Cteniprodusi | Kouzlo poznaného B - Lyceum paní Zauberové

Na první pohled se mi budova školy jevila obyčejně, i když trochu přezdobeně, přehršel okras dělaly z domu spíš obrovský dort než vážený vzdělávací ústav. Měla jsem dojem, že než o dívčí lyceum se jedná o učiliště pro cukráře. Vzala jsem za kliku zdobně vyřezávaných dveří, abych poznala co se skrývá uvnitř.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, vstupem do školy jsem se ocitla v úplně jiném světě. Zatímco zvenčí působil dům, tedy až na tu přečančanost, relativně normálně vnitřek byl opakem vnějšku.

Prostory situované do kruhu, žádné ornamentální zdobení, uprostřed vstupní haly spirálovitě točité schodiště z červeného mramoru, při stoupání mi neuniklo, že každé patro je v jiné barvě, od bledě modré přes fialovou po jasné červenou v posledním patře, tu se nacházely jediné dvoukřídlé dveře na nich byla cedule s nápisem ,,ŘEDITELNA,, . Stála jsem tam a rozmýšlela, dívala jsem se kolem sebe, všimla jsem si, že vlastně všechny stěny chodby se naklánějí a že tak chodba tvoří jeden velký kužel. Položila jsem si otázku, co tím chtěl ten, kdo to navrhoval říci? Než jsem si, však na ní odpověděla, dveře od ředitelny se otevřely a já pomalu vešla dovnitř.

Prostorný pokoj oděný do studených barev modré a šedé, byl protikladem rudě žhnoucí chodby. Zauberová seděla za svým velikým modrošedým stolem, soustředěně čtouc z akt položených před sebou. Přede mnou vyvstal jiný obraz ženy, než jaký se mi doposud prezentoval, žádná lehkovážná hvězda nočních podniků, jež v nich loví mladé zajíčky, aby učinila zadost své promiskuitě, nýbrž chladná, zodpovědná svého království otěže pevně svírající manažerka, suverénní vládkyně své říše. Levicí mi nabídla místo k sezení na protější židli, nejistě jsem zaujala pozici, rozhlížejíc se vůkol. Jsem v ředitelně s rozklepanými koleny. Naposledy jsem se v takové situaci ocitla za studií, těsně před promocí, kdy jsem byla neprávem obviněna z účasti na nevázaném večírku, kde se podávaly omamné látky, složené ze surovin natrvalo vypůjčených z univerzitní chemické laboratoře, tehdy ve mně byla malá dušička, přestože jsem nic neudělala a nikde jsem nebyla, měla jsem prostě divný pocit, na štěstí se to vysvětlilo. Tenkrát to dopadlo dobře, ale nyní? U Zauberové? U níž jsem si nebyla jistá dnem ani hodinou? Pokaždé, když už si myslím, že jsem ji již prokoukla, udělá něco , co mě vyvede z míry.

Konečně dočetla, odložila list i brýle a zdlouha se na mě podívala. ,, To ti netrvalo příliš dlouho, myslela jsem, že budeš odolávat déle,"

