Cteniprodusi | 3. kapitola - Tchýně Žofie

Alžběta byla zmatená, v hlavě jí běhaly myšlenky sem a tam, nemohouce se usadit. Co se to děje? Proč její matka vypovídala tak jak vypovídala? Co všechno žalobce na ní vytáhne? Kde to skončí? Pohledem zavadila o porotu, dvanáct bíle oděných mužů sedících na svých místech bez jediné známky emoce. Jejich tváře byly nehybné, jako z kamene ani špetka impulsu. Jak má poznat co si těch dvanáct hlav myslí? Alžbětě se sevřelo hrdlo a rozbušilo se srdce, její bělostné ruce s dlouhými prsty se roztřásly, položila si do nich svou tvář, cítila přitom každou vrásku, kterou jí čas uštědřil, uvědomila si přitom, že všechny ty snahy zabránit stárnutí, byly marné, čas jí přece jen dostihl. Pryč byly doby, kdy muži obdivovali její svěží půvab, kdy za ní běhali, klečeli jí u nohou, bylo již dávno tomu, kdy se pyšnila svou pevnou, bělostnou pletí, jíž vévodily její velké, hnědé oči ladící s její kaštanovou hřívou, uvědomila si, že život, který vedla, nebyl o ničem, protože pilířem jejího pozemského bytí se stalo něco tak pomíjivého, jako je krása. Ano, krása, která jí sice otvírala mnohé dveře, ale zároveň křivila duši. Celý život byla posedlá po něčem, co je neudržitelné a nepodstatné, neboť krása těla je jako růže, rozvine se, zavoní, oko i srdce pohladí, aby pak po čase zvadla a uschla, ale krása duše, když se jí péče dostane, může být jako víno, které zraje a je s přibývajícím časem lepší a lepší.

Na soudcovo zavolání vešel do síně další svědek, podsaditá, středně vysoká žena, světle hnědých prošedivělých vlasů, modrých očí a pevného držení těla. Sisi se nemusela ani dívat, aby dle energických kroků poznala matku svého muže.

Na lavici svědků se žena usadila rázně, přísným zrakem pohlédla na žalovanou. ,,Tak si se dočkala..." pravily ty přísné oči. ,,...teď nastal čas zúčtování."

,,Řekněte nám své jméno a vztah k žalované." oslovil jí soudce.

,,Žofie Frederika Dorothea Vilemína Habsburská rozená Wittelsbachová, tchýně obžalované." odvětila svědkyně skoro vojenským tonem.

,,Paní Habsburská, povězte, jak jste reagovala na synův výběr nevěsty." Žalobce kladl první dotaz pomalu, neboť nevěděl, jak citlivé téma to může pro Žofii být. Ta však byla se synovou volbou již dávno smířena, nepravá volba ženy Františka Josefa bylo to nejmenší, co jí v životě trápilo. Mnohem více jí poznamenala smrt jejího mladšího syna Maxmiliána, který s bláhovými idejemi odešel do Mexika, aby tam za svůj sen zaplatil životem, po této tragédii přerovnala Žofie žebříček svých hodnot.

,,Nebyla jsem příliš nadšená..." prohlásila po chvíli. ,,... doufala jsem, že Franzi bude vybírat podle rozumu, leč zvítězilo srdce."

,,Znamená to, že jste protestovala?" položil muž v kapii další otázku.

,,Ne..." zavrtěla svědkyně hlavou. ,,...respektovala jsem jeho výběr, ač má představa byla trochu odlišná, rozhodnutí leželo zcela na něm."

,,Existují však prameny, které říkají, že jste synovi svatbu se žalovanou rozmlouvala?"  útočil prokurátor.

,,Proč bych to dělala?" bránila se Žofie. ,,František Josef si měl vybrat jednu z dcer mé sestry Ludoviky a tak se také stalo." tu se vzrušeně obrátila na Alžbětu zvolávajíc.,, To ty jsi o mě tak mluvila?" Sisi se skloněnou hlavou mlčela.

,,Svědkyně se uklidní." napomenul jí soudce, Žofie se omluvila pokračujíc ve výpovědi:

,,Helena se mi zdála být vhodnější pro roly císařovny, měla v sobě stálost a důstojnost tedy to coby panovníkova manželka měla mít."

,,A obžalovaná?"

