Kouzlo poznaného A - Jak to vlastně začalo?

Ať už se podívám na kohokoli, každý z nás má nějaký původ. Lidé se pachtí za tím, kdo byli jejich předkové, někteří třeba v naději, že naleznou ve svém rodokmenu nějakého zapomenutého šlechtice. Nikdy mě nebavilo hrabání se v minulosti, považuji to za ztrátu času, ale minulý rok se událo něco, co mě přimělo se kořeny svého rodu přeci jen trochu zaobírat. Ne, že bych na to období vzpomínala ráda, ono přeci jen převrátilo můj život vzhůru nohama, avšak právě proto na něho nemohu nebo i nechci zapomenout.

Promiňte mi způsoby, zapomněla jsem se představit, jmenuji se Alexandra Pařezová, tedy doktorka Alexandra Pařezová, Já vím, je to šílená kombinace, leč moje matka z nepochopitelných důvodů trvala v porodnici na Alexandře, neboť  se mylně domnívala, že mi to pozvedne sebevědomí, nepozvedlo. Ve škole mi učitelky říkaly Sašo a spolužáci na mě volali ,,Pařez,,. Tyto časy jsou již naštěstí pryč. Za tu dobu jsem si napravila své pošramocené sebevědomí, vystudovala gymnázium i vysokou školu a nyní mám už pět let soukromou praxi na Malé straně a nic mi vlastně nechybí, tedy přesněji vyjádřeno takměř nic, abych nepropadala zbytečné idylce, jezdí mě čas od času navštěvovat má matka, anžto chce především vědět, co je nového v mém milostném životě a vyčinit mi za to, že nic. Navíc přemluvila paní Janu Syrovou, to je má zdravotní sestra, aby jí informovala o mých životních změnách, těch naštěstí moc není a tak linka Syrová – Pařezová skoro permanentně mlčí.

Z této situace nejsem nadšená, ale co můžu dělat, matka je matka. Kdysi jsem si bláhově myslela, že odstěhuji –li se do Prahy a zůstane-li matka v Českém Krumlově, bude to dostatečná vzdálenost, abych unikla jejímu vlivu, omyl. Má drahocenná máti si najde kanálky zpravodajství všude, to i kdybych se odstěhovala třeba k Severnímu pólu, tak je ochotna zverbovat místní tučňáky k tomu, aby ji podávali zprávy o mých známostech, zatím tuto funkci plní paní Syrová, jež svým vzezřením tučňáka připomíná, hlavně svou houpavou chůzí . Tato pomenší, barokně vyhlížející osoba je mě v ordinaci velkou oporou, její smysl pro řád a rázná povaha mi hodně napomáhá při vedení mé lékařské praxe. Zvláště její ohleduplný přístup k nezbedným pacientům mi často vtrhne trn z paty, koho by také nezklidnila věta .,,Cukni a cukne mi ruka." či jako tuhle panu Novému při injekci. ,,Abyses z toho Pepo neopupínkoval, vždyť ti hlavu trhat nebudem." . Pravda, při vyslovení těch frází se mi kroutí boltce, ale svůj účel splní, tak dělám, že je neslyším.

Kromě těchto dobrých vlastností má i svá negativa, jako je brebentivost, všetečnost a neuvěřitelná pověrčivost. Chápu, žijete-li v tak magickém městě, jako je Praha padesát let, musí to na vás zanechat následky, leč takto? No, jen si vezměte, že každý týden hledá nějakého numerologa, astrologa, kartářku či jiného šalbáře, aby se dozvěděla, co jí čeká a nemine. Pokaždé mi poté referuje co jí kdo, kde řekl, jako onu středu. Ten den považuji obecně za traumatizující, jeden víkend dávno pryč a do druhého zbývá ještě pořádný kus týdne a do toho moje zdravotní sestra se svým referátem na téma – Kde mi co opět nalhali.

,,To nemáte Sašo ponětí, jak ona ta Madam Roza všechno ví?" pravila nadšeně. ,,ona dokonce věděla, že můj starej je k ničemu a že chlastá."

To nebylo žádné tajemství, to že se manžel paní Syrové úspěšně probumbal až k invalidnímu důchodu se vědělo na obou březích Vltavy, stejně jako to, že on a práce nejsou v žádném případě schopni koexistence. ,,No a představte si..." pokračovala. ,,....že mi předpověděla, že budu mít nečekané vydání." Nedalo mi to, abych se jí jízlivě nezeptala, zdali se tak stalo? ,,Jo," bafla. ,,ještě toho večera mě pumpnul starej o peníze do hospody." Namítala jsem, že toto čekat mohla, neboť jí to její muž dělá pravidelně vždy, když má před důchodem. ,,Říkejte si co chcete," vrčela. ,,Madam Roza je nejlepší." Nechtíc rozdmýchávat dále její city, požádala jsem jí o dalšího pacienta.