Odvětila jsem, že toto rozhodnutí vyplynulo z nouze, protože nebýt toho neomaleného ochmatika – správce domu, byla bych ve své ordinaci a užívala si klid či vyřizovala resty. ,,Ano, jistě" pousmála se. ,,potkala jsem toho rumového krasavce přede dveřmi tvé ordinace, špinavý, neomalený s výrazem praštěného psa a nenapodobitelným závanem, který se z něho line, připomínající jímku. Chtěl si sáhnout na kvalitu, ale nešťastným řízením osudu se mu dostala ruka mezi dveře. Myslím, že v ten moment poprvé po letech poznal svět za střízlivého stavu, doufám, že si to užil." Poznamenala jsem, že v tom patrně zalíbení nenašel, poněvadž se se svou lahví laská dál. ,, Ožrala zůstane ožralou, i kdyby si ve dveřích skřípl hlavu." Prohodila Elisabeth, pokračujíc. ,, Avšak nyní proč jsem tě vlastně pozvala. Vítej v mém vzdělávacím institutu pro dívky, vychovávající elitu mezi ženami." Vstala a s tonem kazatele pokračovala. ,, Z mé školy vycházejí vzdělané, sebevědomé ženy, zaujímající přední místa ve statní správě a manažerských postech ve velkých firmách. Založila jsem tuto školu před více jak patnácti lety, protože v naší společnosti podobný ústav chyběl. Klasické školství vytvoří z děvčete pipinu dobrou tak na rození dětí, což vyhovuje hlavně mužské části společnosti nebo chlapa v sukních, to zase pánům moc nevoní, jelikož z takové ženy mají komplexy. Můj ústav vychovává skutečné ženy, které se nebojí prokázat své schopnosti a znalosti a přesto ženami zůstanou, zachovávají si svůj ženský šarm a dovedou obratně používat svých ženských zbraní, tak že jim nedělá potíží vybudovat si své místo na slunci. Pro přijetí na mou školu nerozhodují peníze, nýbrž talent přijímané. Jistě, už jsem tu měla případ, kdy papínek s plnou peněženkou mi sem přivedl ten svůj zázračný plod lásky, abych posléze zjistila, že z té krasotinky bude jen obyčejná Nanynka, dobrá tak na dělání ratolestí." Namítala jsem, že taková žákyně by mohla pro školu znamenat výzvu. ,,Výzvu???"  Výskla Zauberová. ,,Spíš profesionální harakiri. Já preferuji kvalitu a to v té žábě nebylo, kdybychom jí potom tomu zbohatlému tatíčkovi vrátili s tím, že je holka nepoužitelná, roznesl by nás na kopytech, takhle jsme se vymluvili, že máme přeplněno."

Pěkný proslov, ale stále jsem nechápala, proč mě sem paní ředitelka pozvala?

,, Dostala si mé pozvání proto, abych z tebe udělala ženu." Otázala jsem se zdali teď se jí zdám být mužem. ,,Ne, tak jsem to nemyslela, mám na mysli udělat z tebe ženu, která svou ženskost se nebojí dát najevo, která dovede muže okouzlit..." při posledním slovu zněla tajemně, což potvrdila ještě matně znějícím dodatkem. ,,...a to doslova."

Položila jsem se jí dotaz, jestli se náhodou nezná s mojí matkou, anžto má podobný pohled na věc. ,,Ne, neznám, ale ráda bych jí poznala. Musí to být zajímavá žena."

Samozřejmě, setkaly –li by se tyto dvě, myslím, že by si v mnohém rozuměly, obě měly v sobě živelnost, kterou cítily jako svou potřebu dávat na odiv. Kdybych neznala tak dobře matčinu rodinu, řekla bych, že je to nějaká její zapomenutá sestra, sestřenice či jiná blízká příbuzná. V každém případě mi to celé nahánělo strach. Začala jsem mít pochybnosti, byla-li návštěva u Zauberové dobrým nápadem. Cítila jsem se jako u přijímacího pohovoru, ono to tak vlastně i bylo, paní ředitelka si mě proklepávala, je-li ve mně něco použitelného. Nepřipadalo mi to příliš důstojné v mém věku, být v takové pozici. ,,Nyní..." řekla Zauberová. ,,...si povíme něco o fungování školy. V našem ústavu nepoužíváme klasický způsob výuky, kdy žák sedí netečně v lavici a mnohdy napůl ucha poslouchá, co mu kantor říká. Ne, tento způsob výuky není z mého pohledu příliš úspěšný, vede žáky k pasivitě, ubíjí ducha, jeho kreativitu, neboť většina učitelů a není to bohužel problém jen tady v Čechách, má za to, že žák má držet pysky a šoupat nohama, projeví –li žák svůj názor a chce-li o něm vést polemiku, je označen za drzouna, neb nerespektuje pedagogovu autoritu, co může pak z takového dítěte vyrůst? Učitel není bůh, je to člověk, mnohdy chybující. Samozřejmě, jistou autoritu by měl mít, leč i ta by měla mít své meze. Pedagog by neměl zapomínat, že to není jenom on, kdo dělá hodinu, ale že se na té tvorbě podílejí i žáci, neměl by se k nim tedy stavět jako k ovcím, nýbrž jako k spolupracovníkům, měl by jim dát prostor, aby si žáci utvořili na danou problematiku názor, se kterým se nebudou bát přijít a vést s ním diskuzi. Už Jan Ámos Komenský říkal, že přiznání chyby před žákem na kantorské cti netratí a pokud žák chce projevit svůj názor, měl by mu k tomu vyučující dát prostor. To děláme v naší škole. Naše žákyně nejen, že mohou vést o tématu s učitelem debatu, ale zároveň jsou tím vedeny, aby se samy pídily po potřebných informacích, aby samy aktivně přijímaly vědomosti, jen se pojď podívat."

