Cteniprodusi | Keltové

Nejsem žádný profesionální historik, dějinami se zabývám spíše pro zajímavost, ale dost o nich přemýšlím, hlavně v prostředcích MHD, kde se tím vyvarovávám nemístnému odposlouchávání cizích hovorů, což je nejen neslušné, nýbrž i nezajímavé, neboť jde povětšinou o drby. Ano, lidé klepali, klepou a bohdá klepati budou. Ústní tradice je prostě věčná a nic na tom nezměnila ani moderní media. Kolik národů se prohánělo naším kontinentem a všechny měli svou ústní tradici, ze které se pak vytvořily pověsti, báje a pohádky. 

Tak třeba Keltové, prazvláštní národ, brouzdající po celé Evropě. Jako první se s nimi setkali Řekové, kteří je popsali a pojmenovali KELTOI  - ZÁHADNÍ, avšak kdybyste v té době řekli Keltům, že jsou Kelti, asi by na vás vyjeveně koukali a možná by se i urazili, anžto by to znělo pro ně příliš centralisticky a Keltové centralisti nebyli, protože se běžně navzájem spíš chápali jako rivalové, než jako příslušníci jednoho národa. Ale co byli vůbec zač? A kde se tohle společenství divokých lidí vzalo?

Podle všeho prakořeny tohoto etnika se nalézají někde na severu Černého moře, kde se věnovali zemědělství a pastevectví. Asi před 3000 lety přišly klimatické změny, jež přinesly neúrodu a hlad, pastevcům nezbylo nic jiného než se poohlédnout po jiném místě s úrodnou půdou. Jejich kroky vedly na západ, nic v historii neobvyklého, aby se zastavili v Panonské nížině podél Dunaje, tady se s nimi později  Řekové potkali. V novém domově se nevěnovali Keltové jen rolnictví, ale i řemeslnictví, především kovářství, jímž prosluli, nýbrž i těžařství. 

Roku 1846 byly nalezeny pozůstatky žití Keltů v prvních staletích jejich existence, vlastně zcela náhodou, jak to u velkých objevů bývá. Pozdější archeologické nálezy dobře zmapovaly život Keltů v jejich počátcích a místo průzkumu překrásné město Hallstatt dalo první době jejich existence název "Doba Halštatská". Kolem tohoto malebného městečka se tyčí majestátné vrcholy Alp, kde Keltové těžili sůl, odtud i název Hallstatt, Hall je v keltštině sůl, s tou obchodovali především se středomořím, kde ji směnili za látky, olivový olej, víno, nádobí a umělecké předměty, ve kterých se Keltové vzhlédli a také se je snažili napodobit, jak ukázaly nálezy v hrobkách boháčů. Ano, už v prvopočátcích se  keltská společnost dělila na bohaté a chudé, dokonce měli a to bylo pro mě velké překvapení i otroky, avšak jaký div? Tehdejší společnost byla na otroctví založena, tak proč by měli být Keltové výjimkou. Otroci vykonávali těžké práce, což dokládají nálezy v solných dolech, kde zůstali nejen nástroje a předměty horníků, ale i pracovníci samotní. Díky soli tam leželi celá staletí v dokonalém stavu, aby moderním vědcům podali svědectví o jejich nelehkém životě. Existence těchto lidí nebyla dlouhá, protože v jeskyních nejen pracovali, ale i jedli a spali. Do konce života ve sluji při dřině bez slunce, to na zdraví nepřidalo, věkový průměr snižují i častá důlní neštěstí. Ale ani jejich pánové nepatřili k těm dlouhověkým, průměrný věk běžného Kelta v té době byl cca 40 let, u Keltek byla hranice ještě nižší, neboť mnoho jich umíralo při porodech, přesto keltská společnost kvetla a rozvíjela se. Rozvinula řemeslnictví s vysokou nejen uměleckou, ale i kvalitativní úrovní, stavěla první hradiště, hlavně podél řek, které sloužily jako hlavní obchodní tepny, aby tam fungovala jako strážné věže pro přepravce. 

