Jak nejlépe představit svou rodinu? Není to snadné, uvážíme -li jací vlastně jsou. Třeba Zuzana, náš benjamínek. Na podzim nastupuje na gymnázium, k čemuž jsem jí musela popohnat, neboť původně chtěla jít na Střední průmyslovou školu v Praze, což jsem odmítla, protože alespoň do její plnoletosti bych jí ráda měla pod dozorem. Ne, že bych měla o ní strach, ale puberťačka, sama ve velkoměstě, noví přátelé s jejich svody a kde bude škola.Když zůstane v Kostelci, budu jí mít na očích a mohu na všechno dohlédnout. už teď je jako z divokých vajec.
V tomto ohledu mi úplně stačí Richard, náš starší. Na gymnázium chodí už dva roky a více než-li studium samé, jej zajímá sport a děvčata, ta předně. Co týden má nový objev, pokaždé když mi nějakou svou novou žábu v pondělí představí, můžu si být jistá, že do pátku bude ten žabec minulostí a v pondělí mi představí jinou. Zajímalo by mě, jak dlouho to bude chtít náš mladý takto praktikovat? Jelikož počet žab, které by mi mohl vodit k představování není v Kostelci neomezený a co bude dělat, až v dojdou zásoby? Vážně nevím. Tuhle jsme s matkou spekulovaly, po kom je ten Richard takový proutník? ,, Po dědkovi, " odvětila máti rázně. ,, ten taky za svobodna provětral kdejakou sukni a nic bych za to nedala, že se mu po Kostelci a jeho přilehlém okolí courá pár levobočků:" O bujarosti svého otce jsem toho mnoho slyšela, ale že by to šlo tak daleko?
Čím jsem si však zcela jistá, že není po svém otci, po mém muži. Ten rozhodně po žádné sukni nekouká, sotva že provětrá tu moji. Josef je psychiatr, pracuje v místní nemocnici, někdy mám pocit, že by se tam měl sám hospitalizovat, podle toho co dělá. Co mě na něm dokáže naštvat, je jeho nebetyčný klid, jeho nerozhodí lautr nic. Druhou věcí, jíž mě dojímá skoro až k pláči, je kutilství. Mít kutila v domě je dobré, ale ne v Josefově podání. Poněvadž jeho řemeslné počiny končívají všelijak, jen ne pozitivně, vzhledem k jeho manuální nezručnosti. Tím deptal hlavně mého otce, který byl, co do pánských ručních prací velmi schopný. Mému otci byla dílna svatyní, bedna s nářadím náboženskou relikvií a každý úkon jím prováděný, obřad. Běda tomu, kdo by ho narušil nebo se jen dotkl jeho nářadí. Což nerespektoval hlavně Josef a tím můj manžel přispěl k otcově náhlému odchodu na druhý břeh.
Smrt našeho dědy přišla nečekaně, avšak způsobem, kterým jsme předpokládali. Již dlouho nám sliboval, že ho z nás trefí šlak, tak teď dodržel slovo. A důvod? Samosebou Josef. Nedbaje otcových zásad si vypůjčil kladivo, které po návratu do bedny položil směrem, pro našeho dědu nepřijatelným. To otce rozběsnilo natolik, že dle Josefových slov, zčervenal, zmodral, obrátil oči v sloup, zafuněl a bylo po něm. Sice jsme zavolali Záchranou službu, ale to už nebylo nic platné, ze známosti nám záchranáři zavolali do pohřebního ústavu. Samotný obřad zajišťoval Josef, já ani matka jsme nemohly, aspoň odčinil to, že k tomu přispěl. Nechal natisknou parte, vybral rakev a obvolal příbuzné.
