Amulet I. část Boudicca - ZEMĚ

MOTTO :

Je lidské milovat, je lidské odpouštět ... ( Plautus )

Oppida majestátně se tyčila na vršcích, kopcích celého keltského světa. V dobách válek, jež byly pro Kelty tak typické, bývala dokonalými pevnostmi. V dobách míru se zde rozvíjela keltská kultura, řemesla, vzdělanost, ale také zajímavé příběhy, které po celém kraji přinášeli Bardové, stejně jako my dnes přinášíme tento .

Náš příběh začíná v Británii roku 60 našeho letopočtu, po smrti Presuntaga, krále britského kmene Icénů se jeho žena Boudicca domáhala svých dědických a následnických práv, které ji plynuly ze závěti, jež zanechal její manžel, podle tohoto kšaftu měla Boudicca a její dvě dcery nárok na polovinu Icénského království, druhá půle měla připadnout do správy Římu, jelikož však byla Británie římskou provincii platily zde i římské zákony, podle kterých neměly ženy následnické právo, proto Catus Decianus římský protektor Boudicce toho odepřel, když ta protestovala, vpadli Římané do její vesnice kde znásilnili Boudicčiny dcery a když se je matka jala chránit, byla potupně zbičována.

Toho večera po římské razii stála královna uprostřed svého dubového háje. Plna vzteku, lítosti spílala ke své patronce bohyni Andraste Římanům a přísahala jim pomstu. Mraky nad Nemetonem se zlověstně stahovaly stejně tak jako v Boudičině mysli, ta stála před posvátným ohněm s rukama vztaženýma k nebesům, volajíc svou bohyni.,,Volám Tebe mocná bohyně Andraste ! Abych ve tvém jméně mohla vést boj, který smyje hanbu z mých dcer i z mého lidu..." Její slova se nesla hájem a silný vítr, jenž se proháněl v korunách mohutných stromů, jakoby je roznášel po kraji a snad i k sluchu samotné bohyně.Pak sáhla Boudicca pod svůj modrý plášť odkud vytáhla zajíce, své totemové zvíře, zdvihajíc ho do výše pokračovala ve své řeči.

,,Přijmi má paní tuto oběť, jako důkaz mé oddanosti k Tobě." Po těch slovech položila smýkající se zvíře před sebe a držíc ho levou rukou jej pravou svým mečem ho proklála.,,Myslíš, že bude tato oběť stačit? Má paní."Ozval se mužský hlas za jejími zády, ohlédla se. Z křovisek k ní přicházel Mirin, její osobní druid ve své bílé tóze. Boudicca mu šla naproti.,, Nemám náladu se dohadovat o tom co stačí nebo nestačí až pochytáme ty zrádné Římany tak se oni stanou darem pro bohyni."Odvětila královna rázně.

,,Ano, ale bohové chtějí vysokou oběť teď, ne po boji, teď si je musíš má paní naklonit."Mirinův hlas zněl jak syčení hada, byl si dobře vědom svého vlivu na královnu a leckdy toho dokázal využít i pro svůj prospěch.,, Co navrhuješ?" Vyhrkla Boudicca .,,Na okraji vesnice žije dívka, která dle slov naší bohyně není čistá ..."

,,Není čistá, tomu nerozumím?" Skočila mu Boudicca do řeči.,,Čím není čistá?"

,,Svou vinou vůči svému lidu." Pokračoval Mirin

,,Jakou vinou?"Boudicca stále nechápala kam druid míří z jeho slov byla zmatená, nevěřila tomu, že by si bohové vyžádali život jednoho z jejich lidí.

,, Ta dívka chová náklonnost k římskému muži a tím zrází náš lid.Má-li být náš boj o svobodu vítězný, musíš jí obětovat bohům." Zlověstný pohled, který Boudicca po druidovi vrhla, mu dal signál, že toto přesvědčování nebude nikterak jednoduché ,pročež rychle dodal.,,Tak praví bohové, má paní."

