Cteniprodusi | Z deníku čarodějky

Měsíc vysoko na nebi vše sleduje svým jasným okem, vatru olizuje mocný plamen, který ozařuje celý palouk, to světlo tě pohlcuje, přijímáš teplo, které z něho sálá. Bubny se rozvíří, jejich rytmus prostupuje tvým tělem, cítíš to každým pórem, necháváš se tím unést, pokládáš svou bosou nohu do trávy, přitom si uvědomuješ tu sounáležitost mezi tebou a zemí, vykročíš, točíš se dokola dle úderů bubnů omámena stoupajícími energiemi, vzýváš své Bohy, jež přicházejí, aby se zúčastnili tvého reje.

Síly se v prostoru mísí a nabírají na intenzitě, poddáváš se tomu, necháváš to sebou prostoupit, spojit se s tvým duchem, pociťuješ slast, moc, jíž podléháš. Čím jsou údery rychlejší, tím vibrace sílí a ty máš pocit vzletu, odpoutáváš se od věcí pozemských, svou mysl směřuješ k nebesům, cítíš se lehčí a lehčí. Údery bubnů ustávají, vše se zpomalí a tichne. Slyšíš jen šum větru, který tančí mezi stromy stejně jako ty před chvílí, stojíš před vatrou misku s obětinou u sebe, zavíráš oči, vnímáš jen své vnitřní já. Představuješ si, že tvá mysl je rozbouřené moře, kde jedna vlna o druhou naráží o útesy, tříští se o chladné kameny, řve bolestí od nárazů, pokoušíš se ho zklidnit, lomoz utichá, vlny se zmenšují až je hladina jako zrcadlo, z moře se stane jezero, hluboké, temné jako tvá mysl. Vody je stále méně a ty stojíš před rybníkem, hladina se ani nehne, vody stále ubývá, až je u tvých nohou louže, otvíráš oči, soustředíš svou mysl na element, jenž chceš v tuto noc uctít. Myslíš na něho tak urputně, až pocítíš to, že stojí vedle tebe. Bereš ošatku s obětinou, soustředěně jí zdviháš k nebi, přistupuješ k ohni a její obsah doň hodíš, vracíš se na místo s pokorou a úctou, upnutou myslí na uctívanou sílu. Znovu se rozvíří bubny, ty se necháš jimi opět omámit, krok dopředu, otočka, ten rytmus cloumá tvým tělem, tráva pod tvýma nohama je tak měkká a její konečky ti příjemně olizují chodidla, druhý krok otočka, dostáváš se do víru tance, každý tvůj pohyb je tak lehký, jakoby tě někdo vedl a ty tančíš, nevnímáš temnou noc kolem tebe ani hvězdy obklopující měsíc, jenž vše sleduje z nebeské klenby, všechny síly tančí s tebou cítíš je, uvědomuješ si jejich přítomnost, napětí v prostoru stoupá a ty tomu podléháš, necháváš to sebou proudit, jsi připravena udělat něco velkého, zastavíš se zvuk tlukotu bubnů ustal, stojíš před hořící hranicí, směřuješ svou mysl na to, co chceš změnit, v představách ti běží obraz, jakou cestou by změna měla jít, vizualizace nabírá na energii, čím usilovněji svého ducha se upínáš k tomu co v tento čas ovlivnit. Z úst se ti začínají linout slova, která celou sílu úmyslu podpoří, upřeně se podíváš ke hvězdám s rukama vzhůru, paže klesají, dáváš dlaně k sobě, pnutí je stále vyšší a vyšší, hlas se zesiluje stále víc a víc, do tvých rukou se soustředí energie, cítíš ten tlak je větší a větší, pomalu dáváš ruce od sebe, ale síla, jež do nich proudí, neustává, napětí je nakonec tak silné, že celou tu sílu vypustíš. Ta náhlá úleva, chceš se znovu vznášet, slyšíš bubny, které se znovu rozezněly a tak tančíš a tančíš. Nakonec všechny síly, které tu byly s tebou celou tu dobu, zklidníš, Bohům poděkuješ a propustíš je. Oheň dohořívá, je čas jít spát jsi příjemně unavená, v hlavě ti běhají myšlenky sem a tam, jsi sice umdlelá, ale přesto máš pocit, že dokážeš vše.

Je čas vrátit se do běžného života, být matkou, ženou, ale v tobě stále je ta blaženost s právě prožitých okamžiků.