   Vzala mě za ruku a vyvedla mě z ředitelny, šly jsme těmi točitými schody, přičemž jsem slyšela jak Zauberová hrdě prohlásila, že rozhodně nejsou typem školy se zatuchlým systémem, který jen mládež od vzdělávání  odradí, oni nejsou ovčíny, z nich vycházejí tupé, na vše kývající ovce, jejich třídy jsou prý bojiště, o čemž jsem se měla možnost přesvědčit.

Elisabeth pomalu otevřela dveře od jedné z tříd, před mýma očima se objevil obrázek nikoli studovny, ale spíš habešské tržnice. Dívky tu lomozily jedna přes druhou, tu vstala jedna, dosti podobná paní ředitelce, která se onen neřízený halas snažila zkoordinovat, následně povstala jiná, jež tu první atakovala, ta se však nedala a útočící spolužačku se snažila nějak umírnit, nepodařilo se, neboť neukázněná dívka se jen tak zkrotit nedala, zajímalo mě jak se situace vyvine, čekala jsem políček, tahání za vlasy, tedy to co děvčata ve vádách dělávají, ale tady se stalo něco, co mi vyrazilo dech. Ta copatá světlovláska, podobná Elisabeth udělala jakýsi pohyb, čím rozhýbala kbelík, stojící do té doby v rohu, který pak přistál oné nezbedné žákyni na hlavě. Ta poté jen trucovitě sedla na své místo.

To bylo na mě příliš, kde jsem se to ocitla? Co je tohle za školu? Vždyť tady se popírají všechny fyzikální zákony. Zauberová vidouc můj údiv, tiše zavřela dveře a zavedla mě zpět do své pracovny.

,,Chápu, že tě to co jsi viděla, uvedlo do stavu jisté konsternace, ale na tyto úkazy si budeš muset zvyknout. Neviděla jsi je naposled, mimo jiné."

Nevnímala jsem ji, byla jsem myslí někde jinde. ,,Mimochodem, dnes bych s tebou ještě ráda pohovořila, sice má přijít tvá matka, ale to nevadí, bude se to týkat i jí."

Zpozorněla jsem, jak může vědět, že přijede máti, nikdy se neohlásí, takže ani já nevím, kdy se dostaví, leč neměla jsem sily k odporu, kývla jsem.

Když jsem přišla od Zauberové domů, čekala na mě na schodech sedící má matka. Vzpomněla jsem si na Elisabethinu předpověď a nechápala jsem, jak to mohla vědět. Místo pozdravu mě má máti očastovala dotazem, kde meškám?

