Cteniprodusi | Bohové umějí být i krutí - kapitola 1. - Co dál?

Nikdy by si paní profesorka Luisa Scheinerová nepomyslela, že bude někdy sama. Celý život jí obklopovali lidé, na gymnáziu žáci a kolegové ze sboru, doma děti a manžel. Když je člověk mladý a plný sil, málokdy si uvědomí, že to jednou skončí. Manžel zemře, dcery se vdají a odstěhují z domova a nakonec poslední rána, odchod do důchodu. Byl to divný pocit ten první den v penzi, to ráno vstala jako obvykle, umyla se, oblékla, nasnídala přesně tak jako celá léta. Ve čtvrt na osm vyšla z domu, teprve před vraty si uvědomila, že nemá kam jít, ve škole jí už nikdo nečeká, nikdo jí tam nepostrádá. Stála před svým plotem se svazkem klíčů, rozmýšlejíc se, co dál?

Celé dopoledne bloumala po ulicích s hlavou plnou neposedných myšlenek, nakonec jí chůze po městě unavila, zakotvila v jedné z těch malých kavárniček na náměstí, tam nad šálkem čaje a šunkovým sendvičem pokračovala v meditaci nad nastalou situací.

,,Nazdar, Luiso!" ozvalo se na ní, zdvihla oči, před nimiž se usmívala kulatá tvář její přítelkyně a někdejší kolegyně Agnes Ruppertové.,,Copak tu děláš?" zaštěbetala, přisedávajíc si k ní.

,,Tak sedím, přemýšlím." řekla tiše Luisa.

,,Nad čím?" podivila se Agnes. ,, Něco v práci?"

,,Ne." zavrtěla hlavou. ,,Ačkoli, jsem v penzi."

No konečně," zahalasila Ruppertová. ,, jsi se dočkala."

,,Představ si," rozpovídala se Scheinerová s hořkým úsměvem. ,,ani jsem si to ráno neuvědomila, vstala jsem bezděky, normálně šla do školy. Celý život se na tento okamžik těším a když přijde, nevím si rady."

,,To jde o zvyk." chlácholila jí Agnes. ,, To si chce najít nějakou činnost, podívej, já taky nevěděla co ze sebou, když jsem se ocitla v penzi a dnes? Ve všední dny dopoledne jsem buď v knihovně nebo v putchwork clubu, v pátek odpoledne mi mladý přivezou vnoučata a když je v neděli odpoledne vrátím, jdu tady do kulturního centra na tanečky, jsou tam bezva dědci, sice vypadají, jako kdyby to s nima mělo každou chvíli praštit, ale je s nima aspoň legrace."

,,A to tě baví?" otázala se Luisa udiveně.

,,Nebaví..." pokrčila Agnes rameny. ,,...ale je to lepší, než abych seděla mezi čtyřma stěnama a nevěděla do čeho píchnout."

,,Asi máš pravdu." přikývla Luisa. ,, Musím se s tím nějak poprat."

,,No vidíš..."usmála se Agnes. ,,...můžeš teď dělat, co chceš, třeba jet za holkama, co vlastně dělají?"

,,Lisi bydlí ve Frankfurtu, učí na základní škole dějepis a němčinu a Mili, ta je v Berlíně jako dětská lékařka." odvětila Luisa zamyšleně.

,,A kdy pak si je naposledy viděla?" utočila Agnes, Scheinerová tápala pamětí, nemohla si vzpomenout. Obě děvčata jsou daleko, zaměstnány, zavolají jednou za tři měsíce, děti přivezou jednou dvakrát do roka, vzdálily se jí. Už to nejsou ty malé copaté holčičky, co jí vítaly vždy, když se vrátila z práce. Jsou to dospělé ženy, zaměstnané matky co si na tu svou sotva vzpomenou.

,,Loni na vánoce," soukala Luisa nejistě ze sebe. ,,to tu byly s dětmi, pak jely někam na hory."

,,Tak vidíš..." zapištěla Agnes. ,,...tak jim zavolej a rozjeď se tam."

,,To nejde." odporovala Luisa.