Na pohřeb se sjeli otcovi sourozenci. Budějovický strýc Antonín, ježto ač o dva roky mladší od nebožtíka, je silně nahluchlý, znojemská teta Růžena, jejíž jediné téma k rozhovoru je úroda a za ní utržené peníze a kostelecká tetička Boženka, nejmladší otcova sestra. Mimo ně se dostavili se strýcem Antonínem tetička Marie, která strýci dělá spíše ošetřovatelku a s Růženou strýc Bohouš, jenž si navykl pod tetinou kuratelou držet pusu a krok. Pohřeb proběhl bez zádrhelů, až na řečníka, moje matka na něm trvala. Proslov měl dlouhý a při slovech v nichž zvěčnělého vyzdvihoval, jsem musela Josefa krotit píchnutím špendlíkem. Poněvadž právě při těch největších chvalozpěvech se u něho zračily náznaky smíchu, obzvláště při větách, jaký byl zesnulý nezištný dobrodinec a ohromný altruista. Řečník nebyl to jediné, co si máti prosadila, dále si protlačila plačky, podle Josefa proto, aby alespoň někdo za toho starého držgrešli uronil slzu. Tuto službu si naše babi sjednala u těch bab, s nimiž chodí do cukrárny. Plakaly zdatně, čemuž se není co divit, vždyť jde o profesionálky, taky si to ty potvory nechaly zaplatit.
Po obřadu se celá naše rodina přesunula do našeho domu, kde byl připravený kár. Sesedli jsme se v jídelně, jíž běžně používáme při oslavách a vánocích. Podávali jsem oběd, šunkové rolky s křenem, slepičí polévku a vepřovou pečeni se zelím a houskovým knedlíkem. Bylo zábavné při jídle pozorovat příbuzně, kterak si při jedení počínají. Zatímco strýc Bohouš s tetou Růženou jedli způsobem, když je to zadarmo, tak se nacpeme. Strýc Antonín mi připadal, jakoby si každé sousto rozmýšlel, každý kousek než-li jej vsunul do úst dvakrát odložil na talíř, to rušilo především Marii, která na něho dávala pozor a mezi jídly mu utírala pusu a občas i sako, protože strýc se někdy na správné místo netrefil. Boženka jedla klidně, zkoumavě si prohlížejíc každý kousek, jenž měla spolknout. Josef přijímal jídlo bez zájmu, opět byl myšlenkami někde jinde, Ríša a Zuza naházeli oběd rychle do sebe, aby pak zmizeli v jejich pokojích. Já s Josefem jsme jim ani nebránili ani jsme se jim nedivili, co by taky dělali mezi dospělými? Poslouchali řeči o pohřbu? Po vepřové jsme s matkou a Marií sklidily ze stolu, musely jsme dát trochu kuchyň do pořádku a připravit kávu a zákusky. U stolu zbyli jen Bohouš, který po jídle hned usnul, což jsem slyšela až v kuchyni, Antonín, který nic neslyše tvářil se spokojeně a teta Boženka, jež zabředla s chudákem Josefem do pro něho nevítaného a trochu útrpného rozhovoru. Dlužno dodat, že Růžena se této debaty nezúčastnila, neboť jako každou návštěvu nám slídila po domě, aby sezdala co je u nás nového, o čemž by posléze zpravila Barborku a Ilonku, což jsou její dcery a mé sestřenice a mezitím co se tato naše příbuzná věnovala této vyzvědačské činnosti, Josef trpěl diskusí s Boženou.
,,Takový krásný pohřeb," Kuňkala Boženka. ,, moc - li to stálo?"
,,Přiměřeně výpravě, teta." odvětil s povzdechem Josef
,, No, ono je vše dnes tak drahé. " dotírala dál tetička. ,, To já si na pohřeb šetřím, taky si šetříš Josefe? Měl bys, už nejsi žádný mladík." Ano, to jediné co chce člověk na pohřební hostině slyšet, je připomenutí toho, že ten okamžik, kdy bude následovat právě pohřbeného, není daleko., zvláště když onen pohřbený je váš tchán nebo tchýně. Dle toho také zněla manželova odpověď :
,,A k čemu?" pokrčil rameny. ,, Mě bude stačit, když mě v igelitovém pytli zahrabou támhle pod růžemi." ukázal na okno do zahrady.
,, Ty nechceš být po smrti s rodinou?" divila se tetička.
,,Ne, mě to s nimi za života zcela stačí, až zaklepu bačkorama, chci mít klid."
,,A to nechceš být ani na hřbitově?" tázala se teta nechápavě.
,, Ne," štěkl Josef. ,,Za prvé, tam leží kde kdo a já nemám rád smíšenou společnost a za druhé, mě kolektivní činnosti deptají, zeptejte se Káči." to jako mě.