,,Byla ještě dítě..." vzpomínala. ,,...roztomilé, hravé, ale také bezprostřední a roztěkané, pamatuji, že když vstoupila do místnosti, jako by tam zavál čerstvý vítr. Musela jsem uznat, že má v sobě určité kouzlo, které mého syna omámilo, vlastně jsem se mu nedivila, ačkoli jsem věděla, že cesta k důstojné rakouské císařovně s ní nebude lehká. Byla jsem odhodlaná jí pomoci v každém směru."

,,Jak se k tomu stavěla obžalovaná?" atakoval žalobce, ukazuje přitom na Sisi.

,,Zpočátku vše přijímala, dokonce byla otevřená veškerým mým radám a pokynům, ale později..." hlas jí náhle klesl, znovu se podívala na snachu, nechtělo se jí říct něco, čím by jí ublížila, ale nechtělo se jí ani lhát. Za tu dobu co dlela v Jiném Světě, měla čas vše přerovnat, až nyní měla tu možnost vidět vše z jiného úhlu.

,,A pak?" tlačil žalobce.

,,Začala si uvědomovat sama sebe, nabírat na sebevědomí, byla jsem sice proti, jelikož mi k tomu nepřipadala zralá, ale asi to byl vývoj, který se dal předpokládat, prostě Alžběta se pokoušela být paní domu." Odvětila Žofie zamyšleně, žalobce její odpověď překvapila, byl toho domnění, že právě u Sisiny tchýně získá co možná nejvíce negací a ona místo toho tu  vede řeč, jež skutky obžalované omlouvala, žalobce se pokusil výpověď zvrátit:

,,Trochu mě zarážíte, paní Habsburská." řekl žalobce pochvíli.,, Teď máte možnost zúčtování a vy tu mluvíte, jakoby jste obžalované odpustila."

,,Zažila jsem toho hodně a když jste v tomto světě tak dlouho jako já, připadá vám vše tak malicherné." pravila žena rozvážně.

,,Přesto, jsou prameny, které tvrdí, že jste spolu vedly věčné spory." atakoval žalobce.

,,Naše spory pramenily z generačních rozdílů..."

,, ...generačních rozdílů..." zvolal žalobce. ,,...co výchova dětí? Tam jste se často hádaly a nezaplatilo jedno z dětí, kvůli svéhlavosti obžalované životem?"

,,Ažběta si nevěděla rady s výchovou, jistě, ráda by to zkusila, ale nebyla k tomu stavěná a také tu byly její povinnosti císařovny." prohlásila.

,,Váš syn, jako otec s tím souhlasil?"

,,František Josef se moc o tyto věci nezajímal, měl starosti s říší, která se tou potácela v krizi,  byl svolný ke všemu, co jsem mu navrhla."

,,Jinými slovy s Vámi souhlasil."

,,Ano."

,,Jistě, mluvily pro Vás zkušenosti, které v té době obžalovaná neměla, přesto si na jaře roku 1857 prosadila svou a vzala obě své dcery tehdy dvouletou Žofii a roční Giselu do Uher..."žalobce se obrátil k žalované, hrozeje prstem křikl. ... přes Vaše protesty, neboť jste věděla jak je to nebezpečné, si tato osoba prosadila svou..." naklonil se k Žofii šeptaje. ,,...nenapadlo Vás, že to udělala jenom proto, aby Vás naštvala:"

,,To je zavádějící...pan kolega svědkyni podsouvá svůj názor ." ozval se obhájce.

,,Chci jen dokázat slavnému soudu, že obžalovaná jednala sobecky bez ohledu na důsledky, uvědomte si vážení, že obžalovaná svým chováním zavinila nepřímo smrt svého dítěte." bránil se žalobce.

,,Zamítá se..." prohlásil zlatý muž. ,,...pane žalobce, Vás žádám, abyste slevil ze svého temperamentu."

Prokurátor se soudci úklonou omluvil, mna si bradu, přemýšlel jak položit další dotaz tak, aby vyhověl soudcově přání. Nakonec se zhluboka nadechl řka: ,, Jak se chovala obžalovaná po oné tragické události v Uhrách?"

,,Alžběta byla deprimována výčitkami, nemohla si odpustit, že malá zemřela. Trvalo dlouho než se z toho dostala. Musela jsem se postarat o Giselu..."

,,Jak to vy?..." přerušil jí .,,...obžalovaná byla přece matka?"

,,Ano, ale její bolest..."

,,Bolest...vy jste jí přece taky měla, přesto jste se musela vy postarat o zbylou dceru."

