Kapitola druhá - Záhadná mrtvá

Sonnestad se toho rána probudil do zlatavého dne, paprsky slunce už od samého začátku lákaly obyvatele městečka ven. Také paní Kreuzerová, manželka vrchního komisaře Heinricha Kreuzera, neodolala a přichystala snídani na zahradě, ostatně byla neděle a tak doufala, že si s manželem užijí trochu klidu.

,,To budeme jíst jako zvěř venku?" zabručel Kreuzer, když přišel ke stolu.

,,Ne, na zahradě." odbyla jej manželka. ..doufám, že budeš dnes doma?" Manžel pokrčil rameny, nikdy nevěděl kdy a kde se co stane a jako šéf zdejší policie musel být u všeho, tedy ve skutečnosti nemusel, ale chtěl. Toužil být pánem alespoň v práci, když doma velela žena.

,,Už bys taky mohl jít do penze," hudrovala dál Kreuzerová. ,, ani si tě neužiju.

,,Ještě bych ti lezl na nervy, Rosi."  smál se Kreuzer.

,,To je možný..." namítala manželka. ,,...ale aspoň bych si tě užila, ty nevíš co to je, jenom tu sedět a čekat na tebe."

Chudák Rosi, ráda by měla svůj klid vedle svého muže po boku. Když si Heinricha brala, byl pouhý strážník, s malým platem ale s pravidelnými službami. Avšak jak šel výš, gáže se mu sice zvětšovala, leč pravidelnost jeho pracovní doby se vytrácela. Klasický příklad nepřímé úměry, když někde něco přibývá, musí zákonitě jiné ubývat, v rámci rovnováhy. A ani dnes tomu nebude jinak, soudíc dle příchodu toho kulhavého vyžlete Bilda, asistenta jejího muže.

Rosi věděla, že je konec idyle, muž se paní vrchní uklonil, zasalutoval svému nadřízenému, jenž jeho přítomnost vnímal nelibě.

,,Máme mord, pane vrchní komisaři." hlásil.

,,Kde?" štěkl Kreuzer.

,,V hotelu – Císařská koruna." pravil mladík skoro vojensky.

,,Dobře..." pokýval Kreuzer hlavou. ,,...tak si dopiju čaj a půjdeme." Bild na tuto poznámku zareagoval vyčítavým pohledem. ,,No co?" pronesl vrchní, který výraz zaznamenal, podrážděně. ,, Ta mrtvola nikam neuteče, beztak je teď u ní doktor Schmied, tak ať se s ní polaská podle chuti." hodil po asistentovi přísný zrak. ,, A nestůjte tu jak Lotova žena, sedněte si, dáte si s námi čaj."

Mladík nejistě přisedl, pohlížeje střídavě na oba manžele, idylický, maloměstský pár. Paní Rosi se hodně podobala jeho babičce, podsaditá, energická paní s bělostnými vlasy, spletenými vzadu do drdolu, kromě toho, že byla dobrá hospodyňka a kuchařka, ráda zašla do kavárny paní Adlerové na náměstí, na čaj a kus řeči s přítelkyněmi. Kreuzer ten robustní pán s pleší byl na stanici sice na každého metr, ale doma se z něho stával beránek. Bild si při pohledu na ty dva povzdech, už mu táhlo na třicet a tak by taky rád založil rodinu, ale netroufal si nějaké děvče, skrze své postižení oslovit a to by dle slov paní Kreuzerové neměl o nápadnice nouzi. Sice příliš nevyrostl, ale malý taky nebyl, v jeho ostře řezané tváři s pravidelnými rysy mu zářily dvě zelené oči jako studánky, pod buřinkou schovával hustý, kaštanový vlas.

,,Půjdu s vámi." prohlásila náhle Kreuzerová.

,,Ale Rosi.." oponoval jí manžel. ,,co bys tam dělala?"

Už jsem řekla, Kreuzere..."bouchla do stolu. ,,půjdu s váma a basta."

      Před hotelem stál hlouček zvědavců, který policisté museli krotit, neboť každý chtěl vidět mrtvolu, protože vražda v tak malém městě, jakým je Sonnestad je prostě senzací. Kreuzerovi s Bildem sotva prošli. Úzkou uličkou, jež byla zvlášť malá pro vrchního komisaře se dostali do suterénu, kde v místnosti na špinavé prádlo, mezi použitými svršky ležela mladá žena hnědých rozcuchaných kadeří, modrých očí, z nichž vyprchal život, ležela tam v tom prádle nehybně v lehkém župánku a noční košili. ,,Škoda mladý holky." Pomyslel si Kreuzer. ,,ještě včera měla budoucnost a dnes věčnost."