,,Proč by to nešlo?" zahromovala Agnes.

,,Jsou obě zaměstnané a děti chodí do školy." přidala Luisa na odporu.

,,No a ?" začepýřila se Agnes. ,,Budou rádi, že přijedeš a postaráš se jim o domácnost a o děti, jsi přece bývalá pedagožka."

,,No právě, bývalá." povzdechla si Luisa.

Celé odpoledne se snažila vyhýbat domovu, nechtělo se jí vracet do prázdného domu, vybaveným starým nábytkem, bílou fasádou a zeleným plotem, přesně tak jak to nastavil její Wili. Věděla, že když se vrátí, padne na ní opět pocit bezmoci.

Domů dorazila až na večer, všude se rozléhalo ticho, jen z obývacího pokoje se ozýval tikot sloupový hodin. Po jednoduchém, dřevěném schodišti vyšla do své ložnice, převlékla se, sešla do kuchyně, kde si připravila míchaná vajíčka a chléb s máslem. Když byla dojedla, nádobí umyla, sedla si v manželově pracovně do jeho oblíbeného červeného ušáku, rozhlížela se po místnosti plné knih, s dubovým psacím stolem a stojací lampou u ušáku. Vstala, chvíli zrakem bloudila po knihách, pak si jednu z nich vybrala, otevřela, bez zájmu přečetla pár řádků a opět zavřela a vrátila zpět do poličky. Vyšla na chodbu přímo do své ložnice, kde z kabelky vyndala svůj telefon, rozpačitě jej nějakou dobu žmoulala v ruce, pak vytočila číslo.

,,Riesnerová." ozvalo se z aparátu.

,,Ahoj Lisi, tady máma, jak se máš?"

,,Nazdar mami, potřebuješ něco?" zaznělo otráveně z druhé strany.

,,Ale nic, " odpověděla matka. ,,chtěla jsem tě jen slyšet."

,, To je hezký, ale já mám moc práce." snažila se dcera rychle ukončit nevítaný rozhovor.

,,Napadlo mě, že bych k vám mohla přijet." vychrlila Luisa ze sebe.

,,Teď?" zakvílela Lisi.,, Teď nemáme na tebe čas, já s Andreasem jsme v práci a Gisela s Hansem jsou ve škole."

,,No právě..." přidala Luisa na naléhání.,,... postarala bych se ti o domácnost a odpoledne o děti, ty budeš mít alespoň čas na přípravu."

,,Já nevím, co tvoje práce?" snažila se dcera z matčiny nabídky vykejklovat.

,,Ta už není." odvětila se vzdychotem.

,,Jak není?" podivila se Lisi. ,,Tebe vyhodili?"

,,Ne, jsem v důchodu." Lisi se na chvíli v telefonu odmlčela, Luisa slyšela jen její vzdychání.

,,A na jak dlouho bys přijela." zeptala se dcera na konec.

,,Tak na dva týdny." odpověděla Luisa s námahou, neboť jí byl již rozhovor také nepříjemný, Lisi jí dávala jasně najevo, že o její přítomnost nestojí.

,,A kdy tě máme čekat?"  Luisa si v ten moment nepřipadala, že mluví se svou dcerou, ale s cizí osobou, která dostala oznámení o náhlé inspekci, pravdou je, že Luisa nikdy nešetřila kritikou, co se týče vybavení domácnosti svých dcer, dle jejího starosvětského vkusu jí připadaly obě domácnosti příliš dekadentní.

,,Tak příští týden, řekněme v pátek." lezla Luise neochotně slova z úst.

,,Tedy fajn." zazněla ztěžka dceřina odpověď.

Luisa neměla dobrý pocit z rozhovoru, nerada se někam vnucovala, tížilo jí, že se k dceři musela takovým způsobem vtlačit, vytočila ještě jedno číslo:

,,Ruppertová." zaznělo jasně.

,,Ahoj Agnes."

,,Stalo se něco." Vyhrkla přítelkyně starostlivě.

,,Ne, jen jsem se tě chtěla zeptat, jestli bych nemohla jít s tebou v neděli na ty tanečky?"