,,Já už takovou bolest zažila, když mi zemřela dcera Marie Anna, věděla jsem, jak to může bolet."

,,Chcete tím říct, že jste s obžalovanou cítila?"

,,Samozřejmě, navíc za půl roku nám bylo oznámeno nové  těhotenství, takže přišly jiné starosti." odpověděla  Žofie nejistě.

,,Samozřejmě..." pokyvoval žalobce hlavou. ,,...to truchlení tedy netrvalo moc dlouho."

,,Cesty boží jsou nevyzpytatelné..." prohlásila Žofie. ,,...patrně nám chtěla nebesa vynahradit tu hroznou ztrátu."

,,Patrně..." kýval žalobce hlavou.

Žalobce chvíli přemýšlel, upřeně se dívaje na Žofii, ta začala pociťovat mírnou úzkost, nic takového již dlouho necítila, naposledy když jako mladé děvče přišla na císařský dvůr. Tenkrát měla trochu strach, když před ní předvedli toho podivného mladíka, císařova syna Františka Karla, nemohla tehdy uvěřit tomu, že s tímto mladým mužem, silně stiženým rodovým zatížením prožije zbytek života. Tehdy na podzim roku 1824 se rozhodla, že udělá všechno proto, aby byla šťastná, ačkoli cesta k tomu nebyla jednoduchá. Díky rodové zátěži jejího muže se jim nedostávalo potomků, které od ní celý dvůr očekával, neboť se vědělo, že nejstarší syn císařův, následník trůnu Ferdinand není schopen přivést pokračovatele rodu, naděje se tedy upírala k ní a jejímu muži. Pětkrát byla Žofie v naději a pětkrát o ní přišla, dvůr pomalu přestával doufat, že by se Rakouský arci dům dočkal následníka, až přišel ten horký srpnový den roku 1830, kdy po těžkých chvílích se Schönbrunnem  rozezněl dětský pláč, byl to chlapec zdravý a plný života.

,,Jaký  měla obžalovaná vztah ke svým dětem?" vyrušil žalobce její přemýšlení.

,,Zpočátku dobrý, když se narodila Žofinka chtěla se o ní starat, což pochopitelně nešlo, vedly jsme kvůli tomu i spory, ty se navršily i u druhé dcery Gizely, to vše ustalo po Žofinčině  smrti, jakoby přestala mít o děti zájem, když se s nimi setkala, nepřipadalo mi to jako když jde matka k svým dětem, ale jako když přišla nějaká vzdálenější teta." soukala ze sebe.

,,Děti jí nezajímaly?"

,,To bych neřekla, jen tam chyběla ta mateřská vřelost." dodala Žofie.

,,Nic hlubokého?"

,,Nic."

,,Tady vidíte, pánové..." zvolal žalobce. ,,...jak sobecky obžalovaná jednala. Jiná matka by se po takové tragédii upnula na zbylé děti, avšak Alžběta Habsburská? Aby se uchránila podobným emocionálním ranám, raději své city k dětem ztlumila, odvrátila se od nich, přenechala  je jiným." Zprudka se otočil na svědkyni řka: ,, Neměla jste někdy pocit, že obžalovaná Vám děti nechala ráda, aby se tak mohla věnovat vlastním zájmům?"

,,Tak daleko jsem nikdy nepřemýšlela..." pokrčila žena rameny.,,...byly tu povinnosti spojené s jejím postavením..."

,,Ty ale vykonávala obžalovaná sporadicky..." skočil jí žalobce do řeči.

,,Ano, bylo tu její křehké zdraví..." pravila svědkyně se sebezapřením.,,...lékaři mě často informovali o tom, že Alžběta má potíže se zažíváním a dýchacím ústrojím, také tu byly její časté bolesti hlavy..."

,,A tak co Váš syn se účastnil všech povinností, obžalovaná si vylepšovala zažívací potíže nesmyslnými dietami a utužovala zdraví svého dýchacího ústrojí kouřením..." kapijec se obrátil směrem k porotě pokračuje.,,...jak těžce musela být obžalovaná asi nemocná? Svědkyně je Vaše, pane kolego."

V síni zavládlo ticho, obhájce přemýšlel jak navázat na předchozí výpověď. Žofie i jeho překvapila svým postojem, holt dáváme-li do něčeho velkého očekávání, nedočkáváme se jej. Díval se na tu ženu odevzdanou veškerým jeho dotazům. Díval se do jejích modrých očí a už ani on nevěřil, že by to byla ta panovačná, zlá, zákeřná žena. Tato představa mu brala vítr z plachet. Musel si zachovat tvář, on přece má hájit zájmy Alžběty ne Žofie. Musí být útočný.