Do ordinace vešla žena, kterou jsem tu nikdy neviděla, zaujalo mě její sebejisté chování, ačkoli s jejím vzhledem. Vysoká, blond, v černém kostýmku se sukní po kolena, pravda, byla na ní znát nejedna životní zkušenost, ale byla z těch, co si právě toto nechtějí přiznat. Řekla, že její lékař zemřel a známí jí doporučili mou osobu. Za běžných okolností bych se cítila poctěna, ale tady mi něco napovídalo, že to taková pocta nebude, ba co víc, že se nebude jednat o jednoduchou pacientku. Svýma modrýma očima si mě prohlížela, jako kdyby tu naše role byly obrácené.

Dle údajů mi nahlášených se jednalo o Alžbětu Zauberovou, ředitelku Dívčího vzdělávacího institutu, za celou dobu co jsem s ní mluvila, mě neunikl pohled paní Syrové, něco se jí na té ženě nezdálo, patrně její dlouhé nohy s nimiž se nepokrytě chlubila.

Když pak paní Zauberová po všech formalitách odešla, Syrová se rozpovídala, že to byla zase jedna z těch koket, co si hrají na důležitou a přitom všeho čeho dosáhla, má přes postel, prý si dobře všimla toho, jak se tu nakrucovala. Upozornila jsem paní Syrovou, že jsme tu jen ženy a před nimi se žádná jiná nemá zapotřebí nakrucovat. ,,Ale jo..." zaštěkala. ,,...i takové jsou, abychom záviděly, že ona má a my ne. A to jsem si všimla..." pokračovala ve štěbetání. ,,...že když odcházela, tak se dveře před ní samy otevřely a pak se samy zavřely." Na tuto poznámku jsem nereagovala, pomyslela jsem si, že naše Janička má zase svůj fantas.

Večer jsem domu nespěchala, ještě že v ulici v níž bydlím, máme ten příjemný bar, občas do něho zajdu, abych zapomněla na to, že na mě doma čeká prázdná garsonka. V boxech, kam se většinou uchyluji před nechtěnými pohrouženými pohledy mužských hostů, bylo plno, musela jsem vzít zavděk stoličkou u baru. Měla jsem v úmyslu prožít klidný večer, bohužel můj soused měl jiný názor. Byv posílen alkoholem, pokoušel se se mnou navázat rozhovor. Avšak vzhledem k intoxikaci jeho mozku, jehož součástí je i řečové centrum, se jednalo o konverzaci jednostrannou, protože jsem mu nerozuměla ani slovo. Dokud se onen dotěra omezoval na své huhlání, dalo se to snést, jelikož jsem se ho snažila ignorovat. Jenomže pak začal s dotyky, jejichž nepříjemnost se pro mě zvyšovala, v tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než se uchýlit k malé inzultaci prostřednictvím své kabelky. Nebylo třeba ani příliš silného úderu, poněvadž opojné nápoje, jež ten večer požil a jimiž měl i potřísněnou košili, vykonaly svou službu, otrapa se svalil na zem jako pytel žita.

,,Výborně." Ozvalo se za mnou, stála tam, má nová pacientka, zlatavá hříva splývající jí až na ramena, černé koktejlky zvýrazňující její postavu, ukázala mi na právě uvolněný box, přičemž cestou doň pokračovala ve své řeči. ,, Tak dobře se ubránit, to chce odvahu, i když ubránit se nadrženému ožralovi takové umění není. Samozřejmě mohla bych tu rozvést přednášku o klasickém rozdělení role mužů a žen, kdy muž je lovec a žena oběť, ale proč bych vám podsouvala tento mužský a pro mě v zásadě předpotopní pohled na svět. Protože řekněme si to otevřeně, mužské myšlení se zastavilo kdesi v pravěku, zatímco žena, ta umí hledět do budoucnosti, jak nám ukázala historie, vezmete takovou Kleopatru, mou jmenovkyni Alžbětu I. či Viktorii, zdědily svá království ve zmatku a nepořádku a za jejich vlády se z jejich zemí staly velmoci, pravda Kleopatře to tak úplně nevyšlo, co taky chcete od ženský, která se nakonec zaplete s norkem, ale jinak?"