,,Servus Heinrich," vyrušil jej svým pozdravem doktor Schmied, který nebožku prohlédl.

,,Servus Felix, tak jak?"

,,To je mordíček,..."pravil doktor, mna si nenápadně ruce. ,,zemřela mezi 4 až 5 hodinou ranní , strangulací, podle zornic soudím, že nebyla zcela při vědomí, to by taky vysvětlovalo, proč se nebránila, jedině na krku má škrábance, patrně jí někdo něco z něho nešetrně sundal, podle otisku to byl náhrdelník, podle mýho jí někdo zdrogoval, aby jí okradl, ona se hýbla a tak jí uškrtil."

,,No to už nech na nás Felix..." řekl Kreuzer. ,,budeš se chtít asi ještě s umrlkou chvíli kochat, že?"

,,Vtipálku..."ušklíbl se Schmied, bera svou brašnu.,,.. až dopitvám, dám ti vědět. Zatím se měj."

Kreuzer se zadíval na bezvládné tělo, u něhož doktora vystřídala paní Rosi, chvíli se dívala ženě do tváře, pak vzala do ruky růžek županu a chvíli jím škubala, tak jako když si  u pana Knabla ve vedlejší ulici kupuje sukno na šaty. ,,Tak ti řeknu Heinie..." povídá, když se do sytosti vynadívala. ,,tohle není host, ale personál."

,,Jak to zase myslíš, Rosi?" zavrčel.

,,No to prádélko..."ukazovala na mrtvou.,, má dost z fórový látky, takovou seženu u Knabla za pár babek a na nobl dámu je hrozně zmalovaná, asi to byla jedna z těch nočních pracovnic co mi o nich vyprávěla paní doktorová Augererová"

Kreuzer nic neříkal, jen zrakem bloudil po místnosti, hledaje Bilda, když ho nalezl, posunkem prstu si jej přivolal a poslal pro ředitele hotelu.,, Tak vy mi se starou Augererkou drbete místo činu?" obrátil se na svou choť.

,,Tvoje místo činu nás nezajímá, Heinrich. Drbeme jen hotel, protože se tu schází nobl společnost." Prohlásila žena, Kreuzer jen mávnul rukou jda si sám zavražděnou konečně řádně prohlédnout ani si nevšiml, že manželka mu kamsi odeběhla.

Po schodech nahoru, dřevem obloženou chodbou, do restaurace, zela prázdnotou, jen tu a tam prošel číšník, pokojská nebo servírka. Kreuzerová  se zasněně rozhlédla po sále . ,,Taková nádhera" pomyslela si, vždycky se chtěla pěkně obléknout, popít šampaňské, pojíst dobré jídlo, nechat se obskakovat panáky ve fraku o tom si mohla Rosi jenom nechat zdát, jelikož ten její skrblík, manžel, jí nikam nevezme, maximálně do vinárny ke Katzerovi v té mále uličce u náměstí na dvojku, víno je tam kyselé, ale laciné a ten starý, hluchý Sichermann hraje na citeru tak falešně, až to jednoho tahá za uši. Její myšlenky jí přetrhl příchod nazrzlého, středně vysokého muže, věk tak kolem čtyřiceti, podsadité, ne však tlusté postavy. Aniž by si jí všiml, jako omámený přisedl k baru, sáhl za pult, odkud vyndal láhev kořalky a sklenku, kterou se snažil svýma třesoucíma se rukama marně naplnit, bohužel toho spíš více vybryndal kolem. Kreuzerová jen kroutila hlavou nad jeho počínáním a ačkoli s ním nesouhlasila, přistoupila k němu a pomohla mu, muž jí poděkoval pokyvem hlavy.

,,Proč pijete po ránu?" neodpustila si otázku.

,,Pomáhá mi to zapomenout." odsekl pijan.

,,Na co?" nepřestala se vyptávat.

,,Na mizernej život..." zavrčel. ,, ...a co se staráte? Kdo vlastně jste?" rozkatil se.

,,Pardon..." omlouvala se. ,, jsem Rosalinde Kreuzerová, manželka vrchního komisaře v Sonnestadu."

,,A co tu děláte?" štěkl zrzek. ,,Neměla byste svýmu starýmu spíš štrychovat fusekle?"

,,Jsem tu se svým mužem," odvětila dotčeně. ,,dole v prádelně našli nějakou mrtvou chudinku."

,,Koho?"

,,Barbaru Baummannovou..." řekl Kreuzer, přicházející v doprovodu Bilda a vyššího pohublého muže v šedivém obleku s bílou květinou v klopě, černých řídkých vlasů a orlího nosu. ,,Měla jsi pravdu, má drahá..." obrátil se na Rosi. ,,...nebyl to host, nýbrž personál, zdejší zpěvačka."