,,Žofie Habsburská..." spustil. ,,...kdysi mocná žena v Schönbrunnu..."

,,To bych neřekla... špitla Žofie.

,,Ne? A jak byste to řekla?" útočil. ,,Nedělala jste vy významná politická rozhodnutí? Vždyť Vám přece říkali "Jediný muž Hoffburgu,,?"

,,Ano,..."kývla žena.,, ...říkali mi tak, protože mě často můj tchán císař František I. volal a žádal mě o názor či o radu."

,,I sám kníže Metternich měl před Vámi respekt."

,,Krásný Klement..."povzdychla si Žofie. ,,...ano, měl respekt, ale myslíte si, že by tomu tak bylo, kdyby mu to sám císař nedoporučil?"

,,To nevím." pokrčil obhájce rameny.

,,Já jsem dobře věděla, kde je moje místo, byla jsem matka, manželka, do politiky jsem se vměšovala skutečně jen na požádání." hájila se

,,Ale mojí klientku jste od politiky držela dál?"

,,Alžběta ve skutečnosti neprojevila příliš velký zájem o politiku, byla jsem tomu i ráda. Znala jsem to prostřední, ze kterého pochází i o liberálních názorech jejího otce, jež ona sama převzala, byla jsem ráda, že se o to nezajímá. Pochopitelně jsem jí nebránila, aby projevila naplno svůj názor, ale ..." pousmála se při vzpomínce. ,,...byly tak dětské, naivní..."

,,Ale proti její angažovanosti v Rakousko-Uherském vyrovnání jste nic neměla?"

,,Neměla..." odvětila Žofie tiše.,,...Sisi měla vždy u Maďarů úspěch, všeobecně se vědělo o jejím vřelém naklonění k tomuto národu, tak kdo jiný by měl vést jednání..."

,,Na to Vám byla dobrá..."

,,Situace byla tristní, prohraná bitva u Hradce Králové, Maďaři volali po samostatnosti, Bismarck jim přislíbil pomoc, kdo jiný než Alžběta by měl být mluvčí Rakouska. Nebránila jsem tomu, proč? Pomohlo to celku."

,,Může mi můj vážený kolega prozradit, kam vede tento rozhovor?" ozval se žalobce.

,,Hned se to dozvíte, ctěný pane kolego..." odvětil obhájce sebejistě. ,,...tvrdil jste, že má klientka nebyla schopná se obětovat celku a hle, zde přítomná svědkyně toto vyvrací, ba co víc..."obrátil se na Žofii. ,,...jaké měla má mandantka sociální cítění, uměla je projevit?"

,,Víte nikdy jsme o tom nemluvili..." pravila svědkyně pomalu.,,...ale jsem si jistá, že musela mít, byla k tomu vychovávána, věděla jsem od ctihodných dam, že občas posílá potřebným balíčky nebo částky s penězi, trochu mi vadilo, že to dělá tajně a v noci..."

..Proč Vám to vadilo"

,,Připadalo mi to, jako kdyby se za to styděla."

,,Proč si to myslíte?"

,,No proč by jinak posílala své dvorní dámy v noci, aby nechávaly u určených dveří balíček s lístečkem, tohle naše dámy nedělají." Pravila svědkyně udiveně.

,,Vaše dámy, míníte tím dámy z aristokratických kruhů."

,,Ano, jistě." přikývla Žofie.

,,To není přece nic tak hrozného, že nechtěla být u své dobročinnosti viděna." Poznamenal obhájce.

,,Není..." souhlasila žena. ,,...ale když jsem to srovnala třeba s Pavlínou Metternichovou..."

,,A dcera knížete Metternicha, to je ten, co se Vám jeden čas dvořil...."

,,To sem nepatří..." křikl žalobce.

,,Jistě, omlouvám se." řekl obhájce kajícně. ,,prosím pokračujete paní Habsburská."

,,Tak mi to připadalo, že..." pokračovala Žofie nejistě. ,,...nestojí o uznání."

,,A měla?"

,,Lidé by měli vědět, jakou mají císařovnu." poznamenala

,,Reklama pro císařský dům..." pousmál se obhájce. ,,...asi všem vadilo, že se této hry odmítala moje klientka odmítala účastnit."

,,Všichni jsme to tak dělali." poznamenala Žofie .