,,Proč bys nemohla?" prohlásila Agnes zvesela.

,,Mám ti zavolat?" zeptala se Luisa nejistě.

,,Ne, sejdeme se v neděli ve čtyři u dolní kavárny." navrhla energicky Agnes.

,,Dobře." přitakala Luisa.

Nedělní odpoledne na malých městech jsou tak poklidná, nikdo nikam nespěchá, všichni se připravují na nastávající pracovní týden. Luisa si užívala toho líného tempa, vlekoucího se kolem ní. Agnes nepatřila k nejpřesnějším, ač to u ní bylo co matematikářky pozoruhodné, anžto u těch je přesnost předpokládanou vlastností, ale měla také ráda dění kolem sebe a s velikou chutí si o něm na potkání rozprávěla, to byl také ten důvod proč se jí na škole nedařilo zahájit hodiny v čas a proč nesla mezi žactvem a kolegy přezdívku ,,Hlásná trouba,,. Také dnes přišla o dvacet minut později, ztěžka dýchajíc, mávla na pozdrav rukou, kterou pak ukázala směrem ke kulturnímu centru.

Prostorný taneční sál, do něhož obě ženy vešly, byl naplněn seniory rozsezenými kolem velkých, kulatých stolů, mezi nimiž cupitaly mladé dívenky v krajkových zástěrkách, roznášejíce pití. Agnes s Luisou se usadily do rohu, ke zcela volnému stolu, kde měly celý sál jako na dlani.

Luisa chvílemi pochybovala, byly-li tanečky dobrým nápadem, připadala si jako v čekárně u lékaře, protože kolemsedící hovořili pouze o tom, kde je louplo, kolik měli tlak u doktora, nebo komu byli na pohřbu. Luise se rozprostřel obraz její budoucnosti.

,,Tak se na něho podívej..." řekla náhle Agnes, ukazujíc přes sál.,,...on si nedá pokoj."

,,Kdo?" nechápala Luisa.

,,Inženýr Schwarzbach, náš předseda." smála se Agnes.

,,Jaký předseda?" divila se Luisa.

,,Našeho spolku ,,Zelené stáři,," poznamenala Agnes. ,,Tanečky jsou jejich akce, taky chodíme na výlety, pořádáme semináře..."

Luisa svou přítelkyni sotva poslouchala, celou dobu co jí Agnes vyjmenovávala aktivity spolku, se dívala na vysokého pána v tvídovém saku, s motýlkem pod krkem, kterému nová tvář neunikla pozornosti, s milým úsměvem k ní zamířil, zdvořile se uklonil řka:

,,Rád Vás tady opět vidím, paní Ruppertová, koukám, že jste sebou přivedla nováčka."

,,Ano..." sklopila Agnes cudně oči.,,...toto je má přítelkyně a kolegyně paní profesorka Luisa Scheinerová."

,,Oh, těší mě..." zaševelil pan inženýr, bera Luisinu ruku k políbení. ,, doufám, že Vás zde uvidím častěji, jsem inženýr Rolf Schwarzbach, předseda spolku a budete-li milostivá paní cokoli potřebovat, neváhejte se na mě obrátit." Po těch slovech se otočil a odkráčel zahájit taneční odpoledne.

,,Obšourník." pronesla Agnes, sledujíc spolu návštěvníky, kteří počali pomalu naplňovat taneční parket. ,,Dělá oči na každou sukni, co se kolem něho mihne..." tu se náhle rozesmála.,,...minulý týden se dvořil paní Raabové, vdově po jednom neurochirurgovi. Taky pěkná koketa, upustila naschvál kapesníček a když se pan inženýr pro něho galantně shýbl, chytil ho hexenšus a bylo po námluvách, Raabová si pak začala s jedním bývalým poštmistrem a před měsícem jsme zase byli na výletě na horách, Schwarzbach tam dělal chlapíka před paní doktorkou Schwimmerovou, přeskakoval před ní potok a vymkl si přitom kotník, zbytek výletu profňukal jak malej Heinel."