Po této odpovědi tetička zmlkla, Josef se radoval, že svými cynickými a provokativními odpověďmi ukončil pro něho velmi nežádoucí rozhovor, jak se mýlil. Po nějaké chvíli, jíž tetinka věnovala na oklepání se, započala diskuse na novo a od začátku:
,,Takový krásný pohřeb, těch lidí co tam bylo. Je vidět, jak Ludvíka tu měli rádi." rozplývala se.
,, Spíš se přišli podíval, jestli je opravdu po něm." prohlásil Josef.
,,Cyniku!" rozkatila se Božka. ,,Ludvík byl zlatíčko, říkal to i pan řečník."
,,Ten je za tyto lži placený." konstatoval suše Josef. ,, Náš nebožtík byl nevrlý despota, co by si pro korunu nechal vrtat koleno, kdyby se nebál bolesti."
,,Každému vyhověl." hučela dál teta do Josefa. ,,Kdykoli někdo potřeboval, šel."
,,Taky to nedělal zadarmo, " poznamenal Josef. ,, tuhle flaška slivovice nebo jiný prezent či hotovost, tu měl nejradši."
,,Slyšel jsi na pohřbu, dělal to nezištně." opakovala teta.
,,No, to jo, co je to taky pětistovka."
,,O mrtvých se má mluvit jen dobře." kázala tetička. Bylo to pravidlo, kterého se držela celý život. Naposledy před půlrokem, to zemřela paní Beránková, jež s ní bydlela v domově důchodců. Dokud ta paní žila, byla podle tetina mínění drbna, co do všeho strká nos, jak může vše hned hlásí a hladová, že jí není rovno. Po smrti se charakter paní Beránkové obrátil o sto osmdesát stupňů. Z drbny se stala společensky založená žena se zájmem o veřejné dění, s udavačky pořádkudbalá osoba, která dbá na dobro společnosti a z hamižnice, dobrá a spořivá hospodyňka. Jak se zdá smrt nám vylepšuje charakter o sto procent, či tomu tak není? Josef si kdysi poznamenal do svého deníku:
,,Ač žijeme v moderní době, držíme se různých pověr zděděných z dob minulých. Jistě na pověry lze nahlížet různě, třeba z kulturního hlediska, kdy absence mýtů a pověr znamenala by výrazné ochuzení naší, ale i světové kultury. Vždyť pomněme, že všechny lidové zvyky, které jsou dodnes dodržovány z pověr a mýtů vzešly. Také malířství, sochařství, literatura, divadlo, film a televize by bez mýtů a pověr mnoho nezmohly.
Z duševního pohledu můžeme říci, že praktikuje -li někdo nějakou pověru, může mu ta poskytnout jistou pevnou půdu pod nohama, prostě možno mu být určitou psychickou podporou. Přežene-li ovšem praktikující míru v provádění pověr, mohou se ty změnit v prvek dotyčného jedince spíše vysávající, takový člověk se může dopracovat až k tzv. obsedantně kompulzivní poruše chování, v tomto momentě pak nastupujeme my coby odborníci, abychom mu pomohli z té spirály ven.
Pak ovšem máme druh pověr, z nichž jsme si udělali společenskou záležitost, to třeba, mluvit o mrtvých jen dobře. Nevím, kde se zrovna tento zvyk tady vzal, ale připadá mi to absurdní, mluvit o zesnulém pouze dobře. A když je dobrých vlastností nedostatek, udělat z těch špatných, aby se jevily jako dobré. To pak to někdy dopadá tak, jako při vzpomínkové akci na mého někdejšího kolegu MUDr. Prášilka, jehož na oddělení nemohl za života nikdo ani vystát. Protože vše věděl nejlépe, nic mu nebylo dobré, všechno a hlavně všechny kritizoval a nikomu nikdy, bylo -li třeba nepomohl, jen stál kroutil hlavou a meditoval nad tím jaký je ten ubožák neschopný blb. Když doktor Prášilek zesnul, pěla se při pietě na něho takové chvála, až se někteří zastavovali nad tím, o kom je to vlastně řeč.
Vědom si všech těchto skutečností, nechtěl bych aby moji pozůstalí, si vymýšleli nesmysly o mé dobrotě. Buď ať o mě mluví pravdu a nebo ať mě zdrbou až do morku kostí. " Tak toto přání jako jeho budoucí vdova, ráda vyplním, jen abych nešla jako první, to bych o tu legraci přišla, však by mě děti zastoupily.