,,Nevěřím tomu, že by bohové chtěli život někoho z mého lidu, dobře vědí, že budu potřebovat každého, abych vedla vítězný boj."Boudicca i když se o ní říkalo, že je krvelačná, vždy chovala vřelou náklonnost ke svému národu a ten vědě o jejích citech to královně oplácel svou oddaností, byla si dobře vědoma toho, že když obětuje jednoho z nich, může jí to uškodit, celé tažení by kvůli této záležitosti mohlo být zmařeno.Mirin znal tuto obavu proto měl připravené řešení, které mohl Boudicce nabídnout.,,Tvůj strach má paní je zbytečný...."

,,Jak zbytečný, nyní když potřebujeme držet při sobě kvůli Římu mi navrhuješ něco co by nás mohlo proti sobě rozeštvat."Královna měla opravdu velmi silný hlas a v dunění silného větru zněl v jejím rozčílení ještě hrozivěji než kdy před tím.Stála tam šlehající na kněze blesky z jejích hnědých očí do kterých jí vítr vháněl pramínky její rusavé hřívy .Mirin věděl, že v takovém stavu raději nepokračovat.Přesto to risknul a pokračoval.,,Má paní, znáš přece cenu bohů a bohové, má paní o své ceně nesmlouvají."

,,Jako Římani!"Dodala Boudicca vzpurně.

,,Jako drusáda bohyně Andraste bys takto mluvit neměla, víš čím si jí povinována, má paní." Odvětil káravě Mirin, cítil, že jeho pozice začíná být výhodná a že má naději královnu přesvědčit tento pocit se však dal na ústup když Boudicca zaútočila,, Já teď nemluvím jako drusáda, ale jako královna ."Na poslední slova dala zvláštní důraz, dala tím druidovi najevo, že se nedá jen tak lehce zviklat, leč její nervozita se zvyšovala, čím úpěnlivější byl Mirinův pohled na ní, ten pohled dobře znala věděla, že jeho pomocí jí druid dokáže přinutit k čemukoli, rozhodla se ještě chvíli odolávat.,,Ne Mirine, to nemůžu.Co by tomu řekli ostatní, budeme muset najít jiné řešení."

,,Řídím se pouze příkazy samotných bohů, jako ty má paní, pokud se ovšem ještě cítíš být kněžkou bohyně Andraste."Poslední slova se Boudiccy zvláště dotkla, protože vždy považovala svou víru za jeden z pilířů svého života.

Atmosféra v Nemetonu houstla, druid i královna stáli uprostřed háje nad kterým se pomalu stahovala černá mračna, stejně jako nad národem Icénů. Vítr se pomalu zvedal a jeho teskný zpěv se změnil v hrozivý řev, při kterém se i větve stromů jakoby strachy ohýbaly. Dlouhé mlčení prolomil Mirin.,,Tak jak ses rozhodla paní." Při podobných situací, kdy někdo hnal Boudiccu do rohu, tasila meč, aby mu upřesnila svůj názor, to si ale u druida dovolit nemohla, protože ti byli nad zákonem, ba dokonce stáli nad náčelníkem či králem, se skřípajícími zuby dupla levou nohou a vyrazila směrem z háje.,,Jaká je tvoje odpověď, má paní ?" Volal za ní druid, královna se zprudka otočila a vztekle štěkla ,, Dělej si co chceš." Mirin se pousmál v jeho očích se zableskly nejen blesky, jež začaly šlehat z nebes, ale i blestíčky štěstí z úspěchu, s uspokojením se díval za Boudiccou, běžící úzkou cestičkou z Nemetonu, celou cestou se jí honily myšlenky, spíše nesoucí otázky než odpovědi, byla si dobře vědoma toho, že svým způsobem dala Mirinovi požehnání k tomu, aby obětoval to děvče. Běžela v prudkém větru s vlající rudou hřívou za sebou, hřmějící krajina jako by předznamenávala budoucnost Britského lidu, mysl zatměnou stejně jako obloha nad její hlavou, stromy klátící se v kvílejícím větru, jakoby jí hrozily a předvídali tak její zkázu s takovou přiběhla Boudicca do vesnice, kde se zavřela ve svém stavení, aby tak alespoň částečně utekla od světa, který jí zklamal a částečně od sebe a svého svědomí. Mirin mezitím poslal své dva pohunky na okraj usedlosti, ti vrazili do domku a každý chopil bryskně dívku za paži a odvlekli jí za vesnici na kopec, kam se dávali všichni kdož byli předurčeni k oběti bohům, tam Eleku vhodili a dveře zajistili petlicí. Děvče chvíli leželo, pak pomalu vstalo rozhlížejíc se po svém novém okolí. V hlavě jí vystávaly otázky, které v ní vyvolávaly nejen strach, ale i zmatek.Proč tu je? Co s ní bude ? Kdo byli ti muži ? Vrátí se zpět ?.Otázky na které si neuměla odpovědět a právě to zesilovalo její úzkost, doplazila se proto do rohu, který jí aspoň z části přinášel pocit bezpečí, tam se schoulila a propukla v pláč, který neuměla utišit, nakonec jí došly síly a ona usnula. Ve spánku byla zase ta malá holčička, která bosky běhala po vesnici, hrající si s klacíky, jež náhodně našla na cestě po níž šla za svým otcem chytajícím v nedalekém moři, pak jakoby přeběhla čas a místo otce stál před ní Julius Britus, muž který jí byl vším čím může pro ženu muž být, vzal jí za ruku a odváděl jí do blízkého stromoví.Cítila jak jí hladí, jeho pohled, který vypovídal vše, ruka, která jí hladila po jejích kaštanových vlasech jakoby odháněla všechny chmury světa. Bylo jí tak blaženě a ani si v tu chvíli nepřipouštěla, že její osud je tak nejistý.