Slova Luisiny přítelkyně prolétala kolem Scheinerové, aniž by je zachytila, byla zaujata křepčením na parketu. Většina z tančících se do sálu sotva dobelhala, ale jen co spustil orchestr, jakoby všechny neduhy, jež jim uštědřilo stáří, opadly a oni byli opět mladí, alespoň na okamžik, soudě dle kreací, které při tanci předváděli. Luisa si uvědomila, že je na čase, aby i ona našla nějakou aktivitu, celý dosavadní život se točil kolem práce, vlastně ani nic jiného neznala, zvlášť po smrti muže. Ale tato etapa je pryč a ona nyní začíná novou, bude lepší? To nevěděla, přála by si to, leč přání člověka je jedna věc, vůle bohů druhá. Člověk se mnohdy snaží, ale když tomu ti nahoře nejsou nakloněni, co nadělá, bohové umějí být i krutí, pomyslela si. Byla do svých myšlenek tak zabrána, že si ani nevšimla Agnes, která se připojila k tanečnímu reji, rozhlédla se po okolních poloprázdných stolech, zbylo u nich jen pár lidí, kteří buď tleskali či se snažili o konverzaci, což při hlučné hudbě působilo komicky, protože zatím co jedni se pokoušeli něco říct, druzí ve snaze zachytit jejich slova se s vystrčeným uchem a prapodivnou grimasou k nim nakláněli. Seděli tu však i tací, kteří tiše sledovali neumělé pohyby křepčících. Jeden takový zaujímal místo u vedlejšího stolu, postarší podsaditý pán v modrém obleku, jenž přes své kulaté brýle bedlivě pozoroval to podivuhodné baletění před sebou, Luise se zdálo, že každý pohyb tančících v hlavě rozebírá. Všiml si jí, s úsměvem v růžovém obličeji jí mírným pohybem hlavy pozdravil, opětovala mu gesto, poté se pohledem vrátila k tanečníkům. Myslela si, že tím je celá věc vyřízena, mýlila se, pán připadající jí zdánlivě plachý se přeci jenom osmělil a přistoupil k ní.

,,Mohu si k Vám přisednout, milostivá paní?" oslovil jí váhavě, když se na něho Luisa podívala, všimla si, že se červená jako zamilovaný studentík, pohybem ruky svolila.,, Jsem magistr Eduard Braun, emeritní kurátor zdejšího musea."

,,Těší mě..." pousmála se. ,,...Luisa Scheinerová, bývalá profesorka na zdejším gymnáziu."

,,Mohu se zeptat co jste učila?" odvážil se Braun položit další dotaz.

,,Dějepis a Společenské vědy." Odvětila hrdě.

,,Oh, tak vy také ráda historii." zaplesal Braun nesměle.

,,Dalo by se tak říct... culila se Luisa.,,...učila jsem jej skoro pětačtyřicet let, vždycky jsme se snažila dát žákům nové poznatky a nyní je to vše pryč." Luisu opět přepadla mírná nostalgie, připomněla, že již nemá komu předávat své vědomosti, pro koho shánět nové údaje. Musela se držet, aby se jí nevlily slzy do očí.

,,To je hezké..." řekl Braun polohlasně.,,...a nyní jste tedy v penzi?"

,,Ano..." kývla Luisa. ,,...týden."

,,A co hodláte dělat?"

,,Nevím." pokrčila rameny. ,,Příští pátek jedu k dceři a tam budu mít snad čas se rozmyslet."

,, Jistě... přitakal Braun. ,,...a o členství v našem spolku jste neuvažovala?"

,, Už mi to bylo nabídnuto..." odvětila po delším váhání. ,,..ale opravdu si to musím rozmyslet."

,,Samozřejmě..." pronesl Braun omluvně. ,,...a mohl bych Vás ještě před odjezdem vidět?"

Luisu tato otázka zarazila, už dlouho se jí žádný muž nedvořil, odvykla takové náklonosti mužů, ale Braun jí nebyl nesympatický, byl jiný než předseda spolku Schwarzbach a možná navázání nové známosti, byť platonické není od věci, kývla. Pan magistr jí nenápadně podstrčil jednu ze svých vizitek, uklonil se a odešel, neboť jeho společníci se začali vracet z parketu, stejně jako Agnes.