Avšak Keltové jen neobchodovali, nýbrž vykonávali často expanze do okolních území, častým cílem jejich výprav se stali Řecko s Římem, kde jezdili především za tamními poklady. Každému Řekovi či Římanovi vstávaly vlasy hrůzou viděl-li se na hradby města řítit, jako velkou vodu ozbrojenou tlupu lomozících, všelijak vyzdobených keltských bojovníků a bojovnic, jistě u Keltů bojovaly i ženy. Keltové neměli profesionální armádu, která by se starala o obranu kmene a tak tu bojoval každý, kdo toho by jen trochu schopen, už malé děti a to jak chlapci tak děvčata, byly vedeny k bojovému umění i pro ně platila branná povinnost. Tento systém se později ukázal jako ne příliš dobrý, neboť nemohl obstát před pozdější římskou, mnohem lépe vyzbrojenou a organizovanou armádou. Do té doby byli  barbary, kteří se stali postrachem civilizovaného světa. Pověstná byla jejich výbojnost, roku 387 před naším letopočtem, v ten čas obléhali Řím, zde vznikla pověst o posvátných husách Jupiterova chrámu, kdy hejno tohoto vodního ptactva upozornilo  obyvatele Říma, skrývající se ve svatyni na nebezpečí,  roku 279 před naším letopočtem padla Delfská věštírna, podle další pověsti delfští kněží umírající pod keltskými meči, je za tento řekli bychom svatokrádežný čin prokleli, podle jejich slov měli bohové nájezdníkům zmást mysl a ti se měli navzájem pobít. Nájezdníci se skutečně pobili, leč za tímto skutkem nebyl zásah Olympských bohů, nýbrž řeckého vína, které Keltům zachutnalo a také jejich nesoudržnost, jež byla později pro ně zkázotvorná. Díky tomuto zlatému válečnému období se mohli Keltové dobře roztáhnout po kontinentě, což vzhledem k růstu jejich populace bylo potřeba. Přestože věkový průměr Keltů nebyl nijak vysoký, docházelo na jejich původních územích k přemnožení, začaly potíže, protože zem tolik lidí nebyla schopna uživit. A tak se část keltské populace musela vydat hledat jiná území, kde by mohli žít. Dnes již, ať z nemnoha písemných pramenů, ale hlavně z archeologických vykopávek víme, že Keltové žili, v Rakousku, v Německu, Čechách, na Moravě, na Slovensku, v severní Itálii, na Pyrenejském poloostrově, na Balkáně a na území dnešního Turecka, kde měli osadu zvanou Galatie. Záměrně jsem vynechal Britské ostrovy, neboť u těch se chci zastavit. Dlouhá léta nám starší historikové tvrdili, že Keltové přišli na Britské ostrovy ve velké expanzi nebo expanzích, no není to pravda, vlastně ve skutečnosti Keltové nikdy žádný nájezd na Británii nedělali. Současní Britští historici tuto skutečnost zkoumali a nic nenasvědčuje tomu, že by se Keltové do Británie nahrnuli ve velkém, naopak nástup keltství v Británii mělo přirozenější průběh, neboť obyvatelé Pyrenejí a Británie se stýkávali odedávna, obchodně, politicky. Pokud tomu bylo opravdu tak, není asi od věci, že se nějací Galové na ostrov přestěhovali, třeba jen proto, aby měli ke svým zákazníkům blíž, jiní se tam přiženili a přivedli tam své řemeslné umění, kulturu, ale i náboženství, můžeme říci, že původní britské obyvatelstvo bylo pokeltštěno. Co se jazyka týče, historikové a lingvisté jsou toho mínění, že obyvatelé obou břehů měli vlastní mateřštinu, ale potřebovali jazyk, kterým by se domluvili při svých stycích, tak bylo vytvořeno něco jako lingua franca – mezinárodní řeč, mající základy jak v původní ,,Britštině,, tak v ,,Galštině,, a položila základ pro Britskou keltštinu. Tím vším padá představa toho, že by Keltové vletěli na ostrov jako do holubníku, aby vše živé pobili a dobité zabrali, nýbrž vše bylo od nich převzato. Keltové zkrátka ovlivňovali své okolí a vlastně to dělají dodnes. Období rozšiřování keltského území netrvalo příliš dlouho, anžto na jihu Evropy pomalu, ale jistě sílil pozdější, největší keltský nepřítel - Řím.