Decentně usrkla ze své sklenice, pak vytáhla z kabelky tabatěrku, z níž vyndala cigaretu, jíž vložila se šarmem jí vlastním do špičky a zapálila.

,,Tím vším chci říct, že muži umějí udělat jen zmatek, oni jsou jak zvěř a my ženy jsme předurčeny k tomu, abychom vše daly po nich do pořádku a nastolily harmonii." Neodpustila jsem si poznámku, že její názor na muže je dosti radikální, zavánějící šovinismem. ,, Vy jste stále naivní jako dítě," pronesla s úsměvem. ,,  Nepochopila, že jsme to my, jež vlastně řídíme svět. Muži nemusejí být pouze lovci, mohou se klidně stát lovenými, podívejte." Natáhla ruku směrem k protějšímu boxu, kde seděli dva mladíci, zabřednuti do velmi živé debaty. Tu se oba jako omámení zvedli a namířili si to k nám. ,,Uvolněte místo má milá," řekla Zauberová se smíchem. ,, jde nám společnost."

Když oba mládenci dorazili, usadili se mezi námi, chvíli se na nás udiveně dívali, jelikož nevěděli, jak se v našem boxu ocitli, dle reakce paní Zauberové, to nebyl její první kousek tohoto druhu, než kdokoli z našich nových společníků mohl cokoli říct, už jednoho z nich lapila a počala jej žhavě líbat. Bylo mi z duše protivné jí v té činnosti napodobovat, uvědomila jsem si, že já nepatřím k těm současným Dianám, nýbrž k těm pověstným laním, které tato římská bohyně lovila. Ano, já chci být lovena, ale můj společník se necítil jako lovec, bylo to takové pískle, které si neuvědomovalo plně svou situaci. Tupě se díval na protější pár, zřejmě očekávaje stejný atak, ovšem ten nepřišel, ale když už mi osud v podobě paní Zauberové určil, tohoto jelimánka za spolusedícího, pokusila jsem se s ním navázat nějaký kontakt. Celkem snadno jsem z něho dostala, že je studentem biologie, že tento obor mu byl určen z tradice, neboť jeho otec byl biolog, rovněž tak děd a o pradědovi a prapradědovi ani nemluvě. Jednalo se o klasický případ nenaplněných ambicí, kdy předchozí generace očekává, že ta nastupující naplní to, co ona naplnit nedovedla. Ničeho se přitom nedokáže, protože čím mladší generace, tím jsou ambice slabší a slabší, pak už se to stává záležitostí tradice, jako v případě mého souseda. Když jsem toho studenta, jenž se mi představil jako Antonín Splácel, poslouchala, musela jsem děkovat své matce, že mě nenutila jít v jejích šlépějích, je totiž psycholožka, celý den sedí v ordinaci, poslouchá cizí nářky a občas, aby řeč nestála pronese nějakou tu radu, přitom popíše tuny papíru. Antonín povídal o tom, co ho zajímá a co by nejraději studoval, avšak jsou tady závazky vůči rodině a tak jen plní jejich přání, vcelku mi s ním utekl večer rychle, ani jsem si nevšimla, že Zauberová se svým zajíček zmizela, kam a co tam dělají, se mě domýšlet nechtělo, ale při té ukázce, jež mi tu předvedli, jsem jistou představu měla. Já jsem se se svým studentíkem, přátelsky rozešla. Oběma se nám ulevilo, že jsme neskončili v podobných orgiích jako má pacientka s Antonínovým spolužákem.