,,Co tu chtěl Eduard." Zeptala se, jen co dosedla. 

,,Nic..." špitla Luisa. ,,...ty ho znáš?"

,,Jistě, ještě za studií, ale nikdy jsem si s ním neměla o čem povídat." prohlásila energická Agnes.

,,Myslím, že s ním mohu mluvit o mnohém." Namítala Luisa, pohrávajíc si s podstrčenou navštívenkou. Agnes se jen pousmála, dobře znala laciné triky těchto starých pánů, kteří nechtíce se na konci života cítit opuštěni, hledají k sobě spřízněnou duši. Ani Luise nebyla myšlenka na mužského přítele cizí, často uvažovala o tom, jaké by to bylo, kdyby měla vedle sebe zase muže, ale z piety ke svému Wilhelmovi tyto myšlenky vždy zavrhla. Měla při těchto představách výčitky, jakoby zahazovala těch 30 let manželství.

Ten večer Luisa došla domů zadumanější než první den důchodu. Ještě si na chvíli sedla do kuchyně a o všem popřemýšlela, z úvah jí vyrušilo vyzvánění telefonu, podívala se na displej, číslo bylo neznámé, přijala hovor:

,,No prosím." Zabručela.

,,Dobrý večer, milostivá paní..." ozval se nesmělý mužský hlas. ,, ...zde magistr Eduard Braun, nezlobte se, že volám v tak pozdní hodinu, milostivá paní."

,,Copak jste potřeboval?" snažila se Luisa hovor uspíšit.

,,Víte, toto číslo mi dala Agnes..." soukal ze sebe.

,,To nevadí."

,,Mě jen napadlo, že bych Vás mohl pozvat na víno."

Ač slova pronášel ve značné nejistotě, Luisa musela uznat jeho odvahu, která ho k takovému kroku vedla, vlastně jí připadal v jistém smyslu roztomilý, přesto řekla:

,,Pane magistře, na to je už opravdu trochu pozdě."

,,Ne, já nemyslel na dnešek, milostivá paní. Měl jsem na mysli průběh příštího týdne." dodal na vysvětlenou.

,,Ale já příští týden odjíždím za dcerou." poznamenala důrazně.

,,Ano, vím, v pátek. Přesto bych Vám byl zavázán, milostivá paní, kdybych Vás mohl ještě spatřit, zdálo se mi, že si  s Vámi budu mít o čem povídat." Přemlouval jí.

,,A kde?" povolila

,,Znáte tu vinárnu vedle divadla?"

,,Jistě."

,,Co kdybychom se tam sešli v úterý, řekněme ve dvě." navrhl.

,,Tak dobře." souhlasila.

,,Budu se těšit, milostivá paní." zaševelil.

Luisa seděla zaraženě na kuchyňské lavici, třímajíc v ruce telefon, ze kterého právě utichl hlas pana Brauna. Ocitla se na rozpacích, podobnou situaci zažila naposledy před lety, kdy se o ní pokoušel její manžel. Tehdy jako malé děvče po škole tomu ráda podlehla, ale dnes? Je z ní zralá žena, čeká se od ní umírněné jednání, ale znamená to, že by měla zůstat sama? Co je vůbec hodno člověka, kterému se ve společnosti říká senior? Znamená to život poustevníka? Co vlastně společnost od starých lidí čeká, že budou sedět někde tiše v koutě a pronášet na požádání moudra? Takový život Luisa určitě nechtěla, rozhodně se necítila být na odpis, chtěla být ještě někomu prospěšná, a když ji osud položí do cesty spřízněnou duši... . Co by tomu asi řekli její dcery, kdyby jim oznámila, že si našla přítele? Pomyslela si. Vyčítali by jí?Ale ona má právo na trochu toho štěstí při podzimu života.