Roku 1857 byly dělníky nalezeny zbytky jakéhosi dřevěného opevnění, to místo leží ve Švýcarsku jeho jméno La Téne a dalo název pro Dobu Laténskou, druhé keltské období. Archeologického výzkumu se ujal Friedrich Schwab, který zde našel za 25 let výzkumu bezpočet artefaktů, bylo zjištěno, že La Téne sloužilo jako náboženské centrum, neboť zde archeologové nacházeli zkroucené zbraně jako oběť bohům. Vzhledem k tomu, že toto období bylo pro Kelty co do vojenských výsledků méně úspěšné, zaměřili se raději na svůj kulturní a společenský rozvoj. Předměty z této doby ukazují jasně na rozmach keltské řemeslné tvořivosti, sice tu jsou patrné ještě středomořské vlivy, nicméně tvůrci všech těch nádob a zbraní upřednostňují při výrobě vlastní styl, nejvíc je to patrno právě u šperků.

Keltové byli velcí parádníci, rádi se zdobili, ti chudší šperky většinou vlastní výroby, ti bohatší si nechali dělat ozdoby z různých kovů se složitými ornamenty. Takový šperk neměl nositele jen zkrášlit, ale i chránit, proto součástí všech těch náramků, torquesů (nákrčník určující postavení), čelenek, spon na pláště, ale i zbraní jako třeba velitelské mečíky, byly i rozličné symboly, pocházející z keltské mytologie. Různé postavy napůl člověka a napůl zvířete, představující patrně božstvo, hlavy mýtických bytostí, různé spirály, symboly slunce.

Také oblečení stojí za zmínku, chodívali v pestrobarevném šatě, muži lněnou jednobarevnou halenu, doplněnou kalhotami buď proužkem nebo kostkou zdobenými, přes sebe přehozený plášť s kostkovaným vzorem, sepnutým sponou. Pozornost byla věnována obuvi, nosily se buď dřeváky, plátěné boty s podešví a nebo vysoké kožené boty, které se dokonce vyvážely i do antického světa. Ženy jako vždy měly v odění výběr, protože vše záviselo na tom, jakou činností se dotyčná jala zabývat. Pokud se nechtěla věnovat válečnictví, chodila v dlouhých sukních nebo šatech přes ně měla jako muži přehozený vlněný plášť, bojovnice chodily buď v kalhotách nebo v kratší sukni, toho čeho si Řekové a Římané později všimli byla nápadná obliba nošení přemíry všelijakých šperků.  Zcela bezpředmětný považuji řecký a římský popis Keltů, podle niž se jedná o vysoké světlovlasé lidi s jemnou pletí. Je to samozřejmě nesmysl, neboť už cesta od Černého moře k Dunaji byla dlouhá a určitě ne bezlidná, za tu dobu co původní pastevci od Černého Moře putovali k Panonské nížině potkali mnoho etnik, které zčásti vybili a se zbytkem se smísili a nejinak tomu bylo, když dorazili k Dunaji z čehož vyplývá, že se jednalo o heterogenní společnost rozmanitého vzezření. Lze se domnívat, že popis pramení z toho, že Řekové a Římané se s Kelty setkávali na bojišti, kde byl jejich vzhled jiný. Z pravidla se dopředu dávali ti nejmohutnější, pro větší efekt zastrašení, nehledě k tomu, že si vlasy před bojem barvili vápenitou vodou, odtud ta světlovlasost, navíc Keltové nežili v oblastech, kde by svítilo středomořské slunce, proto se Řekům a Římanům zdáli bledí. Ať už byl důvod řeckého a římského popisu jakýkoli, není ho možno brát jako bernou minci.