,,A vy jste se to dověděla od Sofie Esterházy, že?"

,,Proč od ní?" podivila se svědkyně.

,,Protože ona byla jakýmsi kontrolním článkem, který jste začlenila do její kamarily." atakoval obhájce.

,,Proč bych to dělala?" zarazila se Žofie.

,,Abyste věděla, jakých prohřešků se moje klientka dopustila." doplnil obhájce otázku.

,,Na císařském dvoře?" kroutila hlavou. ,,Vy asi mladý muži neznáte poměry na dvoře mého syna, tam není něco jako donašeč potřeba. Když se dopustí někdo tak vysoce postavený, jako byla moje snacha nějakého faux pas, vždy se mi to dostalo k uchu, protože vždy se našel někdo, kdo mi to k němu donesl."

,,A co měla dělat Žofie Esterházyová ?"

,,Hraběnka Žofie Esterházy měla být rádcem a průvodcem habsburským španělským ceremoniálem, měla jí radit v situacích, ve kterých si Alžběta nevěděla rady." vysvětlila.     

,,Nedonášela?" rýpl si obhájce.

,, Samozřejmě, že mě občas informovala o císařovniných pokrocích."

,,Tak přeci."

,,Povídám, že mě hraběnka Esterházy informovala o Alžbětiných pokrocích." Zvolala Žofie, v jejím hlase poprvé zaznělo zoufalství, ano, obhájce jí nevěřil, nebo spíš dělal, že jí nevěří. Rozhodl se své roli dostát stůj co stůj. Byl to postoj trochu proti jeho svědomí, ale čas od času se obhájce musí k takovému postoji sklonit, v zájmu klienta a ač mu to bylo proti srsti  znovu zaútočil:

,,Opravdu Vás Žofie Esterházyová informovala pouze o pokrocích mé klientky?"

,,Ano..."pronesla svědkyně zmoženě.

,,A co prohřešky proti etiketě?"

,,Na to jsem si jí skutečně nenajala, uvědomte si, že císařský dvůr je plný takových hraběnek, které mě rádi informovaly o tom, když Alžběta udělala gesto či řekla slovo, které neodpovídalo dvorským normám, skutečně jsem jí na tohle najímat nemusela. Její úloha byla v poradenství, kdyby si Sisi nevěděla rady či se dostala do situace, ze které by nevěděla jak z ní důstojně ven, měla jí být v takových věcech nápomocna, myslím, že této úloze dostála."

,,Jak jste reagovala na prohřešky mé klientky?"

,,Pokud jsem se to dozvěděla od třetí osoby, zavolala jsem si Esterházyovou a sdělila jsem jí, kde má být své svěřenkyni více nápomocna." odpověděla Žofie klidně.

,,A co když Vám to řekla sama hraběnka?"

,,To bylo zřídka kdy jen když si nevěděla rady."

,,Dělala jste mé klientce výtky?"

,,Domlouvala jsem jí." řekla svědkyně .

,,Jak? Na veřejnosti?"

,,To nikdy..." ohradila se Žofie. ,,...uvědomte si, že císařská rodina si musí zachovat před veřejností dekorum a hádky by to jenom srážely. Nehledě na to, že Alžběta jako císařovna by ztrácela autoritě a já jsem z ní chtěla vychovat důstojnou panovnici a to by se s jistotou nestalo, kdybych jí peskovala před lidmi jako malou holku."

,,A jak jste tedy činila ta, jak říkáte domlouvání." dotíral obhájce.

,,Buď písemně, nebo mezi čtyřma očima, v soukromí."

,,Jak se to tedy dvořanstvo dozvědělo?"

,,Klíčové dírky v Schönbrunnu nebo Hoffburgu jsou stále obsazené." obhájce se té cynické Žofiině poznámce pousmál, bylo to poprvé za celý proces, kdy ho něco dovedlo rozveselit.

,,A Vám to nevadilo?"

,,Jistěže vadilo, ale co jsem mohla dělat. Musela jsem se smířit s tím, že podobný způsob chování je součástí tamějšího koloritu. Nejvíc mi to bylo na překážku při svatební noci, víte, ten pocit, že zatím co vy naplňujete manželství a někdo jiný čeká ve vedlejším pokoji až bude po všem, nebylo mi příjemně, styděla jsem se, jeden moment jsem si připadala jako prostitutka..."

,,Ale to samé přece musela absolvovat i moje mandantka?"

,,Měla."

,,Měla?"