I když měla Luisa těžké svědomí, nemohla porušit svou další a největší zásadu o dodržení daného slova. Vinárna, do níž jí Braun pozval, byla pro někoho takového, jako ona opravdovým rájem pro oko. Zlacené, různě se kroutící ornamenty na stropě a na zdech, jako by před zraky návštěvníka tančily kolem typicky rokokových mušliček, vévodící tomuto zdobení, mezi touto nástěnnou nádherou se jako krůpěje rosy třepetaly skleněné přívěsky lampiček a lustru. Červený koberec ladil se stejně barevným čalouněním židlí rozestavěných kolem kulatých stolů, jejichž umělecky tvarované nohy, jakoby se každou chvíli chtěly roztančit v rytmu menuetu, který zněl jemně z amplionů šikovně schovanými za květinami, rozmístěných v rozích. Mezi hosty se ladně pohybovali číšníci v bílých parukách, krajkových halenách, krátkých kalhotách s bílými punčochami, kteří před každým stolem s hosty udělali pukrle na uvítanou, Luisa pochopila, proč se tomu tady říká ,,U Mozarta,, . Připadala si tu jako v krásném snu, rychle vyhledala Brauna, seděl opět v rohu s trpělivostí sobě vlastní jí očekávaje. Spěšně k němu zamířila, Braun uviděv jí, povstal, pomohl jí z kabátu a přistrčil židli, zdvihnutím ruky přivolal obsluhu, aby u ní objednal džbánek červeného vína a sýrovou mísu.

,,Jsem rád, že jste přijala mé pozvání." rozplýval se.

,,Tohle jsem nikdy neudělala, mám trochu výčitky." odvětila.

,,Proč?" podivil se.

,,Nikdy jsem nebyla sama s cizím mužem."

Braun se pousmál, nabodávaje na vidličku kousek sýru, který si s gustem vložil do úst a labužnicky přemílal ze strany na stranu. Luisa pozorovala jeho počínání, s jakým požitkem žvýkal, pak pozdvihl číši a s chutí si zavdal doušek, pravý protiklad jeho decentního chování, vzpomněla si na pořekadlo, že láska prochází žaludkem, kterak je lživé, neboť právě způsob stolování Vám může Váš protějšek zprotivit, avšak pomněla na slova profesora Edelweisse, který na gymnáziu učil latinu, jenž vždy když Luisa poukazovala na něčí chyby, jí oponoval větou:

,,I Bohové drahá kolegyně mají své chyby, tak proč by lidé, jsouce jejich odrazem měli být jiní."

Ano, nejsme dokonalí a chceme-li navazovat přátelství z druhými, měli bychom odpouštět drobné prohřešky, kterých se dopouštějí. Ba ani její Wili nebyl vzor dokonalého gentlemana, hlavně při stolování, při němž mírně pomlaskával a když se nehlídal tak po jídle hlasitě říhnul, to nesla Luisa jako estétka vůbec nelibě, přesto mu byla ochotna odpustit tato malá společenská faux pas, uvědomila si, že stejnou toleranci bude muset projevit i u Brauna, bude-li s ním chtít navázat přátelství.

,,Jsem si jist milostivá paní, že nečiníme nic špatného." pravil Braun, utíraje si rty plátěným ubrouskem.

,,Já vím..." povzdechla točíc nervózně sklenicí. ,,...ale přeci jen po těch letech samoty, po smrti mého muže jsem nikdy nepomyslela, že někoho potkám."

,,Ale vždyť o nic nejde milostivá paní, je to jen nezávazná schůzka." usmál se.

,,A absolvoval jste hodně takových schůzek?" její otázka zněla útočně, přesto nenarušila Braunův klid, měla pocit, že kdyby atakovala sebevíceji, pan exkurátor by nehnul ani brvou, dle jeho odpovědi:

,,Co se týče žen, jsem velice vybíravý, vlastně od smrti své ženy a to již bude osm let, jste teprve druhá, jíž jsem pozval do tohoto překrásného prostředí."

,,Promiňte." špitla Luisa

,,Proč?" řekl Braun s úsměvem. ,,Váš pohled je zcela pochopitelný, jsem pro Vás cizí muž, nic o mě nevíte a já nevím nic o Vás, jen to že jste přítelkyně Agnes a jste profesorkou..."