Tetička Boženka po této Josefově poznámce opět ztichla, tentokrát na delší čas, anžto jsme s matkou a Marií přinesly kávu a zákusky. To probudilo i strýce Bohouše, jenž uviděv další krmy, bez okolků se do ní pustil. Jedl ten moučník s takovou vervou, že si potřísnil šlehačkou svojí sváteční kravatu.
,,Nemůžeš jíst trochu slušně, kdo to má pořád prát." hudrovala Růžena.
,,Dej mi pokoj," zabručel Bohouš. ,,peskuješ mě jak malého frocka."
,,Ale strýčku nenechte se rušit." snažil se ho Josef k Růženčině nelibosti duševně povzbudit.
,,Tož ja." přikývl Bohouš, nandavaje si další kousek na talíř.
,, A jaká byla letos úroda, strýčku." změnil Josef téma.
,,Ale," mávl rukou Bohouš. ,,na víno mi chodí ty mrchy špačci, vůbec nevím jestli z toho letos něco bude, švestek je tak málo, že pochybuju, že budu mít nějakou slivovicu a oharek? Taky bída." nechápu, proč máti platila plačkám takové peníze, strýc Bohouš by je zastal velmi dobře a zadarmo, stačilo by se mu jen zmínit o úrodě a bylo by. Asi by Bohoušovo lamentování nebralo konce, kdyby jej nepřerušila matka, která ťukajíc lžičkou o šálek, sjednala si klid a pozornost: ,, Vážení," řekla, když jsme všichni ztichli včetně Boženky. ,,chtěla bych vám všem poděkovat za účast na pohřbu našeho Ludvíka, zároveň jsem vám chtěla oznámit, že hodlám dům přepsat tady na mladé..." ukázala na mě a Josefa.,,... a přestěhovat se do domova důchodců." po tomto proslovu zavládlo u stolu hluboké ticho, naše máti a v domově důchodců? To jsem si opravdu nedokázala představit, jak sedí někde na verandě a klafe s ostatními bábami nad kávou a pletením, je něco tak nereálné, že jsem tomu odmítala uvěřit. ,,Rozmyslela sis to dobře?" pronesla jsem po chvíli.,,místa je tu dost."
,,Bude to tak lepší" odvětila, pak sebrala svůj šálek a odešla, za zaražených pohledů všech přítomných.
,,To jsi nemohl něco říct."šťouchla jsem do Josefa, když matka zmizela.
,,A co." pokrčil rameny. ,,Jednou se už rozhodla, tak co."
,,Tupče!" štěkla jsem a odběhla do kuchyně, ještě jsem slyšela, jak strýc Bohouš Josefovi říká, že to taky nemá se mnou jednoduché.
Josef mě opravdu naštval, neřekl slovo, a mohl, proč mlčel? Mohl říct, že budeme rádi, když tady zůstane, ale on ne, mlčel a jen se cpal. Na druhou stranu, by mu to asi matka jen těžko uvěřila, kdyby jí řekl, že on bude rád když zůstane, taky je jeden z těch kteří razí o tchýních pravidlo ,, Čím dál, tím líp.", jenže to ho neomlouvá, v rámci manželské solidarity, měl udělat nějaké gesto a ne hrát mrtvého brouka, jako vždy když se mu do něčeho nechce. Večer v ložnici jsem na rozhodnutí matky navázala,chtěla jsem přimět Josefa k účasti:
,, Nechápu, proč by se má matka měla stěhovat do domova důchodců? Když máme dům jako hrad." začala jsem.
,, Když už se tak jednou rozhodla."odpověděl Josef s povzdechem.
,, Ale ty jsi jí v tom měl zabránit." zasyčela jsem
,,Těžko." vzdychl
,,Tak jí v tom zabráníš. " prohlásila jsem.
,,Jak?"
