2. kapitola - Matka proti dceři

Ludovika nejevila žádné známky nervozity, začínala si zvykat na myšlenku, že  přišel čas kdy na lavici pro svědky posedí častěji, neboť již před rokem ji volali skrze její nejmladší dceru Žofii Šarlotu, pro které z dětí to bude příště, pomyslela si, šest jich ještě zbývá. Soudce ukázal na žalobce, který předstupuje před svědkyni se ujal slova. ,,Jste klidná. "Podivil se.

,,Nejsem tu poprvé a ani naposled." Odvětila Ludovika s jistým smutkem v hlase.

,,Povězte nám, jaká byla obžalovaná jako dítě." Vznesl žalobce útočně dotaz, Ludovika se zamyslela, bylo to tak dávno, ačkoli vždy byla toho mínění, že Sisi byla nezapomenutelné dítě, teď si nemohla na nic vzpomenout, ale zrak žalobce jí přeci jen k nějaké vzpomínce ponoukl. ,, Alžběta..." Počala nejistě s mírným zadrháváním. ,,...už jako dítě byla neklidná, původně jsme si s manželem mysleli, že se narodí chlapec, ale přišlo děvče..."

,,Ano, to je hezké, ale prenatální život žalované nás nezajímá..." Prohodil žalobce nervózně. ,,Řekněte nám, jaká byla jako dítě po porodu."  Ludovika se podívala na svou dceru, jakoby tam nacházela slova pro odpověď. ,,Když se narodila, mysleli jsme, že to bude dítě štěstěny, na Štědrý den, v neděli a v pusince dva zoubky..."

,,Bláhové pověry, drahá paní..." Přerušil jí.

,,Ale pane kolego...." Napomenul ho obhájce.

,,..na těch přece stojí kultura lidí."

,,Jistě, ale teď nic neřeší, pane kolego." Zavrčel žalobce, vraceje se k svědkyni. ,,Ano, to je všechno hezké paní Wittelsbachová, ale řekněte jaká byla Vaše dcera?" Jaká byla? Vše co Ludovika o Sisi věděla jí pověděli všichni ti předražení preceptoři a guvernantky, které léta platila, ona sama si nikdy neudělala obrázek o vlastní dceři ze své zkušenosti. ,,Co mi guvernantky říkaly..." Pravila pomalu a tiše. ,,...říkaly, že má v sobě sto rarachů, že jí bylo těžko uhlídat. Celý den by si hrála s dětmi služebnictva či z vesnice, k vážné práci ji nemohly přimět..."

,,Utíkala z výuky?" Zarýpal žalobce.

,,Ano..." Přikývla Ludovika.,,...učitelé jí často museli nahánět po zámeckém parku..."

,,Kde lezla po stromech s prostými dětmi, místo toho aby se učila. Zde vidíte vzácný soude, že obviněná nikdy neměla žádný smysl pro povinnost..."

,,A nebyla povinnost těch lidí, kteří byli za to placení to do mé mandantky nějak vpravit, vážený kolego..." Ozval se obhájce. ,,...myslím, že pod dostatečnou autoritou, by má klientka toho nepostrádala."

,,Kde nic není, ani smrt nebere, pane kolego..." Bránil se žalobce

,,Ale pánové,..." Okřikl je soudce. ,,...nejsme na trhu..." Pokynul žalobci, jenž se gestem omluvil pokračuje.,, Jak hodnotili učitelé její duševní schopnosti?"

,,Řekli, že je bystrá, ale roztěkaná, prý má umělecké sklony, pohybově velmi nadaná. Nebyl důvod proč by výuku neměla zvládnout..." Soukala svědkyně ze sebe.

,,...ale byl..." Prohlásil vzrušeně žalobce, vztahuje ruku k obviněné. ,,...lenost, nechuť k vážné práci..." Ztišil hlas.,,...jako celý život..." Znovu nabral na hlasitosti. ,,...a zase útěky před problémem." Nabral dech a křikl. ,,...tady je jasný důkaz."

,,Zavádějící..." Zvolal obhájce. ,,...u dětí se smysl pro povinnost musí pěstovat, je snad její chybou, že se tak nestalo,"

,,Snaha, kolego, snaha." Zasyčel žalobce.

,,Můj vážený kolega zapomíná, že každý člověk je jiný ne na každého platí stejné metody, má klientka je od založení velká individualistka, proto k ní měl být i takový přístup." Hřměl obhájce.

,,To jsou výmluvy, ..." Namítala druhá strana.,,...to vše je o přizpůsobení se a to Vaše klientka nejevila."