Keltové nežili jednotným stylem, ten se lišil od toho, kterou oblast zrovna daný kmen obýval, většinou se jednalo o venkovský způsob života, nedaleko vody, jež byla pro ně důležitá nejen ze zemědělského, ale i z náboženského hlediska, neboť voda je podle keltských mýtů brána do jiných světů, Domy stavěli ze dřeva, buď velké kulaté nebo obdélníkové s doškovou střechou. Keltové vždy lpěli na rodině. Byli toho názoru, že rodina je základ dobrého života, neboť člověka podrží v těžkých chvílích. Na této filozofii byl založen, dnes bychom řekli ,,keltský sociální systém,, kdy přišlo-li dítě o rodiče třeba v boji, ze stejného důvodu ovdověla-li žena z dětmi nebo stal-li se starý člověk již nemohoucí, bylo celkem přirozené, že se o něho rodina postarala. Prostě u Keltů platilo, že rodina je základ státu, tedy kmene, proto také celý klan žil pod jednou střechou. Kromě těchto vesnic stavěli Keltové na kopcích opevnění obehnané buď dřevěnými palisádami a nebo jako Heuneburgu z kamene. I u nás máme pozůstatky těchto opevnění ku příkladu Závist u Zbraslavi, sv. Hostýn, Stradonice a.j. . Život v těchto hradištích byl spíše městský, závislý na zemědělské činnosti okolních vesnic. V Oppidech se rozvíjelo řemeslnictví, kultura, náboženství, hradiště se stala politickým střediskem kmene, neboť zde dlela především vládnoucí vrstva, ovlivňující okolí. Oppida sloužila především k obraně v době válek, které nebyly v keltském světě ničím neobvyklým. Pokud se schylovalo k ozbrojenému konfliktu, seběhli se lidé z okolních osad a vesnic na nejbližší hradiště, kde bojovali za obranu území. 

Podle Júlia Caesara byli Keltové odvážní, upovídaní, marniví, naivní a fatalističtí. Ano, pro Kelty hrálo náboženství velikou roly, vše co se stalo byl zásah Bohů. O spojení mezi Bohy a Kelty se starali Druidové.

