podívala, ale nebyla v tom žádná emoce, nic coby naznačovalo, že tu nyní proti sobě sedí matka a dcera. ,,Marie Ludovika Vilemína Wittelsbachová, matka obžalované." V její řeči zněla jistá aristokratická důstojnost, jakoby odmítala vzít na vědomí, že tento život pro ní skončil.