Zatím venku nastala noc, vítr zesílil a přidal se i silný déšť, nebe bylo osvětleno blesky, jež spustili na plno svůj nebeský tanec a právě jeden z těchto nebeských tanečníků uhodil do suchého stromu stojícího vedle chatrče, strom se rozpadl ve dví , počal hořet, jedna z hořících větví spadla na stavení, které vzápětí vzplálo též i s nic netušící a svůj krásný sen snící Elekou. Během noci se bouře pomalu utišila a k ránu již vál jen svěží vánek od moře.Ptáci vylétli nad krajinu aby s prvními paprsky slunce přivítali nový den svou oslavnou písní. Na kopci kde ještě v noci stála polorozpadlá chatrč, teď byla jen hromada popela a půle uschlého stromu.Takový pohled se naskytl Mirinovi a jeho pomocníkům, když ráno přišli pro Eleku, aby jí odvedli do posvátného háje a obětovali bohyni Andraste. Pro Mirina to byl pohled doslova paralyzující, chvíli stal na místě a koukal na spáleniště, kde si větřík hrál se zrnky popela. Bylo vidět, že je to situace, která ho překvapila poprvé, plně si uvědomoval vážnost této chvíle a co mu tím vším chtěli bohové sdělit.,,Co teď Mirine ?" Vytrhl druida ze zmatených úvah Lochan, jeden z jeho pomocníků,, Nevím:"Odvětil Mirin stále zírající na popeliště, Lochan nechtěl čekat na to až se jeho pán rozmyslí se zbytkem odpovědi, vzal svojí hůl a začal s ní hromadu prohrabávat. Kromě ohořelých kostí a trámu se mu za výčnělek na holi cosi přichytilo. Mladík se sehnul aby si mohl nález dobře prohlédnout, byl to přívěsek ze dřeva s bohatou výřezbou a červeným kamínkem uprostřed. Chvíli jej otáčel v ruce, prohlížel si ho, bylo vidět, že nepochází z jejich kraje, ornamenty na přívěsku měli spíše římský než britský styl, ukázal šperk Mirinovi, ten ho opatrně vzal a zkoumavým pohledem si jej prohlédl.

,, Co je to za šperk?" Otázal se tiše nálezce Kněz.

,, To patřilo jí, pane.Dostala to od toho Římana." Odvětil skoro s odporem Lochan.

,,Jak to víš?" Prohodil Mirin stále si ještě prohlížející přívěsek.