O druidech se dodnes vyprávějí fantastické legendy, je jim mnohdy přisuzována zázračná moc, v keltských legendách jako na příklad jsou Mabinogi, vystupují jako velcí čarodějové. To všechno jsou jen mýty, skutečnost byla o něco prostší. Jednalo se o moudré muže, leckdy pokrevně s náčelníkem spjatými, znalých těla uzdravení, budoucna předpovědění, obřadů konání, bylinkaření i hvězdopravectví. Své umění střežili, jako oko v hlavě a neprozradili je nikomu, kdo k tomu nebyl určen. Ani rituální činnost nevykonávali před ostatními, měli k tomu speciálně vybraná místa zvaná Nemethony – posvátné háje, sem neměl nezasvěcený přístup, ten kdo by zákaz porušil, mohl přijít i o život. Tak moc bylo druidské umění střeženo. Druidové jsou často chápáni jako kněží sami o sobě, ve skutečnosti byli pouze nejvyšší kastou kněžského stavu, tou nejnižší byli Bardové – umělci, jejich činnost byla spíše zpravodajská, chodili po kraji a roznášeli prostřednictvím písní nebo básní, co se kde stalo. Na tuto činnost se muselo také studovat šest let. Prostřední kastou byli Filové – věštci, ti studovali 12 let, kněží na tomto stupínku mohl vykonávat drobné obřady, jeho funkce se sestavovala hlavně z předpovídání budoucnosti. Na druida se studovalo až 20 let, veškeré učení probíhalo ústní cestou tak zvanou metodou forkain – odříkáváním, kdy učitel přednesl žákovi látku v určité tónině a ten ji pak musel ve stejné tónině zopakovat, tím se mu učivo lépe vrylo do paměti. Druidové znali písmo, ale stejně jako zbytek keltského společenství jej využívali spíš v úředních věcech, do náboženství písmo nepatřilo, protože v této formě by se mohlo jejich umění dostat do nepovolaných rukou. To je na jednu stranu dobře, neboť v nepovolaných rukou by to nemuselo dobře dopadnout, jak nám ukázala historie na různých ideologiích ať již náboženských či politických, ale zároveň je to škoda, protože vše co dnes o druidismu víme, jsou jen dohady a spekulace. Co ale skutečně víme o těchto lidech? Muži, těšící se úctě obyvatelstva, dost cestovali mezi kmeny, pozorujíce života cvrkot, tu něco poradili, někoho vyléčili, když bylo třeba spor rozsoudili, náčelníkovi věštění pášeli, v případě nutnosti i obřad konejšivý bohům vykonali. Druidové vždy stáli nad ostatními, nikdo se jich nesměl dotknout, dokonce ani králové nebo náčelníci, kteří jim oddaně naslouchali, protože věděli, že tito kněží jsou jedinou spojovací linkou mezi bohy a lidmi, navíc to byli jejich učitelé, ano, i pedagogická činnost byla součástí práce druida. Kromě esoterických úkonů se vyznali druidové ještě v přírodních vědách, znali jak zdravotní tak i esoterickou funkci bylin, nejuctívanějším z bejlím bylo jmelí, také se jednalo o výtečné astrology, kteří podle pohybu hvězd a měsíce sestavovali kalendář. Ten byl lunární, začínal po svátku zvaném Samhain, dnes jej známe pod názvem Halloween, každý měsíc začínal a končil úplňkem, to značí, že keltský rok má 13 měsíců, jejich názvy jsou odvozeny od stromů, rostlin, které danému období vévodí jako dub, bříza, jasan, modřín, břečťan etc. Tento kalendářní systém se zachoval až do dob, kdy už Keltové přijali křesťanství, jak svědčí spor mezi Iry a Římem na přelomu 6 – 7 století, kdy papež vytýkal Irům nesprávný termín slavení Velikonoc, pod palbou výhrůžek pak Irové upustili od druidského systému a převzali Římem vnucený tehdy ještě Juliánský kalendář. Toho už se druidové nedočkali, za jejich dob, byla jimi nastavená data plně respektována, stejně jako oni. 