,,Byla jsem profesorkou." Opravila jej.

,,Pardon." Omluvil se. ,,Myslím, že bychom se měli vzájemně představit..." povstal, uklonil se, řka. ,,...jmenuji se Eduard Braun, bývalý kurátor musea v Kleinestatu, 74 let, zdravotně způsobilý, žiji sám se svým jezevčíkem Ditou na Maria-Teresestrasse 12."

,,Těší mě..." odvětila. ,,...Luisa Scheinerová, bývalá profesorka na zdejším gymnasiu, 70 let, zdravá, bytem na Goethestrasse 47."

,,To máte ode mne trochu daleko." konstatoval Braun.

,,Ano, to mám." pousmála se.

,,Sluší Vám to, když se usmíváte." Pochleboval jí. ,,Smím se zeptat, jakému historickému období jste se věnovala?"

,,Starověku." šeptla.

,,Krásné období, milostivá paní." řekl Braun zasněně. ,,  Budete se tomu věnovat i v důchodu?"

,,Ještě nevím..." pokrčila rameny. ,,...musím si to rozmyslet."

,,Jak jistě víte, pořádá náš spolek různé vzdělávací semináře..." zvýšil Braun tempo naléhání. ,,...a historie nám tam chybí."

,,Vy jste se toho neujal?" podivila se Luisa.

,,Ne, já neumím mluvit před větším publikem..." bránil se Braun. ,,...to víte, celý život jsem byl zalezlý buď v kanceláři nebo v archívu."

,,Já bych se nepodceňovala." snažila se mu zvýšit sebevědomí, přesně tak jak to celá léta dělala u žáků,kteří majíce vysoký intelektuální potenciál, báli se jej ukázat. ,, Jsem si jistá, že byste publikum zaujal."

 Luise nebylo posezení s Eduardem nemilé, ačkoli velmi trpěla jeho způsobem stolování, ale tento malý etický nedostatek vykompenzoval pan Braun svou vzdělaností a sečtělostí. Seděla naproti němu, usrkovala z vína a nechala se unášet Malou noční hudbou linoucí se z reproduktorů a Braunovým vyprávěním. Agnesina poznámka se jí v tu chvíli zdála lichá, ba naopak shledala Brauna jako inteligentního a zajímavého společníka, mluvil sice pomalu s menšími pauzami a občasným zadrháváním, ale rozhodně ne nezajímavě, i když si na to člověk musel vyšetřit více času.

Luisa byla mile překvapena Braunovým galantním chováním, nejen že vyrovnal účet, ale doprovodil jí před její dům, přičemž celou cestu jí rozvíjel svou teorii o etnogenezi keltské civilizace, mohla ho poslouchat hodiny, před domem jí tím vzniklo dilema. Má toho milého pána pozvat dál? Ale je vhodné, aby tak činila? Co když jí uvidí sousedé?Žije přece na malém městě a oni by si mohli myslet, že si ona paní profesorka na stará kolena vodí domu mužské. Prodlužovala rozhovor, jak jen mohla, doufajíc, že jí to dá více času na rozhodnutí, bylo jejím velkým štěstím, že pan Braun se rozloučil sám. Pojala lítost, když ho viděla odcházet, nezasloužil si takový konec za tak krásné odpoledne. Raději zašla do domu, sotva zabouchla dveře, zazvonil jí v kabelce telefon, pohledem na displej zjistila, že volá Agnes.

,,Ahoj, copak se děje?" vzdychla.

,,Byla jsi na randeti s Braunem, jaký to bylo?" vyzvídala Agnes.

,,Jak to víš?" otázala se udiveně.

,,Viděla jsem vás okem, když jste šli z vinárny..." rozpovídala se. ,,...a víš co? Valím se k tobě, tohle se po telefonu rozebírat nedá."

Poslední po čem Luisa toužila, byla návštěva hlučné přítelkyně. Chtěla si ještě chvíli popřemýšlet o tom, co jí pan Braun napovídal a to se s Agnes Ruppertovou a její brebentivou vyřídilkou nedá. Než by však bědovala nad náhlou nepřízní osudu v podobě zvědavé kamarádky, šla se raději na její vpád připravit. Převlékla se do volnějšího úboru a co místo bojiště přichystala kuchyň.