,,Ano, můj syn je rozený rytíř a na mou snachu nenaléhal, manželství bylo konzumováno až třetí noc." prohlásila Žofie s jistou hrdostí, jakoby chtěla soudu říct,  jak si syna dobře vychovala. Obhájce udělal krok vzad, zkoumavě se na svědkyni podíval, přemýšleje nad další otázkou. Atmosféra v síni houstla, všichni nedočkavě čekali, jakou otázku obhájce položí.

,,Máte ještě nějaký dotaz na svědkyni?" naléhal soudce.

,,Jistě..." odvětil obhájce zmateně. ,,Dalším bodem otázek jsou děti, prý jste nad nimi převzala patronát, přes protesty mé mandantky?"

,,Alžběta rozhodně nikdy neoplývala mateřským pudem, nebyla stejně jako její otec předurčena k rodinnému životu." Hájila se Žofie.

,,Ale svou nejmladší dceru vychovala sama?" podivil se obhájce.

,,Ano,,," souhlasila svědkyně. ,,...to mě také trochu zarazilo, ale jen do té doby než jsem zjistila, že to je láska majetnická. To dítě trávilo svá dětská léta na cestách, nikdo a nic se ho nesmělo dotknout i její vlastní sourozenci k ní směli za bedlivého Alžbětina dozoru, jistě možná je můj úsudek přísný, ale tak jsem to viděla."

,,Mezi staršími dětmi a mou klientkou nebylo žádné pouto?" zeptal se obhájce zaraženě.

,,Děti svou matku ctily, to ano, ale Sisi..." Žofie se zastavila v řeči, chvíli přemýšlela než řekla. ,,...možná jsem jí měla dítě dát častěji do náruče, to prý pomáhá, měla jsem jí přinutit být matkou, v tomto jsem zřejmě zklamala."  

,,Ale vždyť přece Rudolfa vymanila z vojenské výchovy?"

,,Rudolf byl křehké dítě, trochu jsme si dělali starosti, jaký z něho vyroste císař. Samozřejmě, že jsem souhlasila s vojenskou výchovou, prošel jí jeho otec, děd a další členové rodiny..."

,,A vy jste nevěděla jak drastické metody jeho vychovatel Gondrecourt používá?" utočil obhájce.

,, Ze zpráv, které jsem od generálmajora dostala ne, věděla jsem, že vojenský výcvik není procházka růžovým sadem, ale takto jsem si to ani já nepředstavovala."

,,Má klientka podala svému muži písemný protest, jak jste na to reagovala vy?"

,,Zpočátku se mi nelíbil, byla jsem proti tomu. Císař by neměl být tlačen do kouta, nikým ani vlastní ženou, jenomže Alžběta odjela do Bavorska a odmítala se vrátit do té doby, dokud můj syn neudělá, oč jej žádala. Sice se mi to nelíbilo, ale svolila jsem k tomu, ano i já jsem sezdala, že výchova generálmajora Gondrecourta  nese pro Rudolfa katastrofální důsledky."

,,Jak byste vy, s odstupem času hodnotila Váš vztah se zde přítomnou Alžbětou Habsburskou?"

Poslední obhájcův dotaz Žofii zarazil, jaký byl mezi nimi vztah, Alžběta se k ní chovala dobře, ctila jí jako druhou matku, nikdy nedala najevo, že je jí protivná, vždy poděkovala za každý projev pozornosti, ano v každém vztahu to někdy zaskřípe, ale to je snad všude, leč že by k ní chovala takovou zášť a nebo doopravdy nechovala? Jak má nyní odpovědět, celý život žila v domnění, že je vše v pořádku.

,,Tak jaký byl váš vztah?" ponoukal ji obhájce.

,,Alžběta se ke mně chovala vždy slušně..." soukala pomalu ze sebe. ,,...za každou pomoc i radu mi byla vděčná, když zemřel můj syn Maxmilián, byla to ona, která mě utěšovala a když jsem byla já povolána do těchto míst, držela mě za ruku, náš vztah bych hodnotila jako dobrý."

,,Děkuji." zvolal obhájce. ,,již nemám dalších otázek.

,,Svědkyně může odejít..."vece soudce obřadně, bouchaje kladívkem do stolu pokračoval. ,,...vyhlašuji přestávku."

Po těchto slovech se soudcovský stolec zakryl mlhou, stejně tak obhájce se žalobcem, Alžběta zůstala sedět na svém místě obklopena mlhovými stěnami.