,, Viděl jsem je, pane. Dal jí ho v tom malém hájku, kousek za vesnicí."

Lochan chvíli čekal, jestli Mirin nezareaguje na jeho odpověď, ten však nezareagoval.Ještě stále byl mimo , z toho co se tam stalo.Chvíli tam stáli, dívali se na spáleniště ze kterého vítr odfoukával právě prohrábnutý popel a odhaloval tak zbytky ohořelého stavení. Ptáci létající nad jejich hlavami jakoby se jim v tu chvíli vysmívali, tak aspoň to druidovi připadalo. ,,Pane, ..." Osmělil se Lochan, který dál nechtěl čekat,,...všiml sis, že přívěsek není vůbec poznamenaný ohněm?" Mirin si nález ještě jednou důkladně prohlédl v tu chvíli jakoby procitnul ze spánku.,,Máš pravdu Lochane, není na něm po ohni ani památky.To je důkaz toho, že nebyla hodnaaby se stala družkou naší velectěné bohyně." Bylo vidět, že Lochanova poznámka vlila do Mirinových žil nový život.Druid se otočil k jihu, vztáhl ruku v níž držel šperk k nebesům a s hlasem jež neskrýval vztek a odhodlání začal pronášet : ,,Vzývám, všechny všemocné bohy, jež jsou ochránci našeho kraje, ať jsou nyní svědky mého spravedlivého soudu...."

,,Zadrž pane ..."Zarazil ho vyděšeně Lochan. ,, Co když tou kletbou, kterou chceš vyřknout bohy rozlobíš a oni na nás pak sešlou zhoubu." Bylo vidět, že má Lochan strach, nikdy předtím kletbu nevyřkl a ani nebyl u žádného proklínacího aktu. Byl přeci jenom mlád a mnoho zkušeností s těmito věcmi neměl, jímala ho úzkost a druid to na něm poznal,,Milý Lochane !Chceš-li být jednou dobrým kněžím svým bohům, nesmíš před nimi projevit ani náznak strachu či pochybovačnosti , každý čin nese své následky a ty se je musíš naučit nést, jinak jako druid neuspěješ." Káral Mirin svého pohunka, ten jen provinile kývl hlavou a tiše se vrátil na své místo.Mirin vrátil zraky od učedníka k nebesům aby dokončil co začal. Znovu vztáhl ruku k nebesům a opět začal od začátku svou řeč.,, Vzývám, všechny všemocné bohy, jež jsou ochránci našeho kraje, ať jsou nyní svědky mého spravedlivého soudu, já Mirin druid Icénů, vznáším kletbu na Eleku, dceru rybáře Bellgraina a Julia Brita bojovníka zrádných Římanů, nechť jejich duše nedojdou k branám niv hojnosti a bloudí tímto světem navzájem se hledajíce od věků do věků, proklínám toto místo ať ten kdo sem svou nohu položí neštěstím je stižen, tento šperk nese rozuzlení této kletby, neboť jen dvojce mající v srdcích čistý cit, pomocí jeho může navrátit věčný klid těm dvěma i tomuto místu. Nechť mocná Bohyně Andraste nám toho požehná."Když dokončil svou řeč, odhodil šperk zpět do spáleniště,přistoupil k pomocníkům, ti stáli před druidem jako zařezaní.Atmosféra celého aktu byla pro ně příliš silná a nezvyklá než aby jí dovedli strávit, bylo na nich vidět, že mají strach z důsledků oné kletby . ,,Půjdeme."Zavelel jim mistr.

,,Co řekneme Boudicce, pane?" Nesměle se otázal Durin, druhý z učedníků.

,,Nic!" Řekl bez rozpaků Mirin ,,O tom co se tu stalo nikomu, ani slovo."

,,Ale pane, vždyť se na to přijde?"Vznesl obavu Durin.

,,Já vím, královně řekneme, že děvče bylo dle přání bohů obětováno a že chatrč shořela až po té. Kdo z vás pravdu královně či komukoli vyjeví toho klatba těch dvou stihne." Zahrozil Mirin.