,,Pánové, pánové..." Klidnil jejich rozepři soudce. ,,...pokračujme ve výpovědi."  V prostoru zavládlo hluboké ticho, které Alžbětu znervózňovalo, žalobce hloubal, mna si bradu nad další otázkou. ,,Pane žalobce, máte další otázku?" Řekl soudce, žalobce kývl a položil dotaz. ,,Jak obžalovaná Habsburská vycházela se svými sourozenci?"

,,Moje děti se snášely výborně, kromě občasných dětských nešvárů nebyl mezi nimi problém, sama Alžběta je často zvala do Vídně nebo přijížděla do Possenhofenu."

,,A byla to skutečná láska nebo jen další únik?"

,,Nerozumím???"

,,Obžalovaná i přes všechny pozornosti od svého muže Františka Josefa Habsburského nebyla ve Vídni šťastná, všechny ty povinnosti ..." Poslední slovo zdůraznil, přičemž se podíval na Sisi.,,...spory s tchýní, nebylo tedy ono zvaní sourozenců nebo příjezdy do Bavorska spíš unik než láska."

,,Námitka." Prohlásil obhájce. ,, Pan kolega podsouvá názory."

,,Objasňuji pouze otázku."

,,Zamítá se." Zabručel soudce. ,,Prosím aby svědkyně zodpověděla dotaz."

,,Prosím, paní Wittelsbachová." Pobídl jí žalobce.

,,To bohužel nemohu posoudit, vždycky jsem se divila, ale nic jsem tomu nedávala žádný význam." Odpověděla Ludovika zamyšleně.

,,Ale to jste měla, to jste měla..."Řekl tiše žalobce.

,,Jak si třeba obžalovaná se sourozenci hrála?

,,Nevím, jako všichni." Špitla

,,Podle našeho spíš byla zavřená ve svém světě, svých myšlenkách, bloudila po okolí se svými sourozenci si hrála málo, tak jak velké pouto se mohlo v dětství vytvořit." Burácel žalobce,,...to je vše Vážený soude." Prohlásil žalobce.

,,Dobře..." Kývl muž ve zlatém. ,,...žádám obhajobu aby si vzala slovo." Muž zleva vstal, pomalým krokem se blížil k svědkyni, hypnotickým zrakem, Ludovika jen bez zájmu pozorovala jeho počínání, obhájce se zastavil střídavě se dívaje z matky na dceru, měli tolik společných rysů, konečně položil první dotaz. ,,Dle všech zpráv nebylo Vaše manželství šťastné, plnění manželských povinností bylo pro vás oba jen nezbytnou, nepříjemnou záležitostí."

,,Jen pro mě, můj manžel se vždy opil..."Zaštěkala Ludovika.

,,...aby to přetrpěl." Doplnil jí obhájce, dodávaje. ,,...takže vaše děti pro vás musely být jakousi připomínkou té nepříjemnosti."

,,Vždy jsem své děti milovala." Prohlásila žena.

,,Všechny?" Otázal se obhájce.

,,Ano všechny."

,,A všechny stejně?"

,,Samozřejmě." Pro další dotaz udělal obhájce mírnou pauzu, popošel od svědkyně a upřeně se jí podíval do očí. ,,Ale jsou tací, kteří tvrdí, že jste měla ráda jen vašeho mladšího syna Karla Theodora řečeného Gackel, co je na tom pravdy?"

,,Ne měla jsem ráda všechny děti..." Hájila se Ludovika. ,,Gackel byl veselý, přítulný, navíc se mi zdál trochu křehký...."

,,Takže jste mu věnovala více pozornosti  než ostatním." Skočil jí obhájce do řeči.

,,...ale všechny děti ho měli rádi..." Vykulila oči, natáhla ruku k Alžbětě volaje.,,...vždyť i ty jsi ho měla ráda, vzpomeň si..."

,,Svědkyně bude laskavě hovořit pouze s panem obhájcem." Napomenul jí soudce, ukazuje na muže v bílém, ten pokračoval ve své původní myšlence. ,,Měla jste ráda Karla Theodora a ostatní děti jste city brala zlehka, musely na Vaši pozornost vůči sobě upozornit i moje klientka, nikdy Vám to nevyčetla."

,,Prosím soud..." Ozval se žalobce. ,,...aby vzal laskavě na vědomí, že i obviněná tak jednala, svým prvním třem dětem věnovala taktéž málo pozornosti, jen ke čtvrtému Marii Valerii věnovala až náruživou péči."

,,Ano..." Mínil obhájce. ,,...jelikož si tuto praxi přinesla z domova."

,,O tom si můžeme popovídat později." Řekl žalobce nádechem škodolibosti, to přešel obhájce s jemným povzdechem, obraceje se k Ludovice. ,,...žaloba viní Vaši dceru z bezcitnosti, popsala byste jí taky tak?"