,,Já nevím," máchla jsem rukama.,,jsi psychiatr, máš přece v popisu práce, rozmlouvat lidem nesmysly." Josef mě upozornil na to, že toto dělá jen u lidí, u kterých to má ještě smysl a navíc by byl blázen, když by rozmlouval vlastní tchýni stěhování. Já jsem ho v rozčílení upozornila, že nerozmluví-li matce ten domov důchodců, stěhování čeká na něho a to pod viadukt u zahrádkářské kolonie. Na otázku, proč zrovna tam? Jsem mu odpověděla, abych ho měla stále na dohled. Tím jsem tuto debatu ukončila.
Ráno jsem Josefa v posteli nenašla, vytratil se do práce ještě před ostatními, aby se tak vyhnul připomenutí, že si má promluvit s matkou. Tím mě vytočil, jestli si myslí, že se tímto vyhne splnění mého požadavku? Tak se mýlí. Okamžitě jsem mu volala, dlouho se mi neozýval, ale já byla vytrvalá, až se přeci jenom chytil. Velmi znechuceně se ozval.,,Rykl, jesli si myslíš," spustila jsem naň. ,,že svým brzkým odchodem, se vyhneš povinnosti, tak jsi na omylu, až se vrátíš z práce, zajdeš za mou matkou." nic neodpověděl, jen tiše zavěsil. Začaly mnou cloumat pochybnosti o účelu tohoto rozhovoru, což se mi i potvrdilo.
Na Josefa jsem čekala celé odpoledne, avšak on meškal. Bylo šest a můj manžel nikde, osm, jedenáct a stále nic. Přestala jsem ho vyhlížet a šla spát. Budík ukazoval půl hodiny po půlnoci, když jsem uslyšela ze zdola jakýsi halas. Oblékla jsem si župan a šla se podívat, co se to děje? V hale stál Josef, podpíraný z každé strany svými kumpány z hospody. Všichni byli jako carští důstojníci. Hned mi bylo jasné proč se můj manžel tak zdržel, nasával s otcem a synem Vojířovými, znala jsem je oba. Vojtu jsem učila a nutno dodat, že to nebyla nejsnadnější práce. Vpravit do jeho hlavy základní poznatky gramatiky Jazyka Českého, bylo mnohdy nadlidský úkol. Starého Vojíře si pamatuji z třídních schůzek, kde jsem mu spílala za to, jakého trubce si to vlastně pořídil. Maminka a manželka těchto dvou, paní Vojířová má naproti škole lékárnu, občas k ní zajdu pro prášky na bolest hlavy.
,,To vidím." zavrčela jsem, protože jsem se chtěla vrátit do postele.
,,Kam ho máme položit?" blekotal mladý Vojíř.
,,Sem!" ukázala jsem energicky na gauč. Vojířovi dopravili Josefa na pohovku, opatrně jej na ní položili, pak se rozloučili a odešli. Já jsem tomu svému opilci sundala boty a kalhoty, hodila naň deku a šla spát. Scény mu budu dělat až ráno, aby z toho taky něco měl.
Když jsem ráno sešla dolu, seděl Josef na gauči s provinilým výrazem koukal, kde strávil uplynulou noc. Podle barvy obličeje, která se blížila zelené mi bylo jasné, že dnes mu do zpěvu nebude. Nechala jsem ho, aby se vzpamatoval.Toto ovšem odmítla vzít na vědomí má matka, jež vidouc, že Josef už nespí si neodpustila kázání: ,,Ty si se včera vyznamenal, " štěbetala. ,, přijít domů jako doga, že se nestydíš, to se Kateřina dočkala a co teprve děti, takhle jim jdeš příkladem? Násosko." Josef nic neřekl, jen tupě kýval, až mi ho bylo líto. Na druhou stranu, kdyby udělat to, oč jsem ho žádala, byl by fit.,,No, co sedíš?" dorážela dál matka, když ani tentokrát nic neřekl, zahudrovala něco o kastrovaném býku a kozlu, mávla rukou a pokračovala do kuchyně, kam měla původně namířeno. Josef zatím vstřebával nejen včerejší dávku alkoholu, ale nově i matčino kázání, muselo mu být opravdu strašně, přes dveře jsem se na něho podívala, jak sedí zkroušeně na pohovce. Pak jsem vytáhla instantní slepičí polévku a postavila jí před něho na konferenční stolek, já vím, instantní polévka na napravení žaludku není nic moc, ale přece kvůli opileckým choutkám mého manžela, nepoběžím koupit drůbeží drůbky, instantní mu musela stačit. Beztak měl natolik černé svědomí, že si pochvaloval, jak mu chutná, dokonce mi pěl básně o tom, že lepší vývar jsem mu ještě neuvařila a že jsem si dělala takovou škodu, kdyby jen věděl. Málem jí vylil, když k němu přiskočil Richard.