Čtvrtky jsou pro mě příliš dlouhé, ráno míváme lidi na injekce a odběry krve,  odpoledne pacienti, kteří se nemohou hýbat z postele. Po tak náročném dni jsem ráda, když se doma svalím na gauč. Ten večer jsem už od života nic neočekávala žádná společnost, žádné vysedávání, zbytečné, nesmyslné klábosení, jen klid a relaxování v tichu. Kdybych byla Syrová, řekla bych, že tam nahoře mi není někdo nakloněn, leč nejsem má zdravotní sestra a na někoho nebo něco nahoře nevěřím, což mi stejně nepomohlo, protože výsledek byl stejný – neurvalé dobývání se do mého příbytku. Velice neochotně jsem šla otevřít, abych zvěděla, kdo je oním dobyvatelem, bez chuti jsem otevřela dveře, Zauberová, vlasy sepnuté do culíku, křiklavě červený kostým, sebevědomě vešla dovnitř, rozhlížejíc se po bytě. ,,Typicky staropanenské." řka. ,,Chybí tu jen kupa koček." Poznamenala jsem, že tu kdysi tato úvaha byla, ale z časových a pracovních důvodů jsem jí zapudila. ,,Jak Vám dopadl večer? Předpokládám, že ve vši korektnosti." Přešla na jiné téma, tu poznámku jsem jí musela potvrdit. ,,Dalo se to čekat, nepatříte k jedincům, co jednají spontánně a ten kluk byl taky střevo, což se dalo říct i o jeho kamarádovi. Potřeboval pořádně zaučit, tak jsem mu udělila lekci, Ta omladina dnes nic neumí," začala si stěžovat. ,,neustále to sleduje videa s erotickou tématikou, řečí mají jako padesátníci a když má přijít na věc utíkali by, už chápu, proč se jim říká zajíci."  zhluboka se nadechla. ,,Ale co vy? Mohla jste mít večer plný vášně, ale je tu ten Váš rozum, co pořád přebírá důsledky." Odvětila jsem, že vždy jednám zodpovědně, tato odpověď vyvolala u mé nezvané návštěvnice polohlasitý smích. ,,A tento postoj Vás činí šťastnou?"

Tu otázku jsem zůstavila bez odpovědi a raději nalila oběma po sklence vína.

,,Jedno staré pořekadlo nám říká, že všeho moc škodí a vy má milá, jste toho důkazem." Nechápala jsem, kam tím míří. Přece zodpovědné jednání znamená vyhýbání se případným komplikacím. ,,Jste si tím tak jistá?" znělo to jako výsměch, popravdě to asi výsměch byl. Vlastně jsem měla vždy pocit vysmívání se při setkání s Zauberovou. Možná měla pravdu, možná byl můj život k smíchu, pro matku, pro Zauberovou, ale byl to můj život a já si ho chtěla žít po svém, kdo byla tato žena, která se mi do něho pletla? ,, V podstatě jsem ti všechno řekla při příjímacím rozhovoru u Tebe v ordinaci. Mé jméno je Alžběta Zauberová, tedy původně Elisabeth, v našem rodě je tradice německých jmen. Jsem majitelka a zároveň ředitelka Vzdělávacího institutu pro dívky." To znělo pro mě jak z nějakého románu z přelomu 19 – 20 století, dívčí škola – v dnešní době, kdy se klade důraz na rovnost mezi pohlavími? ,,Rovnost mezi pohlavími," zasmála se Zauberová. ,, to jsou jen bláhové žvásty bláznivých aktivistů a planá hesla politiků do jejich stupidních kampaních. Milá, zlatá Alexandro skutečnost s onou rovností je někde jinde." Sáhla do své kabelky, odkud vytáhla jednu ze svých navštívenek se slovy. ,,Přijď se podívat, vše ti vysvětlím."

Ráno se mi nechtělo stávat, sedění s Elisabeth Zauberovou se protáhlo víc, než jsme obě čekaly. Na štěstí byl pátek, který je obecně krátký. V ordinaci jsem obdivovala energii paní Syrové, ve svých padesáti běhala po místnosti jako srna a pusa jí jela jako mašina, myslela jsem, že z toho nepřeberného návalu slov, které na mě chrlila, se mi rozskočí hlava, kterak mě ovládl pocit nesmírného blaha, když se za ní zavřely dveře, chtěla jsem si chvíli to ticho užít. Bohužel ten opilec správce co mu majitel domu platí, aby odpuzoval platící nájemníky, k tomuto účelu mu jako prémii dává karton rumu, by z něho nevyprchal jeho nezaměnitelný odér, měl jiný názor. Dosti nevybíranými slovy mi řekl, abych přesunula svou sedací část na jiné místo, neboť mé ordinační hodiny skončily. Neměla jsem chuť ani síly se s tím neomaleným násoskou hádat, beztak by to nemělo vyššího významu, neb jeho mysl po dlouhá léta zkoušená alkoholovým opojením, byla v důsledku toho na úrovni cvičené opice, raději jsem v tichosti vyklidila pole. Otázkou  ovšem bylo, kam teď? Vzpomněla jsem si na vizitku, jež jsem předešlého dne dostala od své nečekané návštěvy. Při bližším pohledu jsem zjistila, že škola paní Zauberové není daleko, rozhodla jsem se jí její včerejší návštěvu oplatit.