,,Námitka, obhajoba odpověď podsouvá..." Křikl žalobce.

,,Opakuji pouze to co řekl můj ctěný kolega." Prohlásil obhájce.

,,Zamítá se..." Zabručel soudce. ,,...svědkyně odpoví."

,,Sisi byla spíše přecitlivělá..." Pravila Ludovika s mírnou nostalgií. ,,...ohleduplná k chudším dětem, v Possenhofenu měla malou zoologickou zahradu, kde se sama starala o různá zvířata, většinou ty co našel manžel raněná v lese..."

,,Jak patetické." Poznamenal žalobce ironicky.

,,Pane kolego." Okřikl jej obhájce, vraceje se k svědkyni. ,,Takže soucit projevit uměla?"

,,To ano..." Přitakala Ludovika. ,,...dokonce tak, že vzala... to jí bylo asi sedm, mísu vdolků a šla s nimi mezi venkovské děti."

,,Tady máme důkaz o sociálním cítění mé mandantky." Zvolal obhájce.

,,Ukradená mísa vdolků není důkaz, pane kolego." Prohlásil jízlivě žalobce.

,,Ale starost o zraněnou zvěř, ano."

,,Všechny naše děti byly k tomu vedené." Pravila Ludovika. ,,Chtěli, tedy můj manžel chtěl, aby věděli, že na světě jsou i méně šťastní lidé a těm se musí podat pomocná ruka."

,,A jaký vztah měla s otcem?"

,,Pěkný, někdy jsem si myslela, že jsou jedno tělo a jedna duše ..." Zarazila se, její tvář zvážněla, z mysli jí vyvstala vzpomínka, kterou si jen nerada připouštěla. Ano Maxmilián Josef, ten věčný bonviván, muž k němuž nenašla nikdy vřelý vztah, proto jejich manželství bylo tak chladné a on si lásku, kterou nenašel u své ženy, nalézal u jiných, mohla se proto na něho zlobit? Asi měla, ale ničím by si nepomohla, raději se obrátila k dětem, ty občas poznaly hořkost jejího zklamání, mohlo tohle mít na Alžbětu vliv? ,,...Maxmilián..." Pravila po chvíli zaraženě. ,,...byl bohém, miloval volnost, já jsem mu v ní nebránila, věděla jsem, že kdybych zakročila, vše by se zhoršilo, když byl náhodou doma, zanedbávaly děti výuku, neboť s nimi pořádal různé výlety, vůbec mu nepřišlo divné, vejít do učebny, přerušit učitelův výklad a vydat se s dětmi někam do hor, do lesa, Sisi tomuto vlivu nejvíce podléhala, chtěla být jako on, byl pro ni velký vzor."

,,To asi nebyl Váš cíl?" Podotkl obhájce.

,,Ne,..." Odvětila Ludovika tiše. ,,...kdo by pak chtěl takovou nevěstu."

,,Ale nakonec se vdala a dobře." Řekl obhájce

,,Jistě, měla štěstí...poprvé..." Odvětila.

,,Řekněte nám něco o zásnubách?"

,,Moje starší sestra Žofie mi psala, že císař má nejvyšší čas na ženění a moje dcery jsou vhodnými kandidátkami. Pro Alžbětu to byla dobrá příležitost jak jí uvést do společnosti, neboť měla nejvyšší čas" Vzpomínala.

,,A psala sestra obě?" Podivil se muž

,,Ano obě, ženichovi jako byl František Josef se jedna nevěsta nepodsouvá, musí mít výběr ...má sestra sice sázela na jeho chladný rozum, neboť ten podle ní měl při výběru nové císařovny rozhodovat, ale u Františka Josefa převládl cit."

,,A přitom je to člověk, který na projevování emocí moc není." Uvažoval obhájce nahlas.

,,Taky nás to zarazilo..." Vypovídala Ludovika dál. ,,...ale museli jsme to všichni respektovat."

,,I matka Františka Josefa? Prý protestovala."

,,Žofie byla vcelku s výběrem srozuměna..."Prohlásila svědkyně. ,,..sice měla připomínky vůči jistým nedostatkům, hlavně co se týče vystupování, zdálo se jí příliš klackovité a vzdělání, ale jinak byla spokojena."

,,A co vy?"

,,Já co jsem mohla dělat, utěšila jsem Nené s tím, že se pro ní ženich ještě najde a chystat Alžbětě výbavu." Pravila matka rezignovaně.

,,Jak náročná role..." Řekl obhájce. ,,...zatím Vám děkuji." Ludovika vstala pomalu, provinile se dívajíc na svou dceru, ta se na ní jen pousmála, na víc se nezmohla, to už soudce volal dalšího svědka.