Ano, náš Rišánek si nemůže sednout náležitým způsobem, jako každý civilizovaný člověk. Ale kdyby skákal jen po křeslech a gauči či židlích, ten holomek normálně skáče po nábytku, jenž k sezení neslouží, jako například kuchyňská linka. Skok byl tak prudký, že měl Josef co dělat, aby hrnek neupustil.
,,Co děláš pitomče." zaječel, protože přeci jenom trochu polévky ulil.
,,Soráč." omlouval se synek. ,,Prej si se včera vyznamenal?"
,,To ti řekla babička." prohodil Josef.
,,No, prej jsi norek, z kterýho si nemám brát příklad." hlásil Richard.
,,Omyl chlapče, " pronesl vážně.,,nejsem notorický alkoholik, pouze příležitostný pijan."
,,Prostě chlastá." doplnila jeho výklad matka, jež poslouchala za dveřmi.
,,Nebýt manželky a tchýně je ze mě abstinent." zvolal, odpovědí mu bylo prásknutí dveřmi.
,, Musela to bejt jízda." pokračoval Richard dál.,, Mohl si mě vzít sebou."
,,To nemohl," zavrtěl Josef hlavou.,, pač kdybych to udělal, tak tebe matka vydědí a mě zabije a dva funusy v jednom měsíci, by byly i na naší rodinu moc."
,,Víš, že se babi chce stěhovat?" přeskočil potomek na jiné téma.
,,Jo," kývl Josef.,,už má sbaleno?"
,,Nevím," zahýkal syn. ,,ale vím, že v jejím pokoji budu mít posilovnu."
,,Nebudeš." zabručel
,,Proč?" divil se Richard
,,Protože kdyby se babička odstěhovala, nacpala by se do jejího pokoje tvoje matka." odpověděl Josef unaveně.
,,A proč?" otázal se Ríša tupě.
,,Protože tvá matka musí být všude."dodal na vysvětlenou, to není samozřejmě pravda, ve skutečnosti nejsem tak roztahovačná, jen občas potřebuji více prostoru pro svou seberealizaci.,, A navíc, tvoje babička se stěhovat nebude." doplnil Josef.
,,A jak to?"
,,Jelikož jinak se stěhuju já:"
,,Kam?"
,,Pod viadukt u zahrádkářské kolonie." odvětil Josef zmoženě.
,,Proč zrovna tam?" nechápal Ríša.
,,Aby mě i tam tvá matka mohla dirigovat." řekl se vzdorem.,, A nejen, že mě tam osobně odstěhuje, ale dokonce mi řekne, jak si to tam mám zařídit a co si mám kdy obléct. A aby toho nebylo málo, bude mě chodit kontrolovat, jestli se jejími pokyny řídím." Taková pomluva, já nejsem žádná Xantypa, nikdy nemusím nic dirigovat. Faktem však je, že nebýt mě, tak by Josef chodil jako vandrák. Tím, že mu řeknu, co si má obléct, chodí přeci jen jako člověk.,,Takže mám dvě možnosti, synku." dostal se k závěru.,, Buď přemluvím babi, aby s námi setrvala a nebo mám kufry za dveřmi."
,,Tak to ti nezávidím," hýkal synek. ,, koukám, že bejt ženáč je voprus."
,,Taky se dočkáš." povzbudil Josef našeho potomka, Richard poplácal svého otce po rameni a šel si užívat prázdnin. Josef dopil už mezitím vychladlou polévku a spěchal do práce.