Agnes dorazila asi půlhodiny po svém samo zvacím telefonátu, s lahví v ruce zvonila jako zběsilá, což když vešla, zdůvodnila tím, že to bylo pro případ, že by Luisa předstírala spaní, čehož hostitelka litovala, že jí to nenapadlo. Pro ni typickou houpavou chůzí napochodovala Ruppertová do domu, kde se usadila v kuchyni s dychtivým výrazem v očích. Luisa jí nechala nějakou dobu ve stavu stoupajícího pnutí, v klidu donesla sklenice, zvolna vyndala vývrtku a pomalu s ní otevřela lahev s vínem, z dlouhé skříně vyndala slané pečivo, jež pečlivě vyskládala na talíř, počínala si při tom chladnokrevně a s nebývalou pečlivostí, což u hosta zvyšovalo nedočkavost, když už se zdálo, že napětí u Agnes dosáhlo opravdového vrcholu, sedla si k ní Luisa s nevinným pohledem v obličeji.

,,Tak už mě nenapínej." vychrlila ze sebe Agnes.

,,Je báječný... vytrysklo z Luisy.,,...nejdřív jsem si myslela, že půjdu po první sklence domů, ale odpoledne se vydařilo natolik, že jsem zůstala na další tři."

,,Takže máš v hlavě." konstatovala Agnes.

,,Ne, vůbec..."oponovala Luisa. ,,...povídali jsme si celou dobu o historii, ten je tak vzdělaný."

,,Luiso posloucháš se?" snažila se jí Agnes stáhnout na zem. ,, Je ti 70 a rozplýváš se tu jako puberťačka, takhle se mi vznášely holky při hodinách, jenže ty byly ve věku, kdy na to měly nárok, jelikož z toho neměly dostatečný rozum, plynoucí ze zkušeností, ale ty žena ošlehaná třicetiletým manželstvím, bys mohla mít k těmto citovým mámením střízlivější přístup."

,,Přiznám se, to víno vykonalo svojí službu." pousmála se Luisa.

,,Děvče, jenom žádnou lásku." zvolala Agnes.

,,Proč?" zeptala se Luisa trochu zmoženě, jelikož další sklenka na ní byla moc.

,,Protože láska je jen chvilkové rozbouření hormonů..."prohlásila Agnes se zdviženým prstem. ,,...které tě odvede od reality. Uvědom si, že muži v tomto věku mají nejvášnivější vztah se svou ledničkou, měj ji stále plnou a jsi jejich člověk."

,,Jsi cynička." Zavrčela Luisa.

,Ne, realistka." opravila jí Agnes.,,Muži v našem věku nehledají vášeň, pač ta by je zabila, ale hledají někoho, aby nebyli sami, někoho kdo s nima bude sdílet loupání v kolenou, vysoký tlak, cholesterol nebo třetí infarkt, no a nakonec čekají, že jim tahle spřízněná duše jednou zatlačí oči, až to s nima práskne."

,,To je kruté." podotkla Luisa.

,,Realita je krutá." řekla Agnes, pak změnila téma. ,, Jak se těšíš k Lisi?"

,,Moc ne." zabručela Luisa.

,,Copak? Dlouho jsi jí neviděla."

,,Nebyla moc nadšená z mojí návštěvy." Luisa se zadívala kamsi do prázdna, pokračujíc. ,, V tom telefonu mi dala jasně najevo, že mě nepotřebuje, je to divný pocit, když se ocitneš na vyřazené koleji."

Málem se jí vlily slzy do očí, bránila se tomu, ale lahodný červený mok, který toho dne vypila, jí bral sílu k ovládnutí, nechala jednu volně ztéct po tváři.

,,Ty sis to rozmyslela?" Luisa zavrtěla hlavou, svým způsobem se těšila na to, až uvidí dceru, vnoučata, i když to těšení mělo hořkou příchuť z obav, jak bude ve Frankfurtu přijata.