Odpověděla jsem jí, že občas chodím z práce na procházky a kdyby mi dala dopředu vědět, nemusela by na mě tak dlouho čekat. Na to mi oponovala námitkou, že je pro ní zábavnější, když jí nečekám, než když jsem na ní připravená. To by pak neměla ten pravý požitek z mých reakcí. Označila jsem jí za sadistku a otevřela dveře, ještě na prahu jsem matce oznámila, že budeme mít večer návštěvu. ,, Konečně chlap!" zatetelila se máti.,,že ti to trvalo." Musela jsem jí ujistit, že se jedná o dámskou návštěvu. ,,Ty jsi přehodila výhybku?" podivila se trochu zklamaně. ,,Jako psycholožka proto mám jisté pochopení, ačkoli jako matka..." ubezpečila jsem jí, že jsem žádnou výhybku nepřehodila a ta dáma je má nová pacientka, která přijde pouze na přátelskou konzultaci, a že se jí bude líbit. Matka se vyslovila v tom smyslu, že nevěří tomu, že by se jí kdy líbila nějaká má přítelkyně maximálně, že by jí zajímala profesionálně, ve zkoumání jejích duševních anomálií, neboť kdo jiný by se mohl stát mým přítelem. Ponechala jsem tuto štiplavou poznámku bez reakce a jala se připravit na večer.

Přesně s úderem sedmé se ozval zvonek, jelikož jsem byla zaneprázdněna přípravou občerstvení, požádala jsem máti, aby šla otevřít. S komentářem, že není moje služka, ale matka vyhověla mému požadavku. Nervozitou se mi klepaly ruce, ani jsem nemohla pořádně dokončit přípravy. Dokonce jsem se přistihla u myšlenky prožít poklidný večer o samotě. Místo toho si v pustím do bytu dva živly, kteří mi převrátí vše vzhůru nohama a tím nemyslím mou malou, usedlou, útulně zařízenou garsonku, kde má vše své místo, ale vše obecně.

Konečně jsem vše dokončila a mohla svůj výtvor servírovat, z obývacího pokoje, jenž mi byl zároveň i ložnicí, nezněl žádný zvuk, štěbetání, chichotání, cinkání či jiné známky zábavy nebo prskání, vrčení, řvaní, bouchání tedy známky boje. Nabyla jsem vědomí, že první moment proběhl asi ve vší zdvořilosti, což by nebylo oběma dámám podobné, leč už při vstupu jsem zjistila jinou skutečnost. Obě ženy seděly mlčky ve svých křeslech jedna na druhou se na sebe nedívajíce, tiše jsem položila tác s chlebíčky a šla pro další podnos. V kuchyni jsem zůstala o něco déle, než by bylo třeba, poslouchala jsem, zdali nezaslechnu nějaký náznak rozhovoru, leč nic, ani pípnutí. Přeci dvě inteligentní a dosti hovorné ženy nemohou sedět v jedné místnosti bez toho aniž si cokoli řekly.

Když jsem přinesla veškeré občerstvení na stůl, posadila jsem se mezi tu mlčící dvojici. Připadala jsem si jako tázající se mezi dvěma sfingami. Čekala jsem, kdo se první vysloví, nikdo se k tomu neměl, tak jsem s tím začala já, avšak odezva nepřišla, situace mě začala dráždit, až jsem se rázně zeptala, co se děje?

,,Víš, kdo je tvoje nová pacientka?" zaútočila matka, odvětila jsem, že přeci Elisabeth Zauberová, ředitelka dívčího vzdělávacího institutu.

,,Jo, taky je to potvora, co mi minulý rok sekla milence." Zauberová se bránila, že nikoho neukradla, že onen muž šel zcela dobrovolně, taky poznamenala, že ten mladík nebyl s matkou v jistých chvílích tak spokojen, jak si sama namlouvá, jinak by prý ten přesun neproběhl tak hladce. Matka se na Elisabeth vrhla s bojovným výkřikem, jehož obsah bych raději neopakovala. V každěm případě jsem je musela od sebe odtrhnout. Důrazně jsem je požádala, aby se chovaly jako dvě inteligentní ženy na návštěvě, neboť nebyly pozvány pro vyřizování si účtů, ale proto abychom se seznámily a daly dohromady, obě mé návštěvnice se omluvily a zaujmuly pro ten večer důstojnější pozici.