Celé dopoledne jsem na něho musela myslet, jaký má asi den. Musel trpět jako zvíře. Poslouchat bláboly jeho pacientů v jeho stavu? Nezáviděla jsem mu, vhledem k tomu, že některé jeho pacienty znám osobně, měla jsem představu o míře jeho utrpení. Tak například pan Maršálek, to byl můj bývalý kolega. Nelehké kantorské povolání mu totálně pošramotilo duševní zdraví. Začal prohlašovat, že svět se řítí do záhuby, s tím jsem v jádru souhlasila, kouknu-li kol sebe a že jedině on, nově vyslaný mesiáš od boha, nás může spasit. No nevím, co za záchranu by to bylo od někoho, kdo nosí svěrací kazajku a denně spořádá kvantum sedativ. A to není jen ex-kolega Maršálek, to tam má třeba pana Ráblíka, to je náš bývalý starosta. Toho si Josef odvezl přímo z radnice z jednání, protože prý tam začal rozhazovat papíry a vykřikovat, co a kolik si ve svých funkcích kdo nakradl. Josef konstatoval, že konečně někdo řekl na radnici pravdu. Ono by se toto vystoupení pana starosty dalo ututlat, ale Ráblík nedopatřením zapnul obecní rozhlas, díky čemuž šlo vše o éteru. Radním pak nezbývalo nic jiného, než starostův záchvat pravdomluvnosti prohlásit za šílenství a předat pana starostu do patřičných rukou odborníků. Teď Ráblík leží u Josefa na oddělení a všem vypráví, jak to na radnici chodí a světe div se, všichni mu to věří.
Asi po čtvrté hodině odpolední, jen co jsem roztřídila nákup, někdo zazvonil. Když jsem otevřela, stála ve dveřích Ivanka Slavíková, s tím svým přihlouplým úsměvem, který měla už v době, kdy jsem se jí snažila naučit něco z češtiny a naší a světové historie, marně. Holt, někdy se to prostě nepovede. Na štěstí má její tatíček hospodu a tak má děvče o existenci postaráno. A vhledem k tomu, že to co jí nebylo dáno do hlavy, jí příroda kompenzovala na poprsí, vydělá ta nanynka na spropitném za jeden večer tolik, co já za celý týden. Zdvořile pozdravila a že tatínek, ten starý Harpagon, co by se raději pro korunu udávil, se nechává poroučet a táže se, zda -li pan doktor Rykl je doma. S nadějí, že Slavíka přivedla hamižnost do stavu pomatení mysli, jsem řekla, že není, ale že jak bude, ihned jej za jejím tatínkem vyšlu.
,, Ale to nepůjde!" pravila
,,Copak je to s tatínkem tak vážné?" vzrostla ve mě naděje.
,,Ne, tatínek je v pořádku." zkazila mi radost. ,,Jen..." vyndala z kasírky účtenku. ,,...pan doktor byl včera u nás..." připomněla mi nepříjemný zážitek s předešlé noci.,,...a bohužel byl v takovém stavu, že nebyl sto zaplatit účet."
,,On nezaplatil?" podivila jsem se.
,,Bohužel." podávala mi lísteček, pořádně jsem si ho prohlédla, načárkováno tam měl dobře, obrátila jsem účtenku na druhou stranu, kde se nacházel součet činící 497 korun českých. Udělaly se mi mžitky před očima. Taková suma za jeden večer, to dám za maso na víkend. Řekla jsem jí, aby přišla, že bude manžel doma. Začala natahovat moldánky, že jí tatínek nakázal, aby se bez peněz nevracela. Mezi námi, Ivanka měla vždy dokonalý komediální talent, díky čemuž nepropadala. Na tuto její dispozici jsem zcela zapomněla a tak pod nátlakem jejího hereckého výkonu jsem jí požadovaný obnos vyplatila, s tím, že si to s Ryklem vyřídím, jestli přijde domu.
Manžel se vrátil tentokrát brzy, šoural se hekaje, kterak těžko mu na žaludku a hlava jak ho bolí, že si půjde hned lehnout. Ačkoli jsem mu to věřila, přeci jenom jsem mu nechtěla dopřát klidu, měl tu dluh a to nemyslím oněch pět set korun, který bylo nutno splatit a já mu nepopřeji pokoje, dokud jej nevyrovná. ,, To, že si zajdeš občas do hospody..." zarazila jsem ho při cestě do ložnice. ,, je mi jedno, choď si, ale pokud možno se udrž ve stavu, abys zaplatil svojí útratu. Já se pak nebudu dívat na mladou Slavíkovou jak mi tu hraje divadlo" hodila jsem účtenku na konferenční stolek.