Druidismus je založen na polyteismu, zatím známe něco ku 300 jmen keltských bohů. U některých víme jejich profesní zařazení, u jiných se domníváme a u dalších se ani hádat netroufáme. Druidský panteon je rozsáhlý a těžko vyznatelný. Víme, že mezi nejvyšší božstva patřili Taranis – bůh hromu, Teutatis – bůh válek, větru a kmene, Esus – bůh stromů a podsvětí, Epona – bohyně koní, země a úrody, Cernunnos – bůh lesa, zvěře a lovu, to jsou ti nejvýznamnější, jsem přesvědčen o tom, že mnoho nám již známých bohů není původu keltského, pevně věřím tomu, že mnozí byli převzati od původních obyvatel území do niž Keltové pronikli nebo, kteří převzali keltský způsob života, jako obyvatelé Británie, Irska, Ilyrové a Thrákové, ti všichni byli keltizováni a jelikož se svých bohů nechtěli vzdát, přenesli si je do nové víry, tímto způsobem se obohacoval druidský nebo chceme-li keltský panteon. Bohužel, když byli Keltové romanizováni, nebylo jim dopřáno, aby si oni svoje bohy přenesli k té římské, jen málo z takzvaně keltských božstev přijali Římani ke svým. Keltští bohové, stejně jako bohové jiných pohanských vír, vyžadovali oběti, mnohdy lidské, Julius Caesar se ve svých zápiscích zmiňoval o morbidních rituálních vraždách, konané keltskými kněžími, slavný vojevůdce o tom psal s takovým gustem, že se mi to nechce ani popisovat. Jisté je, že britští archeologové, ale odkrývají, že na Caesarově šprochu pravdy trochu. Druidové skutečně obětovali svým bohům lidi, většinou z řad provinilců a zajatců, jen skutečně v krajní situaci obětovali nevinného. Další výzkumy ukazují na kanibalismus, ten pramenil z víry, že pozřením části z oběti, přejímají její sílu. Takovéto praktiky nebyly pravidelné a uskutečňovaly se ve stavu nouze, jakým bylo obětování mladého, keltského šlechtice před pádem Římanů na ostrov Mona dnešní Anglesey, které bylo centrem britských druidů, dle popisu byl mladíkovi podán lektvar, který jej měl zbavit strachu, pak jej jeden z pohůnků udeřil tupým předmětem do temene hlavy, další mu přehodil provaz kolem krku, jímž ho škrtil, zatím co jiný mu hrdlo prořízl. Jak se ukázalo, byla tato oběť zbytečná, protože druidové byli toho roku 60 našeho letopočtu na ostrově Anglesey zcela vybiti. Římané se keltských kněží báli, věděli jaké moci se těší mezi svým lidem, druidové uměli stále se škorpící kmeny sjednotit, dodat jim odvahy k boji a to bylo přesně to co nepotřebovali, neboť Římané chtěli Kelty zlomit, aby se jim podrobili a druidové se v tomto plánu stali velkou překážkou, každému despotickému zřízení inteligenti a vzdělanci překážejí, neboť jsou velkou duševní a morální oporou těm druhým a uchvatitel má pak s podmaněním si území velké potíže, čehož důkazem byly rebelie Britských kmenů vedené Icénskou královou Boudiccou, která jako správná drusáda (protějšek druida) dokázala stmelit okolní kmeny, aby se postavily rozpínajícímu se Římu, to se sice nakonec nepodařilo, ale Boudicca se svými dcerami se zapsaly do podvědomí Britů jako hrdinky. Kult hrdina byl nedílnou součástí víry, někdy sloužil kněžím jako agitační argument, když potřebovali uklidnit situaci nebo naopak povzbudit v boji.  Z keltských mýtů známe mnoho takových postav jako jsou CúChulain Urselský bojovník, který uraziv bohyni Morrígan, padl jejím přičiněním v boji nebo legendární Artuš, spravedlivý král z Kamelotu.

Jak starý druidismus dopadl víme, ale jak začal, se jen můžeme domnívat. Avšak britští historici mají jasno, druidismus vzešel z jejich země, odkud se rozšířil do Evropy. Je–li tomu tak co tu bylo předtím? Přiznám se, že jsem na vážkách mám-li dát Britům za pravdu, neboť mě trochu mate ta skutečnost, že na českých oppidech byly nalezeny sakrální stavby, to bylo pro druidy dosti netypické, protože ti z podstaty své filozofie považovali za chrám les, zde měli své posvátné háje – Nemethony, tady vykonávali obřady, navíc do těchto hájů byl nepovolaným vstup zakázán, aby bylo zamezeno vyzrazení tajemství druidského umění.  Pochybuji, že by se dali zavřít mezi čtyři stěny, aby za zvědavého okukování ostatních provozovali svou tajnou kněžskou praxi, avšak na mysl se mi dere ještě jedna možnost, že tyto stavby sloužili pro krále nebo náčelníka, kteří majíce druidskou průpravu, mohli dělat menší uctívací rituály. Ať už to bylo jakkoli, počátek tohoto náboženství zůstane stejně záhadný, jako celé umění těchto podivuhodných mužů. Druidové byli oporou po všech stránkách, dokázali své umění dát ve prospěch celku, s jejich zánikem jakoby zmizelo kus toho pravého keltství. Ano, máme i dnes národy, jež nazýváme keltské, ale to už jsou zcela jiní  Keltové, než ty, které známe z dávných dob. A když o tom tak přemýšlím, musím si položit otázku: A byli Keltové?
Zdroj: naprodej.pise.c/...