Snažila jsem se navodit nové téma, ale zjistila jsem, že obě ženy mají společné jediné – muže. Jejich bohaté zkušenosti, nabyté během jejich nespočetných vztahů, by vydaly na slušný román. Seděla jsem mezi nimi a tiše poslouchala. Ne, že bych z jejich vypravování byla moudrá, upřímně jsem se sama sebe ptala, proč chce matka, abych si někoho našla, když má s muži tak hrozné zkušenosti. Jedna z teorií, která mě později napadla byla, že má matka se prostě v této otázce řídí pravidlem, že společné neštěstí sbližuje, o co já tedy nestojím. Tak proč si mám tedy někoho hledat?

,,No, protože nejsi jeptiška." Prohlásila matka. ,,a občas potřebuješ určité uvolnění." K tomu Elisabeth dodala, že je velice dobré se tímto způsobem uvolnit, ovšem najde-li se k tomu účelu ten pravý, což bývá náhoda. ,,Hlavně nekoukej na zevnějšek..." radila.,,Většinou ti co vypadají, že jo, tak jsou prvotřídní propadák." Matka mi radila, abych si partnera našla za střízliva, což Elisabeth potvrdila přidávajíc vlastní zkušenost.,, Toto se mi stalo s otcem Kati, mojí dcery." Dcery? To bylo poprvé, kdy se zmiňovala o své ratolesti, bylo to pro mě překvapení, poněvadž  Elisabeth na mě nepůsobila jako mateřský typ ženy, alespoň do této chvíle se tak nejevila, proto jsem v ní nic mateřského nehledala. ..Ano, mám dcera," prohlásila trochu vzdorovitě.,,už jsi jí viděla, je to ta copatá cácora, co poslala ten kýbl spolužačce na hlavu. S jejím otcem jsme se seznámili na jednom festivalu někde na Pardubicku, já tam byla na dovolený, on vymetal jeden festival za druhým, prostě student. Potkali jsme se, oba jsme měli trochu upito, i když si nevzpomínám, že bych ho kdy viděla střízlivého, v každém případě já chtěla dítě on sex, tak jsme si navzájem vyhověli." Na dotaz jestli se s otcem své dcery ještě někdy sešli, odvětila, že si nějakou dobu psali, než dostudoval a vstoupil do komunální politiky, to mu však údajně na intelektu nepřidalo, jelikož jej stále má na úrovni cvičeného psa a co se týče alkoholu, z první ligy přešel na mistrovství světa. Máti jako promovaná psycholožka prohlásila, že s takovou tam musí zapadnout a od ostatních je k nepoznání. Pod vlivem vína, jež toho večera vypila, přidala mamá svou zkušenost z poradny. Prý k ní taky chodí takový komunální politik, který si stěžuje na to, že nemůže v radě prosadit své nápady, neboť ho nikdo neposlouchá, což mu prý zatěžuje jeho svědomí vůči voličům. Domnívala jsem se, že mu tedy máti pomáhá pozvednou své sebevědomí, prý ne, raději ho učí ignorovat své svědomí, neboť takový luxus je pro politika, zvláště komunálního škoda.

Byla jsem ráda, že se večer vydařil, nejdřív to sice vypadalo na boj dvou dračic, ale nakonec se z toho vyvinulo milé posezení se spoustou klepů. Dokonce se mi podařilo mámu a Elisabeth dát dohromady a ony zapomněly na staré šrámy. Beztak to bylo již pasé, protože dle slov Elisabeth byl ten údajný muž sváru osel, který měl sexu plnou pusu, ale když přišlo na akci samou, tak i s polenem by si užila víc legrace, než s tím nemehlem.

Věžní hodiny odbíjeli již půlnoc, matka zmožená alkoholem usnula a také mě s Elisabeth se klížily oči. Na závěr našeho dámského dýchánku mi řekla, ať zítra přijdeme s matkou k ní do školy, že by s námi dvěma potřebovala něco důležitého probrat. Slíbila jsem, že přijdeme, ačkoli vnitřní hlas říkal: ,,Nedělej to"

Šla jsem spát a nechala si vše projít hlavou, ráno moudřejší večera. Tak proč se tím trápit před spaním.