,,Já jsem nezaplatil?" zarazil se.
,, Ne, nezaplatil," pýřila jsem se dál. ,,a starej Slavík, proti němuž je i Harpagon rozdavačný altruista, mi sem musel vyslat tu svou ufňukanou holku, aby ze mě, ergo lépe řečeno z tebe ty peníze vyrazila."
,,Ty jsi to zaplatila, Kačenko?" zapípal
,,Jo," kývla jsem.,, dlužíš mi pět stovek." Josef mlčky sáhl do peněženky, vyndal z ní požadovaný obnos a položil ho přede mě na stolek, pak se jak pokračovat v cestě, stěžoval si na to, že má dnes kázaní až dost, protože mu mimo mé matky další uštědřila paní Vojířová, u níž byl odpoledne kupovat prášky na bolení hlavy. Lála mu zato, že se on inteligent a vzdělanec tahá s jejím synem a manželem po hospodách, místo toho, aby jim šel příkladem pobídl je k brzkému návratu k rodinnému krbu, že takto si ona nepředstavuje spravování se lékaře, pak z něho vymámila 100 korun za prášky a s kyselým výrazem už v tak nehezké tváři jej prý vyprovodila z lékárny.
,,To mě mrzí Josef, že jsi dnes jako pod kazatelnou." řekla jsem suše. ,,ale máš tu úkol, který třeba vyplnit ještě před tvým uložením se na lože."
,,Katuško, dnes ne." žadonil
,,A kdy jindy," namítala jsem ,, včera ráno jsi utekl, večer jsi se opil jak Dán a dál to odkládat nechci, šupej za matkou, už na tebe čeká."
Josef ještě chvíli protestoval, neboť nebyl ve stavu, kdy by mohl absolvovat audienci u mé matky. Já jsem mu však připomněla, že má na výběr, buď maminku v domě a nebo kufry za dveřmi. Nejsem vyznavačka ultimát, ale občas aspoň na oko u Josefa k nějakému přistoupit musím, jinak bych u něho ničeho nedosáhla. Do schodů šel jako na smrt, krůčkem táhlým se šoural do komnat mě drahocenné matky, v hlavě se mu honila myšlenka na to, co je lepší, jestli soužití v teplém domě s tchýní a nebo s nevítanými hlodavci a obtížným hmyzem pod viaduktem, kde to ze všech stran fouká, dle jeho konání byl pro variantu číslo jedna. Konečně stanul před dveřmi matčina pokoje, prosebně se podíval na mě dolů, neměla jsem soucit, jen ať si to vypije. Poté přeci jenom zaklepal po rázném: ,,dále!" neochotně vešel. Nevím jak tam byl dlouho, ale když se vrátil ke mě, zdálo se, že ho veškeré neduhy spojené s včerejším večerem opustily, barva v obličeji již narůžovělá, v očích měl jiskru. Vypadalo to, že pobyt u matky mu prospěl. Otázala jsem se ho, jestli něco nepotřebuje.
,,Tak Boženka." zavrčel
,,Co je s Boženkou?" položila jsem nechápavě dotaz.
,,Boženka se k nám bude stěhovat a ty jsi o tom věděla. " syčel
,,Že bych na to zapomněla," prohodila jsem nevině. ,,To víš Josefe, když mám na starosti celý dům, tak mi nějaká ta hloupost vyklouzne z paměti." pokračovala jsem konejšivě. Josef prohlásil, že Boženka není hloupost, která by jen tak vyklouzla z paměti, pak řekl ať mu všichni vlezeme na záda a šel spát.
Samozřejmě jsem o Božence věděla, má matka se mnou o tom mluvila krátce po Ivančině odchodu, když viděla onu cifru, již jsem mladé hostinské uhradila, prohlásila, že Josef je živel na něhož třeba být ve dvou nebo lépe ve třech. Proto se rozhodla,že se do domova důchodců stěhovat nebude, že naopak aby tu nebyla sama sem vezme Boženku, která jí bude dělat společnost a dům přepíše jen zpola, aby měla nějakou jistotu. A tak jsme měli od září u sebe Boženku, Josef si na novou situaci zvykl, sice nám ten malý podraz neodpustil, ale už alespoň neremcá.