Měsíc vysoko na nebi vše sleduje svým jasným okem, vatru olizuje mocný plamen, který ozařuje celý palouk, to světlo tě pohlcuje, přijímáš teplo, které z něho sálá. Bubny se rozvíří, jejich rytmus prostupuje tvým tělem, cítíš to každým pórem, necháváš se tím unést, pokládáš svou bosou nohu do trávy,

Alžběta byla zmatená, v hlavě jí běhaly myšlenky sem a tam, nemohouce se usadit. Co se to děje? Proč její matka vypovídala tak jak vypovídala? Co všechno žalobce na ní vytáhne? Kde to skončí? Pohledem zavadila o porotu, dvanáct bíle oděných mužů sedících na svých místech bez jediné známky emoce. Jejich

Den jako malovaný, slunce se na všechny z nebeské klenby smálo, ptáci poletovali po šmolkově modré obloze, soutěžíce, kdo z nich zapěje tu nejhezčí píseň. Dole na zemi, kdo mohl, nastavil slunci tvář, aby nachytal co nejvíce jeho paprsků. Hlavně děti pobíhající po náměstí, si užívaly prázdniny,